Petr Pavel je stádní prezident

KOMENTÁŘ

Petr Pavel je stádní prezident
Prezident Petr Pavel. Foto: Michal Čížek
1
Komentáře
Daniel Kaiser
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Máme proti prezidentovi republiky neustále operovat jeho minulostí před rokem 1989? Nechceme-li po něm jít se zastřelit, tak určitě ne. Život je šance neustále se obnovovat a zlepšovat a tu šanci musí mít i Petr Pavel. Ale nastávají situace, kdy se ta minulost jako vysvětlení pro některé jinak nepochopitelné kroky dnes přímo vnucuje.

Posledním počinem Petra Pavla je „gesto solidarity“ s jeho prezidentskou kolegyní v Gruzii Salome Zurabišviliovou. Petr Pavel k jejich včerejšímu telefonátu na sítích dodává: „Násilí na demonstrantech, novinářích i představitelích politické opozice v Tbilisi a dalších městech je nepřijatelné. Obdivuji odvahu Gruzínů (sic), kteří si nechtějí nechat vzít evropské směřování jejich země, a v tom mají naši plnou podporu.“

Tweet je pozoruhodný ze dvou důvodů. Pavlovo angažmá a zájem o události v zahraničí jsou naprosto výběrové a shodují se s angažmá a zájmem Bílého domu nebo Evropské komise. Stávající vláda v Gruzii jim vadí z několika důvodů, ale těžko to bude kvůli nedemokratickým praktikám. Čistý útok na demokracii byl v uplynulých dnech proveden Ústavním soudem v Rumunsku, který zrušil druhé kolo prezidentských voleb, jen aby nevyhrál favorit z průzkumů. O tom se Pavel nezmíní.

 

Zato Gruzie, ta Gruzie... Vládu má politicky konzervativní, a nikoli snad proruskou a protievropskou – i Gruzínský sen se dlouhodobě uchází o členství v EU, dokonce v NATO –, ale neochotnou hrotit vztahy se svým velkým sousedem Ruskem, s nímž je i mimořádně provázáno ekonomicky. Takže se Gruzie předloni nepřipojila k sankcím Západu proti Rusku a odmítla dodávat své těžké zbraně Ukrajině. Od té doby je pro nás strana Gruzínský sen oficiálně nepřítel. Nepolíbili prsten a to se v geopolitice netoleruje.

Demonstrace, na nichž policie bezpochyby užívá násilí, měly charakter blokád a vypukly poté, co si premiér dovolil zareagovat na přerušení rozhovorů o členství v Evropské komise. Premiér oznámil, že také Gruzie dá na příští čtyři roky přihlášku k ledu. Předcházely tomu volby, které vládnoucí strana s 54 procenty vyhrála, načež opozice tvrdí, že byly zfalšované, že parlament je nelegitimní, že nelegitimní parlament nemůže zvolit nového prezidenta, takže Zurabišviliová dál zůstane prezidentkou i po vypršení mandátu.

Šokující je tu rozpor, kdy o zfalšování voleb s jistotou, s jakou o tom mluví dnes evropský mainstream, rozhodně nemluvila delegace mezinárodních pozorovatelů. Report OBSE je zde. Mezinárodní pozorovatelé volbám leccos vyčetli, od vyhrocené atmosféry v médiích po nátlak, který byl prý na několika místech pozorován vůči státním zaměstnancům. Ale účastníci voleb „mohli obecně vzato vést kampaň svobodně“. A hlavně ve zprávě není ani slovo o falšování výsledků.

Druhá pozoruhodná věc, kterou včera na sebe Pavel prozradil, je nadřazovat vůli demonstrantů vůli účastníků voleb. Zvolená vláda má svobodu omezovanou jen zákony. Rozhodně není v zákoně, že vláda nesmí Evropské komisi odpovědět stejnou mincí a nenechat se pořád ponižovat. Přesně takhle začala tragédie Ukrajiny, kam před deseti lety demonstrace lidí, kteří protestovali proti dokonale legitimnímu rozhodnutí prezidenta odložit podpis asociační dohody s EU, jezdili povzbuzovat politici, od amerického senátora Lindseyho Grahama přes německého ministra zahraniční Guida Westerwelleho až po našeho Karla Schwarzenberga.

Tento obsedantní sklon vkládat se do politických střetů v zemích, které mají tu smůlu sousedit s Ruskem, vedl aspoň v jednom případě prokazatelně do katastrofy. Česká republika nemá žádný zájem na dalším, z Evropy vyhecovaném Majdanu.

Vracíme se na začátek. Petra Pavla v roce 1989 změna poměrů zastihla jako vojáka z povolání, předsedu základní organizace KSČ a frekventanta rozvědčické školy. Politik, který je z předchozí profese zvyklý poslouchat a přitom má máslo na hlavě, bude ve výsledku zpravidla tvárný. Není to materiál na skutečného prezidenta.