AfD zvítězila v bývalém Východním Německu, zatímco CDU/CSU bodovala v oblastech na západ od bývalé železné opony. Právě dědictví někdejší NDR je považováno za jednu z příčin politické odlišnosti východních Němců.
Foto: Shutterstock
1
Palestinské teroristické hnutí Hamás předalo v noci na dnešek zástupcům Červeného kříže v Gaze těla dalších čtyř izraelských rukojmích. Informují o tom tiskové ...
Tvrdit, že rozdělení Německa je na politické mapě stále patrné, je dnes v podstatě klišé. AfD zvítězila v bývalém východním Německu, zatímco CDU/CSU bodovala v oblastech na západ od bývalé železné opony. Právě dědictví někdejší NDR je považováno za jednu z příčin politické odlišnosti východních Němců. Najdou se ale i názory, že rozdělení Německa je mnohem hlubší a trvalejší. Není výsledkem dohody mezi vítěznými mocnostmi, ale sil o stovky let starších. To je například teze Jamese Hawese, britského spisovatele a popularizátora historie.
Ten v roce 2017 vydal knihu s výstižným názvem The Shortest History of Germany (Nejkratší dějiny Německa), v níž na 237 stranách shrnuje německé dějiny. Kniha se tehdy ve Spojeném království stala bestsellerem.
Ústřední myšlenkou je, že rozdělení Německa lze vysledovat částečně až do antického Říma a částečně ke dvěma mocným císařům raného středověku, Karlovi a Otovi, kteří se oba mohou chlubit přízviskem Veliký.
Julius Caesar byl prvním římským vojevůdcem, který překročil Rýn a operoval v dnešním Německu. Pozdější římští generálové došli až k Labi. Časem se hranice říše ustálila na Rýnu, ale římský vliv sahal až právě k Labi. „Pokud na mapu dnešního Německa položíte linii limes, zjistíte, že zahrnuje Kolín nad Rýnem, Bonn, Mohuč, Frankfurt nad Mohanem, Stuttgart, Mnichov a Vídeň; východně od této linie se nacházejí místa jako Duisburg, která byla původně římskými předsunutými základnami. Jinými slovy, všechna největší města budoucího Rakouska a západního Německa s výjimkou Hamburku vyrostla v rámci Římské říše nebo v jejím bezprostředním a každodenním stínu,“ píše Hawes. Limes byla soustava pohraničního římského opevnění.
Karel Veliký a Ota Veliký, tedy zakladatelé Karolínské říše a Svaté říše římské, rozšířili své državy právě až k Labi. Karel Veliký vybudoval vlastní limes, který je dle Hawese „téměř totožný s východoněmeckou hranicí v polovině 20. století“.
Německo na západ od Labe tak bylo od antiky pod civilizačním vlivem Římské říše a dvou velkých středověkých říší, které se hlásily k jejímu odkazu.
Toto Německo je podle Hawese „to pravé, historické Německo: starobylá země mezi Porýním, Labem a Alpami, země, které byly kult státu, puritánská horlivost a militarismus vždy cizí. Toto Německo je nejlepší nadějí Evropy. Mělo by se s k němu přistupovat a mělo by se chovat tak, jak bylo vždy předurčeno: jako k mocné zemi v samém srdci Západu“.
Situace na východním břehu Labe se vyvíjela značně jinak. Němci od středověku postupovali stále více na východ. Dokázali si podmanit místní pohanské a převážně slovanské obyvatelstvo, nikdy s ním ale zcela nesplynuli. „Ačkoli se ve východním Polabí usadilo mnoho Němců, kteří toužili po půdě, staří slovanští obyvatelé se svým jazykem a kulturou přežívali v různých částech regionu. Generaci za generací neustále připomínali, že se jedná o koloniální zemi, která byla násilím zabrána někomu jinému, někomu, kdo je stále nablízku a jednoho dne by se mohl bránit,“ tvrdí Hawes. „Koloniální a nejistá povaha německého východního Polabí dala vzniknout jedinečné šlechtě známé jako junkeři,“ pokračuje Hawes. „Nebyli třídou, ale kastou, válečnickou elitou žijící v izolovaných hradištích na nehostinné půdě,“ popisuje junkery. „Protože Slované nebyli nikdy zcela podmaněni, byli nešlechtičtí Němci v této koloniální krajině nakonec závislí na junkerských vojevůdcích a – podobně jako třeba chudí běloši na americkém Jihu – si vypěstovali loajalitu vůči svým pánům, která se mísila s bojácným pohrdáním cizí spodinou,“ vysvětluje Hawes odlišnou mentalitu těchto Němců na východě.
Junkeři založili Prusko, které poté v 19. století ovládlo zbytek Německa. Hawes to částečně klade za vinu Britům. Ti po napoleonských válkách ve snaze vytvořit protiváhu Francii prosadili předání Porýní Prusku. Berlín tak získal budoucí kolébku německé industrializace, díky níž financoval svou expanzi. Hawes to považuje za katastrofu. „Militarizovaná společnost, kult státu, kult vůdce, slepá poslušnost a ozbrojení mladí junkeři v uniformách“ se dle něj snažili vnutit svou východní civilizaci tomu lepšímu Německu.
Rozdělení mezi „západním Německem“ a „východním Polabím“ ale přetrvalo, především na volebních mapách. Východní Polabí „volilo před první světovou válkou neúměrně často starou Konservative Partei, během Výmaru DNVP, v letech 1930–1933 nacisty a v roce 2009 levicové i pravicové extremisty,“ píše Hawes. „Východní Německo se nestalo jiným kvůli ruské okupaci v letech 1945–1989; Rusové ho obsadili, protože bylo vždy jiné,“ shrnuje svou tezi.
O mnohém by šlo polemizovat. Například Prusko nebylo čirým militaristickým zlem, za které ho Hawes zjevně považuje. Australský historik působící v Cambridge, Christopher Clark, ve své knize Iron Kingdom: The Rise and Downfall of Prussia, 1600–1947 (Železné království: Vzestup a pád Pruska 1600–1947) poukazuje na mnohé pozitivní aspekty tohoto státu a snaží se napravit karikaturu nenapravitelně militaristických a autoritářských Prušáků. Zvláště ke konci se Hawesova kniha mění v politický pamflet, ve kterém burcuje proti AfD, již zjevně považuje za pokračovatelku všeho, co bylo špatné na „východním Polabí“. Ale v tom, že rozdíly mezi západními a východními Němci sahají hluboko do historie a nepůjde je lehce zahladit, má zřejmě pravdu. Německé volby jsou dobrou připomínkou, jak nás vzdálené dějiny stále ovlivňují.
00:01
