Město Weißwasser mě zajímalo jako příklad slavné industriální minulosti a současného úpadku. Za NDR tady žilo třicet tisíc obyvatel, teď jich je polovina, velké průmyslové závody od konce 19. století patřily k největším sklárnám v Německu a po válce vyráběly žárovky pro půlku RVHP.
Foto: Jiří Peňás
5
Ceny potravin v České republice i nadále rostou a podle analytiků se trend může v nadcházejících měsících ještě zrychlit. Zdražování podle dostupných statistik ...
Jméno knížete Hermanna von Pückler-Muskau, o kterém tady píšu už počtvrté, se mihne v Kunderově Nesmrtelnosti, kterou jsem měl ze známých důvodů nedávno v ruce. Je to v té kapitole, v níž se medituje nad historkou z Teplic, kde se Beethoven procházel s Goethem po lázeňské aleji, když vtom potkali císařskou suitu. Goethe smekl klobouk a zdvořile pozdravil, zatímco Beethoven si vrazil svůj klobouk do čela, zamračil se a šel dál, nezpomaluje krok. Školní příklad dvou postojů k životu a světu. V mládí je vám bližší obvykle Beethoven, čím jste starší, dáváte za pravdu Goetheovi, aspoň já to tak mám.
Tak tuhle historku, ke které mělo dojít roku 1812, znají kulturní dějiny díky Bettině von Arnim (jež milovala jak Goetha, tak Beethovena, ale nejvíc milovala svůj cit k nim), která ji v roce Goethovy smrti (1832) popsala v dopise svému příteli Hermannu von Pückler-Muskau: Kundera píše „hraběti“, ale on to byl kníže, tedy Fürst. V tom dopise mu nejslavnější žena německého romantismu nabízí, jestli historku nechce použít (Hermann byl taky spisovatel), ale ten odepisuje, že nikoli, tak se jí chopila Bettina, která, jak píše Kundera, uveřejnila v roce 1839 v jednom časopise dopis od Beethovena, kde jí tuhle anekdotu vylíčil sám génius. Kundera má za to, že ten dopis (originál neexistuje) nikdy Beethoven nenapsal, nebo aspoň ne takhle. Historka je buď celá vymyšlená, nebo hodně Bettinou upravená. Oba géniové byli spolehlivě mrtví a Bettině se hodilo Goetha poněkud ponížit, udělat z něho služebníka a šosáka, když neopětoval její lásku.
Ale podobně to bylo nejspíš v případě Hermanna von Pückler-Muskau, se kterým se Bettina, v té době krátce vdova po básníkovi Achimovi von Arnim, seznámila toho roku v jednom saloně v Berlíně, zamilovala se do něj, ba vzplála vášnivou láskou, která knížete poněkud zaskočila. Dokonce Bettina, matka sedmi dětí, v roce 1833 neohlášeně za knížetem přijela do Muskau, což většinou způsobí navštívenému určité komplikace. V expozici na zámku je úryvek z jejího dopisu, který při té příležitosti kníže dostal a jenž v něm možná vyvolal, jak bych předpokládal, poněkud hrůzu. Můj amatérský překlad: „Přijela jsem, protože Tě miluji a protože se Tě nemohu vzdát: včera mi způsobilo nevýslovnou bolest, že ses mi snažil vyhnout, což mě pálilo jako jarní požár na tváři. Ale to potěšení, žes ho způsobil Ty, mi tu bolest vynahradilo.“ Hezké, že.
Já jsem taky přijel do Muskau neohlášeně, ale nezpůsobil jsem tím žádný poprask. Blížil jsem se tam ze severu od Chotěbuzi se zastávkou v Sprembergu (Grodku) a s úmyslem přenocovat ve městě Bílá Voda čili Weißwasser, jež je od Muskau vzdálená asi patnáct kilometrů. Weißwasser mě zajímala jako příklad slavné industriální minulosti a současného úpadku. Za NDR tady žilo třicet tisíc obyvatel, teď jich je polovina, velké průmyslové závody, jež od konce 19. století patřily k největším sklárnám v Německu a po válce vyráběly žárovky pro půlku RVHP, po roce 1989 zkrachovaly, zbylo po nich muzeum skla ve vile majitelů, rodiny Gelsdorfových, trosky továrních budov v širokém okolí a zajímavá fontána před nádražím, kde čtyři chlapíci foukají do sklářských píšťal a vyfoukávají pouliční lampy, které v noci, předpokládám, svítí.
Ale to město Weißwasser mě zajímalo ještě z jiného důvodu: protože když jsem se o takové věci kdysi dávno zajímal, věděl jsem, že tady měli jeden ze dvou východoněmeckých hokejových týmů, Dynamo Weißwasser, druhým týmem bylo Dynamo Berlín, a tato dvě Dynama byla jedinými účastníky východoněmecké ligy ledního hokeje, stále hrála proti sobě, Dynamo proti Dynamu, což muselo být velmi dynamické. Proč zrovna tady, v relativně malém městě v Lužici, se hrál hokej, nevím, nejspíš to bylo nějaké rozhodnutí SED, jak se jejich KSČ jmenovala, hokej, ale ani fotbal se v NDR moc nepodporoval, to se vědělo, že nemají proti západnímu Německu šanci, i když my starší jsme možná v dětském věku zaznamenali slavné a kuriózní hamburské vítězství NDR nad NSR 1:0 na mistrovství světa v dávném roce 1974. A pamatujeme si i jméno střelce vítězného gólu: Sparwasser, na nějž se hodí pomyslet ve městě Weißwasser. No ale je nutné dodat, že po sjednocení vzali místní Dynamo do celoněmecké ligy Eishockeye, z níž ale hned v následujícím roce vypadlo a teď hraje druhou ligu. Jmenují se Lužické lišky, Lausitzer Fuchse, a já uvažoval, jestli se půjdu podívat k stadionu, ale je na druhé straně velmi roztahaného města, přišlo mi, že to už by bylo poněkud přehnané.
Ovšem v Bílé Vodě se mi stala ještě jedna příhoda, která vzdáleně připomíná neohlášený příjezd Bettiny ke knížeti do Muskau. Na Booking.com jsem si totiž den předtím našel velmi laciný nocleh v zařízení jménem Alte Schmiede, nic nedbal na rezervované až kritické hodnocení uživatelů a bez velkých cirátů si ho objednal. Den byl na konci června dlouhý a já na jeho sklonku po dlouhém pochodu podél továrních ruin a opuštěných budov z lepších časů přibyl před Starou kovárnu, jejíž druhé jméno bylo Mahuja: Asian Restaurant & Sushi Bar, čemuž odpovídala kočinčínská úprava exteriéru i interiéru. S výrazem již poněkud uštvaným jsem vstoupil dovnitř, kde na mě pohlédlo několik párů asijských očí, jež se předtím skláněly nad večerním talířem polévky pho. Pozdravil jsem a pravil, že tu mám rezervovaný nocleh. Vietnamci, předpokládám, že to byli Vietnamci, dál překvapeně hleděli a pak jeden pravil: Wir haben keine Reservation gemeldet. Překvapeně jsem pravil: Aber doch, sicher. Muž vstal a šel se podívat do počítače a kroutil hlavou. Měl jsem samozřejmě všechno vybito, mobil i fotoaparát, jenž zaujal dosud večeřící rodinu a podobně jako děti v Cottbusu. Celé to bylo dost komické, vše vyvrcholilo mým podezřením, že jsem spletl zadání a místo na červen, tedy Juni, jsem se objednal na červenec, Juli, což je má častá chyba. To se záhy potvrdilo. Milí Asiaté propukli v smích, vstali, začali mě utěšovat a plácat po ramenou. Pak se chvíli radili a řekli, že mě tedy ubytují, ale že musím přijet zase za měsíc, že to nelze zrušit… Chvíli mě v tom nechali, ale pak řekli, že žertují a ať jdu v klidu spát. Ani jsem je už nemusel fotit.
Ráno jsem se probudil v tom zvláštním městě, vytratil jsem se nad ránem a procházel sídlištní město, jež jevilo známky jakési rozháranosti. Hned za rohem byl kočičí hotel (Katzenhotel), z jehož výkladu na mě hleděly zraky klientů různých barev a ras. Byl jsem na té ulici sám, jako v tom Juráčkově filmu, jen s těmi asi dvaceti kočkami, které si byly možná schopny objednat hotel úspěšněji než já. Pak jsem se vydal k čemusi, co připomínalo sídliště, byly to paneláky na terasách mezi zelení, tedy v jakémsi finském stylu, vlastně se mi to docela líbilo. Měli tam agitační středisko apokalypticko-revoluční strany Die Linke s plakáty, které vyzývaly k záchraně planety prostřednictvím zrušení soukromého vlastnictví, s čímž bych souhlasil, kdyby ještě řekli, kdo pak to vlastnictví dostane. Naštěstí vedle bylo otevřené pekařství, kde dělali kávu (v Německu je lepší káva překapávaná) a prodávali Streuselkuchen, které si obvykle dávám: to jsou koláče s drobenkou, obvykle dobré. Byť jsem spolu s Thilem Sarrazinem nabyl dojmu, že Německo se opravdu schafft sich ab, samo likviduje, tak pekárny jsou, myslím, pořád ještě v dobrém stavu, byť bych se o jejich budoucnost poněkud obával, stejně jako o další německé ctnosti. Ale tady to byl klidný německo-lužický Zapadákov, obyvatelstvo se značně podobalo tomu, které bychom našli třeba u nás na Kladně, podíl alkoholiků myslím mohl být vyrovnaný, nebo i větší. Kupodivu s nimi jsem nastupoval do autobusu do Muskau-Mužíkova a zprvu si myslel, že tam jedou do zámeckého parku. Když jsem spolu s nimi vystupoval, pochopil jsem svůj omyl. Muskau leží na hranicích s Polskem a hned za hraničním mostem je důvod těch cest. O něm někdy příště.
00:02
