Nechceme zde zlehčovat obtěžování na veřejnosti či tvrdit, že nejde o problém. Otázkou je, jestli zvolená kampaň je nejlepším způsobem, jak proti tomu zakročit, píše Ondřej Šmigol.
Foto: Shutterstock
1
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) přišla s poměrně kuriózní zprávou. Oznámila povinnost evidence tvůrců audiovizuálního mediálního obsahu, jako ...
Praha představila novou osvětovou kampaň proti sexuálnímu obtěžování ve veřejné dopravě a vypadá to, že v hlavním městě vypukne občanská válka. Největší pozdvižení vzbudil plakát hlásající „Zírání je obtěžování“. Kritici mu vyčítali, že problematizuje nevinné chování, jako jsou letmé pohledy mezi lidmi, kteří se navzájem přitahují.
Obhájci se naopak vytasili s řadou historek z MHD dokazujících rozšířenost nevhodného chování, od ryze nepříjemného až po kriminální. Následně celá diskuse zapadla do bahna sociálních sítí, kdy jedna strana označuje v podstatě všechny muže za potenciální násilníky – a na druhá strana ženy s minisukní za zvrhlice, které si o to říkají.
Jedná se v podstatě o ukázkový příklad Shiriných nůžek. Termín pochází z povídky amerického blogera Scotta Alexandra. V ní skupina ajťáků vyvine program generující kontroverzní tvrzení schopné rozvrátit jakoukoliv společnost. Pro tyto kontroverze začnou používat termín Shiriny nůžky, podle hlavní vývojářky. Základním znakem Shiriných nůžek je, že nejde jen o tvrzení či událost, kdy spolu lidé nesouhlasí, ale začnou se aktivně nenávidět a obě strany nemohou pochopit, jak ta druhá může zastávat tak děsivé stanovisko. Ajťáci nejdříve otestují program na sobě, a zničí tím svoji firmu, otestují ho také na Mosambiku, a vyvolají občanskou válku. Povídka končí tím, že vypravěč se dostane k tajnému seznamu Shiriných nůžek se vzestupnou mírou kontroverze. Výroky na konci seznamu jsou tak strašlivé, že mohou zničit svět. A vypravěč si uvědomí, že někdo pomalu jde podle seznamu a záměrně kontroverze vypouští.
Nová kampaň tak zatím docílila pouze rozhádání společnosti. Nechceme zde zlehčovat obtěžování na veřejnosti či tvrdit, že nejde o problém. Otázkou je, jestli zvolená kampaň je nejlepším způsobem, jak proti tomu zakročit. Účinnost podobných kampaní ve světě je dost pochybná. Není těžké si domyslet proč.
Je prokázané, že většinu kriminálních činů má na svědomí pouze malá skupina obyvatel. Studie ve Švédsku ukázala, že 1 % lidí je zodpovědné za 63 % násilných trestných činů. V Británii má 70 % vězňů za sebou alespoň sedm zatčení a v USA má 72,8 % federálních vězňů na krku alespoň jedno předchozí odsouzení. Předpoklad, že u sexuálního obtěžování v tramvaji to bude podobné, že za většinu hanebných činů bude zodpovědná malá hrstka úchyláků, tak není nijak ulítlý. Že chování těchto perverzáků změní několik plakátů, je dost nepravděpodobné.
Lze namítnout, že kampaň nemá změnit jejich chování, ale vyburcovat ostatní cestující k akci, pokud jsou svědky podobných nekalostí. Ostatní plakáty kampaně se snaží právě k tomuto vyzývat. I ten „zírací“ obsahuje odstavec, jak pomoci někomu v nesnázích. Na první dobrou ale člověka upoutá jeho obviňující tón, který dokáže leckoho vytočit.
Kampaň je totiž symptomem narůstajícího „státu-chůvy“, tedy státu, který má starost o zdraví a pohodlí svých občanů, má tedy tendenci je neustále vychovávat a něco jim zakazovat pro jejich vlastní dobro.
Velmi v tomto pokročila Velká Británie. V londýnském metru jsou nejen podobné plakáty varující před nevhodným chováním, ale i ty připomínající dodržování pitného režimu nebo hrozící, že neúcta k personálu nebude tolerována. Mimo podzemní dráhu se na člověka valí informace o nebezpečí alkoholu, vláda bojuje proti přílišné konzumaci cukru a chystá se úplně zakázat kouření cigaret. Celkový pocit je trochu orwellovský – až na to, že místo Velkého bratra vás všude napomíná Velká chůva. Britové pak působí jako nesvéprávný národ, který nemůže být nechán pět minut bez dozoru, aby si náhodou neublížil. Leckomu to může být protivné.
To zřejmě stojí za negativní reakcí na kampaň v pražské MHD, ne víra, že by člověk měl právo smyslně civět na své spolucestující, ale naštvání nad tím, že je vychováván pražským magistrátem a napomínán za činy, jichž se sám nejspíše nikdy nedopustil. To je znásobené tím, že kampaň se vyjadřuje k problémům mezilidských vztahů jako slon v porcelánu.
Hledání vztahu je jeden z nejtrapnějších, nejbláhovějších a nejsložitějších projektů, do jakého se člověk může pustit. Navíc s velkou šancí, že někomu nevědomky ublížíme na duši či že nám bude ublíženo. Neziskovky, kampaně a vlády upozorňující, že každý krok při tak složitém procesu, jímž jsou námluvy, může být problematický, tomu nepomáhají. Znovu připomínáme, že nechceme zpochybňovat a omlouvat opravdové patologické chování, ale například data z USA mluví jasně. Podle nedávné studie 45 % amerických mužů mezi 18 a 25 lety se nikdy nepokusilo seznámit se se ženou osobně. Nejčastěji uváděné důvody jsou strach z odmítnutí a strach ze společenských následků. Potvrzují to závěry průzkumu společnosti Pew z roku 2019: 52 % mužů odpovědělo, že je pro ně složité někoho oslovit. Celkově 65 % žen i mužů souhlasilo s tvrzením, že po vlně #MeToo je složitější pro muže vědět, jak na rande interagovat.
Americké ministerstvo zdravotnictví varuje před narůstajícím osamocením, 55,1 % mužů a 40,7 % žen uvedlo, že někdy v životě pociťovali „hluboký a trvalý stav neštěstí, neklidu a nespokojenosti“ kvůli tomu, že jsou single.
Bojujme proti sexuálnímu obtěžování nejen v MHD. Kampaň, jejímž hlavním důsledkem je vyvolání kulturní bitvy a prohloubení rozdělení společnosti, ale možná není nejlepší prostředek, jak toho docílit.
00:02
