„V digitální peněžence EU budete mít všechno. Doufám, že bude užitečnější než víčka u PET lahví“

Bankovní identita se stala jedním z klíčových pilířů digitalizace v Česku. Více než 4,5 milionu uživatelů už běžně využívá její nástroj pro online ověřování. Jaké výzvy a příležitosti nyní stojí před Bankovní identitou? O těchto otázkách jsme hovořili s Janem Blažkem, který v Bankovní identitě řídí strategický rozvoj.

V posledních měsících se nešťastnou zásluhou digitalizace stavebního řízení podobné iniciativy, ať už ze soukromé nebo státní sféry, dostávají do většího povědomí veřejnosti. Pomáhá vám to nějakým způsobem ke zviditelnění?

Nevnímám to tak, že by mediální pokrytí nebo obecná diskuse o digitalizaci vedly k výrazně většímu zájmu firem o naše služby. Určitý nárůst dotazů jsme zaznamenali v souvislosti s elektronickými doklady, protože řada firem měla povinnost se do tohoto systému zapojit. Nicméně v poslední době registrujeme především rostoucí poptávku po službách souvisejících s digitálním podpisem. Identifikační služby se na trhu dobře etablovaly – teď je využívá více než 4,5 milionu lidí.

Váš kolega Marek Růžička si troufl lehce zkritizovat přístup ministra Bartoše a naopak ocenil Mariana Jurečku. Podle něj by mohla být spolupráce se státem na dalších krocích, například v oblasti propojování a integrace, nyní snazší, protože současný tým je v tomto ohledu schopnější. Odpovídá to vaší zkušenosti?

Spíš záleží na zkušenostech a přístupu, který je vhodný pro dané prostředí. Nejsem detailně obeznámen se všemi aspekty rozhodování, ale na mě to působilo tak, že pan Bartoš zvolil strategii, která by možná lépe fungovala v soukromém sektoru, zatímco pan Jurečka, jako zkušenější politik, zvolil přístup lépe odpovídající státní správě. Nemyslím si, že jde o rozdíl v samotné digitalizaci jako takové, ale spíše o odlišné metody řízení.

Zmínil jste, že bankovní identita je již široce rozšířená. Na co jste osobně nejvíce hrdý? Je to především rostoucí počet uživatelů, nebo spíš rozšíření nabídky služeb?

Na to, že se bankovní identita postupně stává běžným standardem. Už několikrát jsem se setkal s tím, že ji lidé vnímají jako samozřejmost, což byl od začátku náš cíl. A když občas zavítám mimo Prahu, například na venkov, už mě ani nepřekvapuje, když mi lidé říkají, že ji používají. Dříve se o tom vůbec nemluvilo. To souvisí s tím, že jsme vytvořili silnou poptávku po těchto službách. Stát i firmy nyní dohánějí takzvanou nabídkovou stranu, která se musí výrazně zlepšit. Musí se rozšířit počet služeb, které bankovní identitu podporují, a pokrýt další uživatelské scénáře.

Prezentovali jste, že v průměru každý uživatel bankovní identitu využije přibližně sedmkrát ročně. Zaujala mě především plánovaná spolupráce s poskytovateli energií. Můžete přiblížit, v jaké fázi se jednání nachází, jak probíhají a kdy by mohli koncoví uživatelé tuto možnost využít?

Jednání probíhají, ale na rozdíl od jiných segmentů je situace v energetice specifická. Naše služba je primárně určena firmám, které chtějí získávat nové zákazníky rychle a s minimálními náklady. Energetické společnosti ale byly v odlišné situaci – neměly potřebu aktivně nabírat nové klienty, a možná stále nemají.

Jinými slovy, bylo pro ně pohodlnější zůstat u stávajícího modelu.

Jakmile se ale situace na trhu změní a znovu se obnoví zdravá konkurence – podobně jako v jiných odvětvích, kde se firmy snaží zákazníky přetahovat a nabízet jim výhodnější podmínky – pak může vzniknout i větší prostor pro nás a naše služby.

Dokážete odhadnout časový horizont, kdy by k tomu mohlo dojít?

To bohužel ne. Vývoj závisí na faktorech, jako je cena plynu nebo energetická situace v Německu, na kterou jsme do značné míry navázáni.

Zajímalo by mě, zda vidíte ještě další segmenty, kde by bylo potřeba rychle získávat nové uživatele. Jak se vám daří například na trhu s kryptoměnami a blockchainovými technologiemi?

Některé firmy nás už využívají, protože mají podobné zákonné povinnosti jako banky a jiné finanční instituce – musí totiž plně identifikovat své uživatele podle zákona proti praní špinavých peněz (AML). Ani realitní trh se této povinnosti nevyhnul, stejně jako například obchod s drahými kovy nebo prodej zlata.

Osobně vidím velký potenciál také v telekomunikačním sektoru. Některé společnosti nás už využívají, ale stále je tu prostor pro hlubší integraci, zejména v oblasti registrace a přihlašování do uživatelských portálů.

Dalším významným segmentem je zdravotnictví – a to nejen veřejné, ale i soukromé. Stále více služeb se přesouvá do online prostředí. Mám osobní zkušenost s jedním poskytovatelem zdravotních služeb, kde jsem v loňském roce využil bankovní identitu čtyřikrát – nejen pro přihlášení, ale například i pro přenos zdravotnické dokumentace.

Mohl byste stručně vysvětlit, jakým způsobem byly v průběhu let financovány vaše služby a jak se na tom podílejí jednotlivé banky?

Na začátku byl vložen kapitál ze strany bank, který jsme využili k vybudování systému a k financování prvních let provozu, kdy jsme ještě neměli dostatečný obrat. Nyní se dostáváme do situace, kdy jsme schopni financovat provoz ze samotných služeb, které poskytujeme, a už tedy nepotřebujeme další kapitálové vstupy od bank.

Předpokládáme, že v roce 2025 bychom měli být na úrovni plné finanční soběstačnosti. Hlavním zdrojem příjmů jsou poplatky, které získáváme za naše služby. Část z nich pokrývá naše provozní náklady, část připadá samotným bankám, které poskytují primární identifikační služby. Banky také nesou určitou část nákladů spojených s provozem systému.

Dokážete si do budoucna představit zpoplatnění některých nadstavbových prémiových služeb, zejména asi pro soukromý sektor?

Ano, je to možné, i když v této oblasti bude hrát roli i nadcházející legislativa, například evropská digitální peněženka, která už nyní začíná sektor ovlivňovat. Očekávám, že se budeme soustředit spíše na rozšiřování současných služeb než na zavádění placených prémiových funkcí.

Pokud jde o rozšiřování vaší nabídky, jaké vnímáte největší překážky pro další expanzi? Jsou to spíše bariéry ze strany jednotlivých hráčů na trhu, nebo legislativní omezení?

Teď je to na straně státu a firem, aby tento potenciál začaly aktivněji využívat. Funguje zde určitá spirála – čím více uživatelů, tím větší poptávka firem po službě, a čím více firem ji zapojuje, tím více uživatelů ji začne používat.

Klíčové je, jaké konkrétní služby stát poskytuje – největší poptávka je po těch, které pokrývají co největší část populace. Typickými příklady jsou služby ministerstva práce a sociálních věcí nebo ministerstva financí, například portál Moje daně, žádosti o dávky, prodlužování řidičských průkazů či registrace dronů.

Tématem číslo jedna je teď ale asi jednotní evropská digitální peněženka. Pokud se nepletu, od konce roku 2026 by k ní měly všechny členské státy povinně občanům poskytovat přístup.

Nejzazší termín je krásně stanoven na Ježíška, tedy na 24. prosince 2026.

Jak probíhají přípravy?

Na straně státu probíhá přípravná fáze. V současnosti se chystá usnesení vlády, které by mělo dát zelenou dalším krokům. Probíhají legislativní analýzy, posuzují se náklady a zjišťuje se, jaké úpravy budou nezbytné.

Jsem členem pracovní skupiny pro Radu vlády pro informační společnost, která se touto problematikou zabývá. Diskutujeme zde o nejvhodnějším přístupu k realizaci. Stát bude zajišťovat technické úpravy v základních registrech, což je logické, protože tyto systémy již spravuje. Klíčová je však klientská část, tedy samotná aplikace. V tomto ohledu chce stát spolupracovat se soukromým sektorem, což považujeme za správnou cestu. Máme ambici stát se poskytovatelem této klientské části a zajistit, aby od prosince 2026 byla aplikace dostupná občanům.

Očekáváme, že stát vypíše výběrové či koncesní řízení, přičemž v pracovních materiálech se uvádí, že by k tomu mělo dojít ve druhém nebo třetím čtvrtletí letošního roku. Není tu moc prostor pro odklady, protože samotná výstavba a příprava infrastruktury zabere nějaký čas. Pokud chceme dodržet termín prosinec 2026 včetně pilotního provozu a testování, je už nyní časový harmonogram poměrně napjatý. Navíc existuje riziko, že by mohlo dojít ke zdržení v důsledku námitek proti výběrovému řízení, jak jsme toho byli svědky například v oblasti stavebního práva.

Máte tedy obavy, zda se podaří vše včas dokončit?

Ano, pokud stát skutečně půjde cestou výběrového řízení, hrozí, že se celý proces protáhne. Co tím myslím? Pokud by digitální peněženku provozoval soukromý subjekt v rámci koncese, bude mít přirozenou motivaci systém rozvíjet – tedy zapojovat co nejvíce firem i uživatelů. To by bylo ideální.

Pokud by ji však provozoval čistě stát, který nemá ekonomickou motivaci k jejímu rozvoji, mohlo by dojít k deformaci trhu. Stát by mohl nabízet službu, která by přímo konkurovala bankovní identitě, což by mohlo negativně ovlivnit naše podnikání. V krajním případě by to mohlo vést k tomu, že se z trhu postupně stáhneme, protože by stát poskytoval obdobnou službu zdarma, ale bez dostatečného zaměření na její rozvoj a efektivitu.

Můžeme čtenářům vysvětlit, jaký praktický užitek z peněženky mohou mít?

Dnes je hlavní funkcí digitální identity pouhá identifikace – ověření totožnosti a následná autorizace. Evropská peněženka však umožní uchovávat a digitálně předávat řadu dalších dokumentů, nejen občanský průkaz. Uživatel si do ní bude moci uložit například potvrzení o studiu, jízdenku na vlak, zdravotní potvrzení a další doklady. Tyto dokumenty pak bude možné digitálně sdílet s institucemi nebo firmami.

Uveďme konkrétní příklad: pokud si dnes chcete zažádat o sociální dávky na Ministerstvu práce a sociálních věcí, můžete část žádosti vyřídit online, ale stále musíte dodávat řadu dokumentů – potvrzení z banky, potvrzení o důchodu, doklad o příjmu, doklad o dlužnictví nebo evidenci v rejstřících. Tyto procesy jsou z velké části stále papírové. Digitální peněženka má potenciál tento systém výrazně zefektivnit tím, že uživatel bude moci všechny tyto dokumenty uchovávat v digitální podobě a přímo je sdílet s příslušnými institucemi.

Podobně například při otevírání bankovního účtu – místo fyzické návštěvy banky bude možné předat nejen identifikační údaje, ale i potvrzení o studiu nebo informace o účtech v jiných bankách. To vše výrazně zjednoduší procesy a sníží administrativní zátěž. Doufám, že tentokrát to bude užitečnější než některé jiné evropské regulace, například u šroubovacích víček na PET lahve.

Jak jste v posledních letech přesvědčovali veřejnost i zástupce státu, že vaše technologie pro elektronický podpis, registraci a identifikaci je bezpečná?

Ve skutečnosti nešlo ani tak o přesvědčování o bezpečnosti technologií jako takových. Identifikační systémy byly od začátku postaveny na ověřených a bezpečných řešeních, která připravily samotné banky. Hlavní výzvou bylo spíše překonat obavy z přechodu do digitálního prostředí a vytvořit důvěru v to, že elektronické procesy mohou plnohodnotně nahradit fyzické interakce.

Jak jste tedy lidem vysvětlovali, že digitální identita a elektronický podpis jsou zcela rovnocenné fyzickému prokazování totožnosti či vlastnoručnímu podpisu?

To bylo velmi individuální a záleželo na konkrétní cílové skupině. Byla to například ekonomická motivace – u firem často hrála klíčovou roli úspora nákladů. Dále právní jistota – některé firmy sice chápaly ekonomické výhody digitalizace, ale obávaly se právních důsledků. Klíčovou otázkou pro ně bylo, zda je digitální identifikace skutečně rovnocenná fyzickému ověření a zda tím neporušují žádné předpisy.

A nakonec uživatelský komfort a konverzní poměr – Některé společnosti už v online prostředí působily, ale měly špatné zkušenosti s tzv. nízkou konverzí.

Máte k dispozici nějaké konkrétní propočty úspor, které jste prezentovali druhé straně? Například kolik lze tímto řešením ušetřit?

Nejjednodušší srovnání, které jsme tehdy uváděli – a dnes už není nutné ho tak často vysvětlovat – se týkalo identifikace při uzavírání smluv. Dříve, pokud jste si chtěl například založit bankovní účet nebo sjednat jinou službu, bylo běžné, že vám banka poslala kurýra se smlouvou. Ten si ověřil vaši totožnost, nechal vás dokument podepsat, vyfotil váš občanský průkaz a celý proces pak administrativně zpracovala banka.

Lze říci, o kolik procent bylo digitální řešení levnější?

To bylo velmi individuální. U některých firem mohly být náklady až pětkrát až šestkrát nižší. Kromě samotné úspory je však nutné brát v úvahu i výnosovou stránku.

Pokud firma využívá fyzické procesy, její služby jsou obvykle dostupné pouze v pracovní dny v určitém časovém rozmezí. Online služby ale fungují 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. To je podobné jako u samoobslužných obchodů – provozní doba se prodlužuje, aniž by to znamenalo výrazné zvýšení nákladů. Takže vedle úspor na nákladech se zároveň zvyšuje počet příležitostí pro získávání nových klientů.

Nebyla tedy naše „česká cesta“ v podobě digitálních dokladů poněkud zbytečná? Mám na mysli projekt eDoklady.

Z mého pohledu by bylo vhodnější, kdybychom se od začátku zaměřili na evropskou digitální peněženku. Už v době, kdy se začal projekt eDokladů realizovat, bylo zřejmé, že evropská peněženka bude nevyhnutelná. Místo toho, abychom investovali energii do systému, který má omezené využití, bych raději viděl, kdyby se lidé v Digitální a informační agentuře (DIA) od počátku soustředili na evropskou peněženku.

Abych ale nebyl příliš kritický – projekt eDoklady přinesl i určité pozitivní efekty. Například pomohl vytvořit infrastrukturu a umožnil státním úřadům připravit se na práci s digitálními doklady. Upravily se pobočky ministerstev a dalších institucí, které nyní umí digitální dokumenty akceptovat.

Dokážete si představit, že by se bankovní identita mohla v budoucnu využívat i pro volby – například jako prostředek k elektronickému hlasování?

Určitě. Z technologického hlediska je to možné. Vnímám to jako jeden z prvků elektronické identifikace – v zásadě není rozdíl mezi tím, zda se někde prokážete občanským průkazem, nebo zda se přihlásíte elektronicky. Nakonec je to ale politické rozhodnutí, zda takovou možnost zavést.

Médii poslední dobou rezonuje téma bezpečnosti. Věnujete se také rizikům phishingových útoků, krádežím digitálních identit a dalším formám podvodů? Jak velké téma to pro vás teď je?

Je to pro nás velmi důležité téma, setkáváme se s tím čím dál tím častěji.

Roste ta hrozba v posledních letech? Hovoří se o ní mnohem častěji než třeba v roce 2022.

Počet útoků roste, i když ne dramaticky. Výrazně se však mění jejich podoba, což je znepokojující. Zatímco před dvěma lety šlo typicky o případy, kdy útočníci získali přístup k cizím přihlašovacím údajům a zneužili identitu oběti, dnes je mnohem častější, že samotný uživatel podvodníkům dobrovolně poskytne přístup k účtu.

To je mnohem těžší odhalit. Banka například dokáže rozpoznat podezřelé chování – například když se někdo pokouší přihlásit z neznámého zařízení nebo z jiné IP adresy. Takové aktivity lze zablokovat. Dnes ale útočníci využívají sofistikované metody sociálního inženýrství, při nichž oběti sami převádějí své peníze na podvodné účty.

Angažujete se v tom nějak jako Bankovní identita? Ať už ve směru k bankám nebo uživatelům?

Spolupracujeme s bankami na dalších opatřeních, která budeme podrobněji představovat v roce 2025. Hlavní strategií je neustálé vzdělávání uživatelů, protože právě poslední vývoj ukazuje, že prevence je zásadní.

Je třeba si uvědomit, že podvody tohoto typu jsou velmi dobře organizované. Podvodníci pro své „operátory“ pořádají školení, kde je učí, jak přesvědčit oběti. Dokážou se velmi dobře přizpůsobit a zmanipulovat uživatele tak, aby věřili, že jednají ve svém vlastním zájmu.

Často se setkáváme se scénáři, kdy banka uživatele varuje a přímo mu říká: „Neposílejte tyto peníze, jedná se o podvod.“ A reakce oběti? „Ne, ne, já je chci poslat. Útočníci mi říkali, že mi budete volat a budete se mi to snažit rozmluvit.“ V takové chvíli už je téměř nemožné podvodu zabránit, protože oběť je natolik zmanipulovaná, že si není schopna uvědomit realitu.

Je důležité si uvědomit, že průměrný věk obětí těchto podvodů je dnes 46 let. Není to tedy problém pouze starších lidí nebo těch méně technicky zdatných. Podvody jsou promyšlené, cílené a oběti často zjistí pravdu až ve chvíli, kdy je pozdě.