Jedno z nejkrásnějších míst ve středních Čechách, barokní hnízdo se stavbami Carla Luraga a Kryštofa Dientzenhofera, se propadlo do zmaru, dokonce se přestalo zakreslovat v turistických mapách, nevedly tam žádné značené stezky, koncem 80. let už tam nebyla jediná hospoda.
Foto: Jiří Peňás
9
Ve světě se toho momentálně děje docela dost, člověk by proto mohl snadno přehlédnout, že budou brzy udělovat Oscary. A byla by to škoda – ne snad proto, že by ...
„A já jsem čekal den, pak dva, pak týden, dostal jsem zprávu z Prahy, že všichni milionáři už jsou ve sběrném táboře, že to je učiliště kněží ve Svatém Janu pod Skalou, v ohromném klášteře a penzionátu budoucích kněží, kteří byli vystěhováni…“
A tak se tam Jan Dítě, ten, jenž obsluhoval anglického krále, vydal, protože věděl, že nastala nová doba a jeho sen o přepychovém hotelu v Lomu skončil a on, který právě vydělal své první dva miliony, takže je konečně milionář, patří přece tam, kam nyní milionáře posílají – do Svatého Jana pod Skalou. Bohumil Hrabal pak popisuje, jak tam přijel v noci na vrátnici, ale nechtěli ho přijmout, protože zatím neměli důvod ho internovat, ale on na tom trval, tak se slitovali a vzali ho mezi ty internované milionáře. Ta svatojanská pasáž v Obsluhoval jsem anglického krále patří v knize k nejdojemnějším, neboť tam se Janu Dítětovi udál ten zázrak obratu a on si, obsypán holuby, o které tam pečoval a krmil je, uvědomí, že už vlastně po ničem v životě netouží, že se už všechno stalo. A že vrcholem štěstí jsou ty polibky drobnými holubími zobáčky, což je ta pravá láska, agapé, o které Hrabal stále psal – čím byl starší, tím víc. A vůbec není náhoda, že tenhle obrat k agapé umístil na místo, které se v Čechách už ničemu nepodobá a kam když člověk přijde – protože nejlepší je tam přijít pěšky, vlastně sestoupit po strmé stezce od svatojanské skalní vyhlídky – a zamhouří oči, tak si může představovat, že je někde v předhůří Alp, nebo možná ještě spíš v nějakých soutěskách balkánských. Ale on je uprostřed Čech, kousek od Berouna, v centru Českého krasu, toho zvláštního geologického klenotu Bohemie.
Vypadá to trochu jak někde v předhůří Alp nebo soutěskách balkánských. Ale je to uprostřed Čech, kousek od Berouna, v centru Českého krasu, toho zvláštního geologického klenotu Bohemie.
Foto: Jiří Peňás
A lze si představit, že Hrabal se do Svatého Jana vydal také, protože z toho popisu je to zřejmé, že to tam nejspíš znal. I když jako vždy se u něj mísí Dichtung a Wahrheit, báseň a pravda, takže není možné v jeho geniální knize brát vše doslova – třeba tam nebylo „učiliště kněží“, ale správně by mělo být, že před válkou tam byl „katolický učitelský ústav“, ale to je zajisté detail. Zato tam byl půl roku po únoru 48 opravdu zřízen internační tábor pro nepřátele režimu, kam byly nejdříve internovány buržoazní živly, tedy bohatí lidé, kteří včas neutekli za hranice, ale také právníci, advokáti, průmyslníci. A tak se tam nahlásil i Jan Dítě, který začínal jako pikolík, pak byl pinglem, vrchním a hoteliérem milionářem, což ho přivedlo do Svatého Jana pod Skalou, kde mu ale ostatní milionáři, ti předváleční, dávali najevo, že mezi ně nepatří, že jím trochu opovrhují, i když na tom byli teď úplně stejně jako pikolík Dítě, možná vlastně i hůř.
Foto:
A Hrabal, který vždy ve všem, i ve věcech beznadějných a strašných, viděl komiku a zázrak, popisuje, jak tam vedla ta odepsaná třída dál život na úrovni, jak si ten internát a vězení přizpůsobili po svém a jak si to tam uměli zařídit. Nechávali si třeba posílat z Prahy různé lahůdky, pití a cigarety, z čehož měli něco i milicionáři, kteří je měli hlídat, což byli většinou horníci z Kladna, kteří to dostali jako úlevu před důchodem. A tihle horníci s těmi bývalými milionáři tam žili v třídní symbióze, což možná ještě v té době chvíli šlo, protože ty tuhé roky teprve přišly, a to už vypadaly TNP čili tábory nucených prací jinak než ve Svatém Janu. Hrabal to popisuje hrabalovsky: „On to sice byl internát, ale neměl plot, takže v bráně seděli milicionáři a milicionáři chodili a vraceli se zahradou, a museli se vrátit a projít branou, kterou milicionáři pokaždé otevírali a zase zavírali a zamykali na klíč, avšak kolem dokola nebyl ani plot, ani zeď, takže i milicionáři si sice zkrátili cestu přes zahradu, ale pak se v nich hnulo svědomí a vrátili se k bráně a obešli ji s klíčem zahradou a odemkli a vešli tou branou a zase ji zamkli a pak šli kolem té brány do internátu.“
Foto:
Ale pak se ta zeď kolem kláštera, kterému tedy Hrabal říká internát, postavila, internát pro milionáře vystřídalo vězení pro invalidní vězně, což muselo být rovněž pozoruhodné zařízení, potom se tam třicet let školili estébáci, takže klášter, sice zrušený už v roce 1785 Josefem II., klesl úplně nejhlouběji, kam mohl – jako by se v něm usadili ďáblovi pohůnci a zařídili si to tam po svém. Jedno z nejkrásnějších míst ve středních Čechách, barokní hnízdo se stavbami Carla Luraga a Kryštofa Dientzenhofera, se propadlo do zmaru, dokonce se přestalo zakreslovat v turistických mapách, nevedly tam žádné značené stezky, koncem 80. let už tam nebyla jediná hospoda. Když tam někdo přece jen přišel, musel zírat, v jakém mysteriózním koutě se ocitl, ale vzhledem k tomu, že zchátralost a zpustlost byla obecným jevem, tak mu to třeba ani nepřišlo divné. Ta vězeňská zeď je tam dosud a pomalu splývá s okolím i s těmi barokními stavbami vtisknutými do úzkého údolí, kterým protéká říčka Loděnice obecně zvaná Kačák, nad ním se zvedají vápencové skály jako nějaké mohutné drápy trčící ze země. A ty skalní drápy tam tisíc let držely legendu starou jako české dějiny, protože historie toho místa začíná setkáním prvního českého knížete Bořivoje s poustevníkem Ivanem. Bořivoj právě skolil laň, jejímž mlékem se poustevník živil, za což se mu pak omlouval a chtěl ho pozvat do svého nedalekého sídla na Tetíně. Tam se Ivan prý dostavil, pohovořil s kněžnou Ludmilou, zúčastnil se mše a pak zanedlouho skonal. Jeho ostatky baroko shromáždilo ve schráni, která je uprostřed svatojanského chrámu Narození svatého Jana Křtitele, a když byly ostatky prof. Vlčkem na začátku 90. let zkoumány, došlo se k tomu, že opravdu jsou velmi staré a nejspíš patřily někomu, kdo žil ve vlhkém a chladném prostředí, tedy asi v jeskyni, a navíc se živil rostlinnou stravou.
Jestli ty kosti patřily poustevníku Ivanovi, jestli ta jeskyně je pravá, ba jestli v ní žil nějaký poustevník, to je nikoli věc pravdy historické, ale pravdy poetické. A u té vždy záleží na tom, jak se k ní člověk postaví, zda ji k sobě pustí. Kult svatého Ivana je v Čechách nejstarší, ještě starší než kult svatováclavský, a má rysy legendy pohádkové, jaksi lesní a řekněme keltské. O slovanském původu svatého Ivana se nikdy nepochybovalo, neb měl to být „kralevic charvátský“, pod čímž si ale nelze představovat Chorvata od Záhřebu, ale Slovana polabského neboli Weneda čili Obodritu od Baltského moře. K pohádkovosti patří i to, že nikdy vlastně nebyl za svatého uznán oficiálně, tedy církví, takže vlastně by se mu říkat svatý nemělo. Důmyslně je to však zde spojeno se svatým Janem Křtitelem, kterému je zasvěcen kostel a který má v legendě své místo, neboť se Ivanovi zjevil ve snu, když ten ztrácel již síly: svatý Jan mu dal kříž, který mu byl posilou i zbraní na vyhánění démonů.
Foto:
Ale nejhezčí je ten vyživovací motiv laně. Když jsem jako dítě poprvé v jakési knize starých pověstí o tom četl, nejvíc mě zajímalo, jestli se dá opravdu živit mlékem laně a jak asi takové mléko chutná a jak se to provádí. A nepopírám, že v té představě mohlo být i něco sexuálního, což v člověku už zůstalo z té dětské laktační fantazie. Možná že i ta je součástí kultu svatoivanského, který měl lecjaké vyznavače, mezi nimi také Karla Hynka Máchu, který sem do Svatého Jana sestoupil několikrát, když šel na Karlštejn (Karlův Tejn, jak mu říkal), a svatému Ivanovi věnoval první českou báseň – předtím veršoval německy –, kterou mu otiskli. Báseň z roku 1831 je ještě poněkud naivní, ale začátek zní už příslibem budoucí velikosti Máje: „Vysoká kde hrdě skála / ve hvězdnatou strmí říš, / jejíž vrchol mechovitý / na svém hřbetě nese kříž…“
Jednou za deset let dojdu k tomu kříži na „vrcholu mechovitém“ a podívám se dolů do údolí a chvíli myslím na to, kolikrát to ještě půjde. Ještě dvakrát? Třikrát? To už asi ne. Ale svatý Ivane, stůj při mně, když se o to pokusím.
00:08
