Peklo české základky: prastaré seznamy povinné četby
KOMENTÁŘ
Žijeme v prostředí obklopeném knihami – stačí zajít do kterékoli veřejné knihovny, poradit se s tamními zaměstnanci a nechat si pomoct, píše Lukáš Novosad.
Foto: Shutterstock
1
Zřícení letadla na západě Kazachstánu si vyžádalo desítky životů a stále budí otázky, proč k němu došlo. Mezitím se vynořují videa, která stihli pasažéři natoči ...
Dostanou-li se člověku, nadto odborníkovi v oboru, nedejbože do rukou seznamy povinné či doporučené četby pro žáky základních škol, je to nezřídka prostředek, jak si vyzkoušet míru vlastního údivu, jak začít pochybovat o příčetnosti tuzemského vzdělávacího systému či jak otestovat, kde leží hranice, za níž už nelze tolerovat učitelské manýry a je naopak potřeba se s nimi veřejně začít přít.
Pro zachování svého duševního zdraví by tedy zjevně bylo vhodnější, kdyby bylo možné se takovým seznamům vyhnout, jenže jsou-li vlastní potomci nebo potomci blízkých zrovna ve věku, kdy jim listiny s určenou četbou jsou vnucovány profesionálními vychovateli bez vkusu, zodpovědnost a učenosti, bohužel zůstat stranou nejde. Starosti jiných jsou tak starosti mé.
A tak hledím do seznamu svého synovce, žáka páté třídy brněnské Masarykovy základní školy, a nestačím se divit: kdybych našel jen obligátní Babičku Boženy Němcové, tedy vyprávění o neznámějším tuzemském prarodiči, který musí na svých zádech nést nadávky nejedné generace za zničený život. Ale najdu-li tamtéž Gajdarova Čuka a Geka nebo Nosovova Neználka, už stojí za pozornost přečíst doporučenku podrobněji celou. Je to totiž skutečně pozoruhodný kousek. Například nejmladší romány ze světové literatury jsou Tolkienův Pán prstenů (1954) a Marshallovo o rok mladší Už zase skáču přes kaluže. Vše ostatní jsou díla z osmnáctého a devatenáctého století – přičemž třeba romány Poslední Mohykán či Gulliverovy cesty nejsou doporučeny v dobrodružných převyprávěních, nýbrž jako primární texty. Tedy texty tvrdé, náročné, určené dospělým.
To je ale Babička taky, že. Ostatně seznam české literatury je samozřejmě také opřen o tvorbu devatenáctého století a počátku století minulého. Překvapí třeba víra v to, že desetiletého Čecha ještě zaujmou verše Františka Douchy nebo román Jana Procházky Ať žije republika. Nechybí punkty známé všem z jejich školních let: ani Tajemství proutěného košíku, ani Honzíkova cesta (ale kupodivu není zastoupeno od téhož autora dílko O letadélku Káněti). Aby bylo jasno: nemám nic proti četbě většiny zmíněných ani dalších zastoupených textů, jen je zřejmé, že vyprávějí o světě, se kterými se dětští současníci spíše nemohou ztotožnit. Nebo snad ještě někdo zná ze svého okolí, jaké potíže má člověk postižený dětskou obrnou, tedy vymýcenou nemocí? Jsou snad pro děti odrůstající za rozsvícenými obrazovkami mobilů a tabletů přitažlivé reálie poválečné republiky?
Cílem školní literární výuky by přece mělo být dětem ukázat, že literatura je skvělé médium, které nabízí jiné zážitky než videohry, filmy, hudba atd. Že lze u příběhů snít a dostávat se skrze ně do jiných sfér. Že literatura používá k vyjádření jazyk – bohatší, než jaký děti znají ze svého okolí. Ovšem jazyk současný, jazyk známý. Konkrétně tento seznam doporučené četby, nad nímž se pozastavuji, je přitom vizitkou mladé učitelky, která nemohla chodit do školy za minulého režimu, přesto dala svým žákům seznam, který patrně museli číst její rodiče. Že by nostalgie? Anebo lenost, pohodlnost, nevšímavost či přezíravost vůči dětem? Vsadil bych si na druhou větu s otazníkem.
Přitom žijeme v prostředí obklopeném knihami – stačí zajít do kterékoli veřejné knihovny, poradit se s tamními zaměstnanci a nechat si pomoct. Slyšela paní učitelka někdy o fantastice? Young adult? Sci-fi? Komiksech? Proč by mělo být špatně nechat děti číst škvár, brak, milovat odpočinková vyprávění a příběhy na jedno použití? Důležité je přece jim ukázat, že číst je cool, respektive mega sigma či skibidi. Jinými slovy plus milion aura nebo aura moment. Cokoli vás zrovna teď random napadne. A kterékoli z děcek pocítí potřebu jít dál a objevovat příběhy klasické, nechť tak činí, ale s vášní objevitele, nikoli trýzněného otroka. Mimochodem, nápadně v seznamu, do něhož stále nevěřícně hledím, chybějí jakékoli antické příběhy. A to už jich přitom za poslední desetiletí máme k dispozici také mnoho indiánských či severských.
Mýtus, to přece bylo prvotní vyprávění, prvotní zkušenost lidstva, ale paní učitelka nápadně takový příběh nepředložila dětem ani jeden (nebudeme-li za něj počítat zmíněného Pána prstenů, tedy pokus vměstnat mýtus do románového žánru). Aby mi ale nebylo vyčítáno, že melu naprázdno a nic konkrétního nedoporučuji: dejte dětem číst Matochovu Prašinu, Sapkowského Zaklínače, samozřejmě Harryho Pottera, místo Pána prstenůHobita, taky třeba Kočičí válečníky, Tobiáše Lolnesse, Řadu nešťastných příhod nebo sérii o dívce Agnes od finské autorky Tuutikki Tolonen.
A ještě jeden dodatek: nejde bohužel o exces jedné brněnské učitelky, to je jen čerstvý případ, na který jsem natrefil. Jsou to bohužel naopak běžné potíže českého školství, jež dokládají, že literaturu neoblibují ani kantoři. A pokud ji nemají rádi ti, jak po nich chtít, aby její výhody smysluplně předávali další generaci? Učitelé a učitelky, začněte radostně číst!
00:02
