Točník si dal postavit Václav IV., zřejmě z něj chtěl učinit svou variantu Karlštejna, ovšem již bez otcova sklonu k apokalyptické mystice, prostě spíš příjemné a pohodlné místo k ukojení radostí a vášní.
Foto: Jiří Peňás
5
Německý odborový svaz automobilky Volkswagen (VW) doporučí členům, aby od 1. prosince vstoupili do stávky. Zdůvodnil to tím, že vyjednávání s vedením společnost ...
Psal se rok 1600. K hradu Točník se ubíral průvod od pohledu vznešený. Císař Rudolf II. se vracel od Plzně, kde se od začátku roku do června skrýval před morem. Točník je na staré cestě z Prahy přes Plzeň do Norimberka. Císař na něm hodlal přespat, už nebyl nejmladší, táhlo mu na padesátku, tělesně ani duševně na tom nebyl nejlíp, melancholie, jak se tomu říkalo, na postupu.
Těžké vozy se obtížně potýkaly s cestou, která se několikrát zatočí na kopci, než dorazí do hradu. Císař se už těšil do peřin, když si vzpomněl, že na Točníku před pár lety nechal uvěznit toho Jeronýma Makovského z Makova, alchymistu a podvodníka. Ten ho sice okrádal a věšel mu bulíky na nos, ale čarovat uměl a v kouzlech se vyznal. Nepochybně v tom pokračoval i na Točníku a pravděpodobně tam nějaké strašidlo po sobě nechal. No arci, určitě tam budou strašidla…
Ne, tam spát nebudu, rozhodl se císař a zavelel, že průvod se má obrátit a že na Točník se už nepojede. Tak se vozy zastavily a snažily se obrátit a vzít to zpátky k Žebráku, kde by se snad něco k přenocování našlo, nebo možná dojet až do Zdic nebo do Berouna, jenom ne na Točník… A tak se Rudolfovi služebníci, bez ohledu na to, co si o vrtochu podivínského císaře mysleli, snažili vyhovět, otáčeli se s vozy, jak mohli, ale cesta byla úzká a strmá a hrozilo, že vozy se spíš zřítí z kopce a třeba s nimi spadne i císař. Nakonec Rudolf II. na Točníku přenocoval, možná drkotal zuby a odháněl strašidla, ale nakonec se ráno probudil a druhý den už dojel do Prahy, kde na tom nebyl o mnoho lépe.
Bylo to nejspíš poslední královsko-císařské přespání na Točníku. Přitom to byl hrad určený ke královskému přespávání. K tomu účelu si ho dal postavit Václav IV., zřejmě z něj chtěl učinit svou variantu Karlštejna, ovšem již bez otcova sklonu k apokalyptické mystice, prostě spíš příjemné a pohodlné místo k ukojení radostí a vášní. Měl to na kraji křivoklátských lesů, kde mohl léčit své splíny, kousek od té zemské stezky, tak akorát od Prahy, ale zároveň ve vzdálenosti vhodné ke „skvělé samotě“. Z českých panovníků by byl Václav IV. asi nejvhodnější adept na psychoterapii. Nebo rovnou na psychoanalýzu. Kdyby tehdy ordinoval v Židovském Městě nějaký dr. Rabi bin Freudeles, chodil by k němu král v přestrojení, jak to měl ostatně rád, dolů do ghetta, tam by si lehl na kavalec a začal by vyprávět. Nebo si pro něj mohl posílat sem na Točník, kde to bylo diskrétní.
Mohlo by to být asi takto:
Víte, pane doktore, já to měl od narození těžké, dovedete si představit, jaké to je, narodit se jako vymodlený syn stárnoucího otce, a ještě jakého! Vznešeného a velikého, Otce vlasti, že ano, císaře římského, nepřekonatelného Karla, největší postavy českých dějin, jak si Češi myslí, já jim to neberu, byl to můj otec, že. No jo, ale také ješitného neurotika, ten mě hýčkal až k úplné rozmazlenosti, úplně mnou byl posedlý, vždyť já byl korunován na krále už jako dvouletý! Že jsem se u toho pokakal, to psychoanalytikovi nemusím vysvětlovat. A toto zbožňování nemělo korektiv v normálním mateřském citu Anny Svídnické, protože ta mi umřela, ještě mi nebyly dva roky. A víte, jaké to je, vyrůstat v nepřirozeném prostředí, všude plno ostatků, jak je otec sbíral, zlata a kadidla, samé devótní klanění, ale na druhé straně nepřejícnost a zášť, jak to bývá u protekčních dětí. Jenže mohla mě taková výchova připravit na věci, které nutně musely přijít? Vždyť vezměte si, pane doktore, co bylo za dobu, konec 14. století, krize jako hrom, samá apokalyptická znamení, kacíři, epidemie, černá smrt, neúrody, i na vás to přece dopadlo, ten pogrom tady v Praze o Velikonocích 1389, smutná věc, ještěže jste to přežil, měl jste namále, co? Věřte, já z toho radost neměl, otec se v těch věcech taky nechoval právě vzorně, ale nechme toho, co jsem mohl dělat? Já měl dost svých starostí… Církevní schizma, jeden papež v Římě, druhý v Avignonu, nakonec třetí papež, do toho problémy s tím naším Jenštejnem, chlapem zatraceným, no a s tím jeho Pomuckým, nebo jak se jmenoval, to mi ujely nervy, ale já ho do Vltavy házet nechtěl, stát se to nemělo, to uznávám.
Víte, já už tehdy docela pil, na ja, s tím jsem měl problémy dlouho, to přiznávám, ale za to taky může trochu můj otec, to on pořád, že budeme pěstovat révu a že naučíme Čechy pít víno a že pak budou mírnější a kultivovanější, a ne taková cháska barbarská, jakou jsou. Jenže to se v Čechách vždycky zvrhne, ano, v Čechách se všechny dobré úmysly nakonec zvrhnou. I ta reforma. Já jsem i tomu Husovi nejdřív fandil, věděl jsem, že s tou církví se musí něco dělat, že takhle to nejde, jenže on pak začal být do všeho moc hrr, že prý to chce celkovou nápravu společnosti a že je to všude samý hřích a nepravost a že Kristus chtěl, aby lidé byli chudí, že jinak propadnou peklu. No, moje žena ho ráda poslouchala, ženské takové jsou, já si s nimi nikdy moc nerozuměl, však jste asi už něco slyšel, to tady s vámi probírat nebudu, možná příště… Ale to s tou dogou, že jsem ji poštval na první ženu, aby ji zardousila, to jsou pomluvy, tomu snad nevěříte, to byste mě zklamal. Tak jsem pil, no a co, však kdo by nepil, když se mu jedno za druhým, s prominutím, pane doktore, tak ser…
Římskou korunu mi sebrali, potupa největší, půlka říše se proti mně spikla, i ti nevděční Češi mi skoro občanskou válku vyhlásili, oni, představte si, oni mě snad chtěli i uvěznit, krále chtěli uvěznit jako nějakého lapku nebo pobudu! To potom abych byl vděčný bratříčku Zikmundovi, že mě z toho vysekal, pokrytci jednomu, jak já ho nesnášel, samozřejmě jsem si všiml, že on na to jde chytřeji a má asi větší talent na vládnutí. Ale já měl větší nadání na jiné věci, já byl umělecky nadaný, šly mi jazyky, kurtoazie, dobře jsem se oblékal, však jste asi viděl, jak mě hrál v tom Vávrovi pan Höger, takový jemný štramák, intelektuál, tak to docela vystihl. Já měl, pane doktore, vkus a uměl jsem ocenit kvalitní literaturu a výtvarné umění, znáte moji bibli, říkají jí Bible krále Václava, teď je ve Státní knihovně ve Vídni, to je asi nejkrásnější věc, která na sever od Alp v té době vznikla, takové luxusní věci jsme měli tehdy v Praze. A mohli jsme je mít i dál, víte, ten můj dvůr, to už nebyl jen tak nějaký temný středověk, to už byla skoro renesance, skoro jako ve Vlaších nebo Frankrajchu, stačilo málo, aby se to chytlo. Jenže ono se to nechytlo… V Čechách se, pane doktore, nic náročnějšího nechytne, v Čechách se to vždycky zvrhne, ano, v Čechách se všechny dobré úmysly nakonec zvrhnou. I já jsem se zvrhl, to, jak mě trefil šlak, bylo vlastně vysvobození. Ještěže jsem nebyl u toho, co přišlo potom. To bych z toho živý nevyvázl. Slyšel jste ostatně, co udělali o rok později s mou mrtvolou na Zbraslavi. Ne? Tak to radši nechtějte vědět. No nic, pane doktore, já zas půjdu, stavím se ještě u Zuzany v lázních, tam to mám rád…
Nebo možná přijela ona za ním na Točník. Zbyl tam po ní kamenný ledňáček ve věníku, to je takové to zatočené prostěradlo. Jistě, bylo to i Václavovo znamení, mělo nějaký mystický obsah, ale musela za tím být i hravost a radost ze života a hezkých věcí. Vlastně jsem se na Točník vrátil po letech kvůli němu. Člověk ho musí trochu hledat, ale nakonec se mu to podaří.
Kdy přesně začal Václav hrad stavět, se neví, ale v roce 1395 tu už pobýval, pak sem často jezdil až do roku 1413, kdy Točník vyměnil za Nový hrad u Kunratic, tam v červnu 1419 zemřel, načež začala husitská katastrofa. To už byla sláva Točníku pryč, Zikmund, jemuž připadl, se ho rychle zbavil, zastavil ho roku 1420 Erkingerovi ze Seinsheimu, to je první Schwarzenberg, který se objeví v českých dějinách, ale rychle se zas Točníku zbaví, když ho dá věnem své dceři, jež si vezme Bedřicha z Kolowrat. Pak se Schwarzenbergové vrátí až za dvě stě padesát let. Ale už jinam.
00:02
