Jako když se zapálí prskavka

Pohybuje se na pomezí geometrické abstrakce a realismu, její minimalistické abstraktní kompozice vyvolávají dojem dokonalé trojrozměrnosti. Malířka si ve svém - taktéž minimalisticky zařízeném - ateliéru na pražském Žižkově vytváří k obrazům papírové modely, klade přes sebe vystřižené geometrické tvary a podle nich pak maluje: pomocí světla, stínů a barevných nuancí modeluje tvary. Ira Svobodová je milovnice architektury, klasické hudby a literatury - a je zřejmé, že se tyto inspirační zdroje na jejích plátnech potkávají.

Před šesti lety jste v Trafo Gallery vystavovala obrazy, na kterých byly převážně hranaté geometrické tvary, tzv. paravany, teď tu v ateliéru vidím samé kruhy a ovály, tedy oblé tvary, navrstvené, prolínající se… Co vás k té změně přivedlo?

Souvisí to jednak s mojí technologickou vyspělostí, k oblým tvarům jsem se propracovala až v momentě, kdy jsem věděla, že je technicky zvládnu. V roce 2020 jsem vytvořila série Paperwork a Papercurve, které poprvé pracovaly se zaoblenými tvary a s motivem kruhu. Na podzim 2021 jsem pro galerii GaP ve Znojmě připravila s kurátorem Radkem Wohlmuthem výstavu Gaspard de la Nuit. Výstavu jsem nazvala podle klavírní skladby mého oblíbeného francouzského romantika Maurice Ravela, která mě k ní inspirovala. Jde o tři zhudebněné básně ze stejnojmenné knihy kterou v roce 1836 napsal Aloysius Bertrand - předchůdce a velký vzor prokletých básníků. Jeho sbírku jsem si opatřila, jsou to básně v próze, velmi temné. Točí se kolem smrti, zrady, strachu a veskrze negativních prožitků. Dala jsem si za úkol výtvarně zpracovat básně, které si vybral Ravel. Tedy Ondine – příběh podobný naší Rusalce, Le gibet – o smrti na šibenici a Scarbo o nočním děsu. K tomu jsem si vybrala další dvě básně, které oslovily nejvíc mě – Chèvremorte zpracovávající pocit prázdnoty, když vám zemře milovaná osoba a Madame de Montbazon o nešťastné lásce. Znojemská výstava pro mě byla přelomová, udělala jsem jednak velký technologicý posun a změnila jsem i přístup k malbě. Začala jsem daleko víc pracovat s psychologickou složkou.

Co to znamená?

Papír a plátno jsou pro mě média, která mi umožňuje zhmotňovat úvahy nad lidským životem nebo nad situacemi, které přináší. Nenabízím odpovědi, jen určitý soubor úvah a otázek. Poslední tři roky jsem rozvíjela kruhové série Void, které se zabývají prázdnotou. Tohle téma mě zajímá dlouhodobě, díky určitým událostem v mém životě jsem pocítila potřebu ho prozkoumat. Zjistila jsem, že prázdnota je neuvěřitelně zajímavý a široký pojem, na který lze nahlížet z psychologického, filozofického i fyzikálního hlediska.

Co jste zjistila?

Například to, že se v 17. století odehrál v Magdeburgu fyzikální pokus, kdy vědec Otto von Guericke provedl experiment, který dokázal existenci vakua. Do té doby platilo Aristotelovo dogma, že příroda nesnáší prázdnotu. Von Guericke vyrobil dvě duté železné polokoule, spojil je k sobě koženým řemenem a ohněm z nich odčerpal vzduch. Obě polokoule byly opatřené očkem, ke kterým bylo z každé strany připoutané koňské spřežení, které se mělo rozběhnout opačným směrem. Jenomže to nebylo možné, vakuum vytvořilo tak silný podtlak, že ho ani koňská síla neroztrhla. A když dovnitř zase napustili vzduch, polokoule se samy od sebe rozpadly. Díky tomuhle pozoruhodnému experimentu jsem začala rozpracovávat myšlenku, že prázdnota může vzniknout jen tehdy, když jí to dovolíme. Že je závislá na naší vůli a vznikne pouze v momentě, kdy je kruh uzavřený - jako ta koule složená ze dvou polokoulí. Proto své kruhy na obrazech neuzavírám, a vždycky tam nechávám nějakou možnost úniku, nějakou štěrbinu, díky které nemůže prázdnota vzniknout.

Znamená to naději?

Ano, i když zpracovávám temné téma, snažím se ho uchopit z té pozitivní stránky a ukázat, že je řešitelné. Teď pracuji s fragmenty kruhů a s transparentními papíry, s průhledností. Začala jsem dvě úplně nové série. První z nich Liminal Phase se zabývá tím, co je viditelné a proti tomu co je skryté pod povrchem, co sami o sobě nebo okolní nevíme a odkrýváme to až postupně. Vrstvím papíry a pauzáky přes sebe, vytvářím průhledy a kladu si otázky, zda to skryté je důležitější než to, co je jasně vidět nebo naopak. Celá série je něžnější a křehčí, i díky tomu, že je ten průsvitný papír velmi zranitelný.
Druhá nová série Form zase pracuje s odrazem barvy. Doposud jsem v modelech pracovala jen s bílým papírem, nově jsem začala používat pruhy barevné, které vkládám do řezů v papíru bílém. Barva se tak přirozeně odráží na bílém povrchu a obarvuje světlo nebo stín. Barva je nositel emoce a přeneseme-li její atributy na stín, který je zase spojovaný s něčím temným či negativním, můžeme celé vyznění posunout do nových významů. Pruhy papíru mohou symbolizovat i jisté hranice.

Je pro vás důležité sahat na papír, ten haptický vjem?

To je pro mě zásadní. Pomáhá mi to v přemýšlení nad tématy, kterými se zabývám, dostávám se díky tomu do citlivější polohy. Když vytvářím modely, anebo když pak podle nich maluju, propadám se do jiného stavu vědomí. Hlava je otevřená dělá si, co chce, ruce taky - a já se cítím jako taková průtoková roura.

Pozorovala jste otce při práci na projektech?

Ano, měl ateliér doma, takže jsem u něj občas seděla a kreslila si. Musela jsem být ale potichu a nevyrušovat. Táta je stará škola, všechno rýsoval tužkou na papír. Ráda jsem ho sledovala a přehrabovala se mu v tužkách a pravítkách. Architektura mě vždycky zajímala a když jsem byla starší, malovala jsem si různé architektonické průhledy. Určitě jsem byla tátou ovlivněná, má rád zákoutí, práci s prostorem. Před lety když jsme spolu večer seděli v zahradě, zadívala jsem se na její konec sevřený různě vysokými zdmi a došlo mi že ta kompozice vypadá úplně jako můj obraz.

Tvůrčí byl i váš dědeček, který dlouhá léta pracoval jako fotograf v Národním divadle. Jak se k tomu dostal?

Dědeček nejdřív studoval práva, jenže za protektorátu zavřeli vysoké školy, takže dostudoval až po válce a dále se této profesi nevěnoval. Souběžně s právy totiž studoval operní zpěv, miloval hudbu a divadlo a po konci války patřil mezi zakládající členy Divadla 5. května (D5K, později Státní opera), kde působil jako operní pěvec. Zpíval i větší role v operách Don Giovanni, Faust a Markétka, Únos ze serailu nebo i Jeníka v Prodané nevěstě. Už tehdy ale fotil život v divadle, představení, zkoušky… Časem zpěv ustoupil do pozadí a dědeček se vypracoval na hlavního fotografa Národního divadla a zdokumentoval stovky inscenací. Měli jsme doma archiv, který spravovala babička, a po její smrti předali rodiče většinu snímků do archivu ND. Ty fotografie se používají dodnes, lemují zdi, když jdete po dlouhých schodech z foyer až nahoru k trigám. Nedávno jsem tam zrovna byla a narazila na fotky baletek z Labutího jezera, které jsem jako malá nesmírně obdivovala.

Zvažovala jste po maturitě architekturu?

Architektura mě samozřejmě lákala, ale nevěřila jsem si v matematice. Jsem technicky zdatná po stránce geometrie a přesnosti, ale počítání není pro mě.

Nakonec jste zamířila na AVU na katedru Nových médií na k Veronice Bromové, přitahovala vás fotografie a video?

Tehdy ano, myslela jsem si, že se budu zabývat fotkou. Tři roky jsem byla na Nových médiích, ale pořád jsem u toho kontinuálně malovala. Ve škole jsem připravovala fotky nebo videa, a když jsem práci konečně dodělala, šla jsem domů malovat. Záhy mi došlo, že je pro mě video nebo digitální fotka moc sterilní, že potřebuju na materiál sahat. Pořád jsem pracovala s abstraktními daty, všechno bylo v počítači, ve foťáku, pak to vyjelo z tiskárny, nebo se to objevilo na monitoru - nic mi reálně nevznikalo pod rukama a to mi chybělo.

Jak vás ovlivnilo tvůrčí prostředí na AVU?

AVU je svět, do kterého když proniknete, má neuvěřitelné kouzlo. Můžete tam experimentovat, hledat a zkoušet, co vás nejvíc oslovuje. Mě to nejvíc táhlo do malířských a sochařských ateliérů, chodila jsem se tam dívat, jak kamarádi pracují a hrozně se mi tam líbilo. Říkala jsem si: vždyť já chci dělat přesně tohle! Definitivní zlom u mě přišel, když jsem odjela na stáž do Ria de Janiera. Bydlela jsem tam v bytě s malířským ateliérem a začala jsem naplno malovat.

Proč jste si vybrala zrovna Rio?

Ten hlavní důvod byla architektura mého tehdejšího velkého oblíbence Oscara Niemeyera. Chtěla jsem vidět město Brasília na vlastní oči. Plán byl odjet na zimu, kdy je tam krásně teplo, projít si všechny ty významné Niemeyerovy stavby a užívat si moře a pláže. Taky miluju brazilskou hudbu, bossanovu, 60. léta, Antonio Carlos Jobim, João Gilberto...

Zažila jste tam hudební dýchánky?

Zažila. Měla jsem tam jeden oblíbený podnik na konci Copacabany, kde se jednou týdně scházeli starší pánové hudebníci. Šli na pivo - a hráli u toho bossanovu. To bylo krásný.

Vrátila jste se s rozhodnutím, že už chcete jenom malovat?

Ano, konečně jsem se osmělila a řekla si že teď nebo nikdy. Já se dost dlouho styděla na AVU malovat, v ateliéru vám všichni vidí přes rameno a mě to hrozně stresovalo. Po téhle stáži rozpaky zmizely. Začala jsem intenzivně malovat a bylo to jako když se zapálí prskavka, malba mě pohltila a já ve škole trávila veškerý čas. Měla jsem štěstí na kamarády v ročníku. V ateliéru - nebo spíš v “tělocvičně” jak jsme tehdy ateliéru říkali, jsme měli perfektní partu ve složení Maja Štechová, Martin Herold, Jiří Bouma, Tadeáš Kotrba a Dominik Běhal, strašně jsme se nasmáli. Po návratu z Brazílie jsem neměla žádné peníze a hospodařila jsem s pár stovkami na týden. Nechápu, jak jsem s tím mohla vyžít. Náš každodenní trojboj byl: polévka ze školního bufetu za 13 Kč, rohlík, jedno nejlevnější pivo Braník - a pěkně zpátky ke stojanu! Rittsteinův atelier jsem vybrala i proto, že byl proslulý tím, že se tam musí makat. Že je tam řád a očekávají se výsledky. To se mi se líbilo, já potřebuju cítit autoritu. A Michael Rittstein byl pro mě jednoznačně největší autorita z celé školy.

Jaký byl pedagog?

Skvělý. Na začátku jsem se ho trochu bála, byl přísný. Vadilo mu, když někdo dělal klauzury na poslední chvíli, nebo něco odflákl. Ale když člověk poctivě každodenně pracoval a on viděl, že to dělá z duše a autenticky, ocenil to. Naučila jsem se tam určitě pracovní režim a jistý řád.

Prý jste vystavovala na úplně první výstavě staré Trafačky v roce 2006 ve Vysočanech. Jak k tomu došlo?

To je pravda. V roce 2006 jsem byla v prvním ročníku AVU a bavilo mě chodit po Praze a skicovat si brutalistní betonovou architekturu, industriální podchody metra a podobně. Díky mým kamarádům Martinovi Sršňovi a Martinovi Routovi jsem se seznámila s Honzou Kalábem, Kořenem a kluky kteří připravovali otevření Trafačky ve Vysočanech. V den, kdy se tam instalovala právě tahle výstava, byl nějaký večírek a oni říkali: „Ty jsi taky na Akádě, ne? Tak jestli chceš, něco si vystav.“ Takže jsem nezaváhala. Bydlela jsem tehdy na Žižkově a vláčela jsem odtamtud obraz asi 170x120 cm tramvají a metrem až do těch Vysočan. Úplně si vybavuju, jak s ním přestupuju na béčku (směje se).

Dařilo se vám hned po škole živit volnou tvorbou?

Měla jsem štěstí, dařilo. Už v prvním semestru po klauzurách, kdy jsem malovala architekturu, se mi ozvali galeristé a okamžitě to začalo fungovat. Prodala jsem obrazy už z těch klauzur, najednou jsem měla na barvy a na plátna - a takhle to od té doby funguje dál.

Kdy jste měla první samostatnou výstavu?

Úplně první ještě na gymnáziu, v divadle Sklep na Dobešce. Tehdy jsem fotila svoji spolužačku zabalenou v igelitu ve vypuštěném bazénu s nějakými hovězími kostmi, no úplná blbost. Tu výstavu jsme pojmenovali Den v zahradě. Nechala jsem vytisknout velkoformátové fotky a nachystali jsme vernisáž. Přišli nějací postarší manželé a zklamaně kroutili hlavami: „No tohle jsme si vůbec nepředstavovali!“ Čekali fotky včel na květinách.

Která výstava pro vás byla v počátcích zlomová?

Diplomovala jsem v roce 2012 a o rok později jsem měla první samostatnou výstavu v Los Angeles. Odesílala jsem tam obrazy na konci těhotenství, kdy už jsem se jenom valila – tím pádem jsem tam neodletěla. Ta výstava měla sice dobré ohlasy v tisku, ale moc se toho neprodalo. V roce 2015 jsem tam ale měla druhou samostatnou výstavu Papercut nazvanou podle papírových modelů, které jsem si k obrazům už tehdy vyráběla. Ta byla naopak velmi úspěšná. A pak samozřejmě první velký veletrh Volta v New Yorku, kde se všechny obrazy za tři dny prodaly a byla jsem zařazená mezi Top 10 artists z celého veletrhu. Díky tomu se mi zahraniční spolupráce rozjely.

Snažíte se jezdit na své zahraniční vernisáže?

Přiznám se, že ne. Když se tomu můžu vyhnout, vernisáží se neúčastním, neužívám si to, nejsem ráda středem pozornosti. Vím, že i to k mé práci patří, ale hrozně mě to vysiluje.

Máte jedenáctiletou dceru, jak se vám dařilo tvořit a vystavovat, když byla malá?

Emma se mi narodila záhy po diplomce, bylo mi 27. Tehdy skoro nikdo ze spolužáků děti ještě neměl a zatímco jsem chodila s kočárkem, viděla jsem, jak moji vrstevníci vystavují. Ocitla jsem ve zvláštním stavu rozpolcenosti, měla jsem samozřejmě radost, že mám miminko, zároveň mi chyběla každodenní tvorba v ateliéru, chtěla jsem obojí.Když byl Emmě rok, chodila jsem do ateliéru na tři dny v týdnu. Dodneška hodně pracuji a Emma je na to už zvyklá, ale vynahrazuji jí to v létě, kdy jsme spolu na chalupě. V červenci a v srpnu prostě nemaluji.

To vydržíte?

Naopak, to potřebuji! Na chalupě si od práce v ateliéru krásně vyčistím hlavu. Natáhnu rukavice, pracovní oblečení a jdu dělat něco na zahradě, něco opravuju, vařím, peču…nebo chodím na výlety. Přírodu a fyzickou práci v ní potřebuji, přináší mi to osvobození od ateliérové sterility.

Na co se těšíte v letošním roce?

Čekají mě veletrhy v Evropě i v Americe. Mám před sebou také novou spolupráci s jednou zahraniční galerií, na kterou se moc těším. Je toho hodně, už teď mám naplánovanou práci až do roku 2028.

Dokážete si říct: to je skvělé, daří se mi?

Dokážu. Tvorba mě moc baví a naplňuje, v ateliéru si užívám každý den. Velmi si vážím toho, že to co mě činí šťastnou, je zároveň mým povoláním a mohu se tomu věnovat naplno. Nebylo to zadarmo, mám za sebou mnoho let kontinuální práce v plném nasazení - a přistupuju ke své profesi s velkou pokorou. A kromě malování mě nesmírně naplňuje čas strávený s dcerou. Jsem vděčná za společné chvíle a snažím si je užívat, dokud je ve věku, kdy ji to se mnou ještě baví.