Je munice pro Ukrajinu předražená?
O české muniční iniciativě pro bojující Ukrajinu se v posledních dnech mluví v negativním tónu, a to historicky úplně poprvé. Kritika dosud zaznívala maximálně na to, že kvantita není úplně dostatečná a že dodávky munice nejdou tak rychle, jak by bylo potřeba. Soudný člověk ale chápe, že v situaci, kdy válka sama způsobila nárůst poptávky po zboží, které se nejen na Západě už dlouho nevyrábí v dostatečném objemu, prostě nikdo nedokáže začít na Ukrajinu dodávat statisíce granátů ze dne na den. Ponechme stranou zmatené osoby, jež dodávky zbraní a munice pro napadenou a bránící se zemi berou jako válečné štváčství a přilévání oleje do ohně.
Teď ale senátor Lukáš Wagenknecht a seriózní německé noviny Handelsblatt vznesli závažnější otázku, zda se firmy, které realizují nákupy munice a její dodávky Ukrajině, neobohacují nad rámec přiměřených marží a tedy i zisku. V principu je obezřetnost na místě, protože jde o prostředky poskytnuté vládami – čili o peníze daňových poplatníků, bez ohledu na to, zda německých, dánských či českých. Automaticky uspokojit by nás neměla ani vyjádření německé či české vlády, že všechno je v pořádku.
Pokusme se porozumět dalším faktorům, které do spravedlivého hodnocení nutně patří. Především je to samotná existence a přínos této iniciativy, s níž přišla Česká republika – při zpětném pohledu na únorová prohlášení premiéra Fialy a prezidenta Pavla je hodně zvláštní, že takový mechanismus nenapadl nikoho už předtím. Bez ohledu na prodlevy se jedná o celkově úspěšný projekt. Teoreticky mohl být ještě úspěšnější, kdyby zůstal utajen a probíhal skrytě. Jenže to by Česko přišlo o zaslouženou chvíli na mezinárodním výsluní a politické body, které vláda dost potřebuje. Rusy to muselo nutně naštvat, což nám v Česku už teď může být fakt jedno, ale také vypružit, protože teď musí slídit po celém světě. Po celém světě však mají rozhozené sítě také čeští zbrojaři a není vyloučeno, že svou přítomností, agilitou a finančními možnostmi mohou ruským zpravodajským službám zdatně konkurovat.
Dále je klíčové, že Ukrajina by nezbytnou munici jinak prostě nedostala. Trh se zbraněmi se od jiných komodit dost liší a mnohem víc to platí za války. Zvlášť pro bojující stranu. Historických příkladů je bezpočet, kdy zoufalí kupující platili šílené sumy, protože prostě nebylo zbytí. Už jen tím, že munici nekupuje přímo ten, kdo je v největší nouzi, se její cena drží v reálných mantinelech. Přesto je jasné, že samo oznámení muniční iniciativy i na takto specifickém trhu muselo nutně zvýšit tlak na růst cen. A ještě předtím už totéž udělala sama válka.
V potaz je třeba vzít i to, že vykoupená munice ležela dlouhé roky ve skladech v bůhvíjakých podmínkách. Před dodáním na frontu přinejmenším její část prochází revizí, někdy i přímo opravami či výměnami zapalovačů. Ani dodavatelé v této situaci nechtějí čelit pomluvám a historkám, které provázejí třeba střelivo dodané do Ruska ze Severní Koreje.
A nakonec je zřejmé, že důvod k této grandiózní improvizaci spočívá hlavně ve faktu, že Evropa a spřátelené země „kolektivního Západu“ prostě potřebné množství munice vyrobit a dodat včas nedokážou. Výrobní kapacity se obnovují s maximálním úsilím, ale spustit výrobu prostě nějaký čas zabere. Před pár dny byla spuštěna nová linka na plnění nábojů pro minomety a tanky na Slovensku, a to v podniku, který má v pronájmu právě Strnadova CSG, vůči jejíž jiné firmě míří pochybnosti o cenové politice.
Dnes všichni relevantní výrobci v Evropě, USA i v Česku maximálním tempem pracují na rozšíření výroby, protože poptávka nenarostla jen na straně Ukrajiny. Jakmile se výroba zvýší a kapacity budou dostupné, dojde rychle také ke stabilizaci cen. Teď je ovšem důležité, aby se Ukrajina takového okamžiku vůbec dočkala jako suverénní stát na vlastním území – obětí už přinesla víc než dost.
Libor Stejskal,bezpečnostní analytik a komentátor
