Lidé už za zdravotní péči platí. Proč je problém s nadstandardem

S debatou o hrozícím nárazu českého zdravotnictví se periodicky vrací debaty o tom, zda do systému nedostat více soukromých peněz. Jak ukazují i nedávné průzkumy, Češi si už na připlácení ve zdravotnictví zvykají a nejde jen o už prakticky tradiční nelegální praxi registračních poplatků. A vrací se tak myšlenka, zda do českého zdravotnického systému nezavést tzv. nadstandard. A průzkumy pomalu naznačují, že v něčem by pacienti byli ochotni sáhnout do peněženky. Problém je, že největší překážkou není jen to, kolika lidem se chce za péči připlácet.

Podle průzkumu Vysoké školy ekonomické (VŠE) a Národní asociace pacientských organizací (NAPO) se s nutností si ve zdravotnictví za péči připlatit setkalo 46 procent respondentů. Asi pětina platila za jednorázový zdravotnický materiál, 15 procent za vyšší komfort nebo registrační poplatek u lékaře, šest procent roční platbu za registraci a pět procent za použití objednávkového systému.

Jak zase ukázal průzkum České asociace pojišťoven (ČAP) a Hospodářské komory ČR, více než 40 procent lidí by si dokázalo představit připlácení dobrovolně nad rámec péče garantované státem. Největší ochota lidí je připlatit si za lepší kvalitu služeb v nemocnici (59 procent) a vyšší kvalitu léčby (55 procent) a vyšetření (54 procent).

„Finanční situace ve zdravotnictví, především nespokojenost lékařů s platy, vede k tomu, že jsou už dnes běžné různé příplatky. Nebezpečím je jejich neregulovanost a také riziko, že se řada lékařů přesune mimo systém zdravotního pojištění a bezplatná péče se stane iluzí,“ doplnil k průzkumu výkonný ředitel ČAP Jan Matoušek. U lékaře už dnes platí například za registraci asi 30 procent Čechů, kteří odpovídali v průzkumu.

Kupříkladu i ze strany Národní ekonomické rady vlády tak zní, že zapojení dalších peněz pacientů do systému bude nevyhnutelné. Možnost připlácet si za některé aspekty péče se pak pojí i s úvahami, jak umožnit pojišťovnám nabízet pacientům něco skutečně navíc. Samotná myšlenka je však výrazně jednodušší, než debata o jejím provedení. Jak ukazovalo spouštění debaty o podobných nápadech v minulosti, například i od ministra zdravotnictví Vlastimila Válka (TOP 09) před dvěma lety, lidé nemají příliš přesné představy o tom, jak by nadstandard mohl vypadat. Neví to totiž zatím nikdo.

Základním problémem při představách, jak by se zdravotnictví mohlo v tomto směru změnit, je chybějící zákonná definice, co je vůbec standard. A tedy i co je nadstandard. Zatímco jednodušší totiž může být definovat to, že je možné doplatit si rozdíl mezi horší a lepší plombou či lepší čočky při operaci očí, složitější je situaci vyřešit v případech připlácení za termíny či návštěvy u specialistů, pokud s tím ruku v ruce jdou například problémy s dostupností péče.

I pacientské organizace letos vyzvaly k tomu, aby se tento základní krok, který z debaty často vypadává, dořešil alespoň v rámci následujících deseti let. „Závazné standardy jsou vytvořeny na základě nejnovějších vědeckých poznatků a klinických doporučení, což zajišťuje jednotnou kvalitu péče napříč celým systémem. Zahrnují základní diagnostické a léčebné postupy, prevenci a rehabilitaci. Nadstandardy poskytují možnosti pro rozšířenou a individualizovanou péči, kterou si pacienti volí podle svých potřeb a finančních možností. Jasné definování nadstandardů rovněž umožní pacientům vybrat si pojistný plán zdravotní pojišťovny podle jejich potřeb,“ uvedla ve své vizi pro zdravotnictví v následující dekádě Národní asociace pacientských organizací.

Některé případy nadstandardu pamatuje české zdravotnictví z roku 2012, kdy změnu prosadil tehdejší ministr zdravotnictví Leoš Heger (TOP 09). Za první rok, kdy na seznamu nadstandardů bylo osmnáct položek, za něj pacienti utratili přes 40 milionů korun, zejména právě za kontaktní čočky či lehké sádry. Než úpravu zrušil kvůli způsobu provedení ve vyhlášce Ústavní soud, umožňovala rozdělení péče na „základní“ a „ekonomicky náročnější“. Pojišťovny hradily levnější variantu, rozdíl v nákladech platil pacient. Do budoucna se uvažovalo k zařazení například i operace kolen s využitím počítače či některých gynekologických a urologických zákroků či lepších náhradách kloubů.

Podle ekonoma Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) a člena NERV Aleše Roda bude nevyhnutelné, aby se lidé zapojili do placení za některé zdravotnické zákroky. Podle něj je varianta, kdy bude stanovená základní varianta péče hrazená z veřejných peněz, pacienti si ale budou moct na základě vlastního rozhodnutí doplatit dražší alternativní péči. Systém ale podle něj musí být transparentní a kontrolovatelný, aby základní péče byla dosažitelná i pro sociálně slabší skupiny.

Podle ministra zdravotnictví Válka má ve sněmovně ležící novela zákona o zdravotních službách otevřít dvířka nejen komerčnímu připojištění, ale umožnit i doplácení rozdílů mezi dražším zdravotnickým materiálem a materiálem, který je hrazený z veřejného zdravotního pojištění. Dosud si pacient může zaplatit celou operaci sám, doplatit rozdíl není možné. Jenže část expertů upozorňuje na to, že připojištění může v konečném důsledku situaci v českém zdravotnictví i zhoršit.