Kdo si žije svůj disko příběh
EDITORIAL
Chtějí držet stůj co stůj. Tuší, že vítr začíná vanout jiným směrem, z nastaveného kurzu uhnout nechtějí a řítí se ke skalinám. Stále věří, že větru poručí, jsou schopni obětovat zdravý úsudek, jen aby žili svůj sebeklam. Je to patrné na vládnoucích elitách podporovaných korporátními, dříve velmi respektovanými médii v Americe i Evropě. Platí za to ztrátou důvěry. Nekritické prosazování progresivistických ideologií se pro vnitřní rozpory ukazuje jako utopistické a naráží na pochopitelný vzdor.
Přesvědčení o správnosti vede k o to sveřepějšímu prosazování ideologie. Pěkný příklad vidíme třeba u amerických demokratů, kteří jako prezidentského kandidáta prosazovali Joea Bidena. Nejen na americké politice tolik nezainteresovaných pozorovatelů vidělo, že úřadující prezident ztrácí fyzické i mentální síly a nebude schopen vykonávat úřad v dalším období, zvlášť když se ukazovalo, že bez asistence aparátu v pozadí není schopen vykonávat funkci ani nyní. Nejvíc zarážející byla ta bohorovnost demokratů, se kterou Joea Bidena na kandidaturu prosazovali. Hraničila s pohrdáním voličem jako svéprávným člověkem schopným vlastního úsudku. Kde tu jistotu brali, zůstává záhadou. Osobám ovládajícím Demokratickou stranu došla neudržitelnost záměru po první televizní debatě s Donaldem Trumpem, ve které Joe Biden nebyl často schopen ani sledovat myšlenku protivníka. A když přišel nezdařený atentát na Donalda Trumpa, který útok zvládl s odhodláním demonstrovaným vítěznou pěstí připomínající mytologického reka, osud Joea Bidena byl zpečetěn. Kandidaturu vzdal. Nemá smysl rozebírat, jak moc ovládá Demokratickou stranu někdejší prezident Barack Obama a struktury za ním.
K dokreslení absurdnosti situace postačí fakt, že vlivná část amerických elit byla schopna do čela stále nejsilnější světové velmoci postavit chřadnoucího pána na pokraji sil. Potvrzuje to jediné: o některých hrách se rozhoduje na jiném hřišti, než vidíme, a ve větší míře než kdysi. Není to ale nijak fatální, má to své limity, což nakonec dokládá i odstoupení Joea Bidena. Vývoj na americké politické scéně nahrál Donaldu Trumpovi, který je přes veškeré výhrady aspoň autentickým lídrem, ale rozhodnuto není, protože do voleb v rozdělené americké společnosti zbývají víc než tři měsíce.
Zvolení Donalda Trumpa prezidentem by samozřejmě výrazně změnilo politickou atmosféru v Evropě. Volby do Evropského parlamentu ukázaly změnu nálad ve společnosti, která se projevuje i v jednotlivých členských zemích. Ale nově potvrzené vládní elity v Bruselu nedbají změn v Itálii, Nizozemsku nebo v nastavení středoevropských zemí. Podobně jako američtí demokraté si žijí svůj progresivistický disko příběh, jsou ochotni se spojit s ďáblem zosobněným krajní levicí, která pro rozvoj společnosti zničující dotační socialismus podporuje. Jen ti, kdo zažili centrálně řízenou ekonomiku, oddanost jedné ideologii, vylučování ze správné společnosti těch s jiným názorem, všudypřítomnou sociální kontrolu, rozbíjení tradiční rodiny, jejíž funkci má přijmout stát (tenkrát strana) a na něj navázané korporátní firmy, vědí, že to není udržitelný stav. Těch ale ubývá a někde to nezažili vůbec. A tak do čela Evropské komise byla opět zvolena Ursula von der Leyenová, jako by se nic nezměnilo.
Nově zvolený parlament bude jiný, bude na něj upřena mnohem větší pozornost než dřív, kritické síly proti dosavadní politice Bruselu budou víc vidět, zesílí se kontrola mnohých opatření, důležitou roli budou hrát parlamentní volby příští rok v Německu, ale nejdřív prezidentské v Americe. Česká vládnoucí reprezentace včetně prezidenta, ve své vlastní politické autonomii připomínajícího Joea Bidena, vše vsadila na politiku oddanou administrativě amerických demokratů a pokračování politiky evropských struktur Ursuly von der Leyenové. To nakonec nemusí mít žádné dramatické důsledky, Česká republika není rozhodujícím hráčem, nezlobí jako Maďaři a hraje, co se po ní chce, v tom či onom dresu. Výsledky pro nás důležité se odehrávají v domácím přeboru.