Od Příběnic do Tábora vede po břehu Lužnice krásná turistická cesta, kterou tam vybudoval Klub českých turistů už v roce 1895, mecenášsky jej podporoval hrabě Jan Nepomuk z Harrachu, což je odpověď na důvod, proč se výletní restaurace asi na půli cesty jmenuje Harrachovka.
Foto: Jiří Peňás
5
Nejméně 11 lidí zabil a 23 dalších zranil izraelský vzdušný úder, který dnes ráno zasáhl centrální část Bejrútu. S odvoláním na libanonské ministerstvo ...
Lednový vítr se proháněl po vymrzlé pláni. V šedi toho dne bylo něco velmi dávného až prastarého. Cesta vedla po návrší, ze kterého byl výhled na mírnou pahorkatinu, jež pokrývá většinu vnitřních Čech. Čechy jsou vlastně zemí zmuchlanin, hrbolatin, oblin a krabatin. V zimě, když je zem holá a zbavená barev, vystupuje tato její danost silněji a působivěji, takže se víc propojuje s minulostí a ději, jež ta nerovná půda plodila. Mocně si to člověk uvědomuje v okolí Tábora. To je opravdu kraj, který nasákl dějinami a jejich křečemi a záchvaty, z nichž někdy naskakuje husí kůže. Třeba tu kdysi dávno už byl. Třeba se třásl zimou, břicho se mu svíjelo hlady a mysl třeštila vytržením. Třeba byl adamitou!
Blížili jsme se od vesnice Malšice k hradu Příběnice. Tedy nikoli už hradu, neboť z něj je už pěkných pár století zřícenina. A to dost pokročilá zřícenina. Z jednoho z nejmohutnějších hradů předhusitských Čech zůstalo několik trosek kamenných hradeb, táhlé prohloubeniny a příkopy a asi čtyři metry vysoké torzo věže, která kdysi čněla vysoko na ostrohu nad Lužnicí. K troskám se schází nejdřív lesem a pak už se najednou stojí na srázu a hledí hluboko do kaňonu, kterým v nádherných meandrech teče Lužnice. Kdyby člověk skočil nebo prostě špatně spadl, rozplácne se na jejích kamenech. Muselo to být opravdu pyšné sídlo hrdých Vítkovců, tedy Rožmberků, kteří si tady postavili strážný hrad na hranici svého dominia, vlastně malého království. Však tu v roce 1394 i chvíli věznili krále Václava IV., takže byla otázka, kdo v zemi vlastně vládne. Jenže pak se stala ta věc s těmi usmolenými chlapy a ošklivými ženskými, které pobláznili bradatí kněží, čert nám byl toho Husa a té Kostnice dlužen, a oni se kousek, tři hodiny cesty odsud, usadili na tom návrší, kterému začali říkat Hradiště hory Tábor.
Foto: Jiří Peňás
To byl i začátek konce Příběnic. Možná byla i chyba tady držet ve věži toho kněze Václava Korandu, demagoga táborského, výmluvného a charismatického fanatika, v září 1420 ho tady Oldřich II. z Rožmberka poručil dát do klády, on se z ní prý dostal, bylo mu tehdy tak třicet a byl při síle, a pak svého strážce Odolena, kterého svou výmluvností omámil, poslal na Tábor pro bratří. Ti 13. listopadu přitáhli k hradu a po krátkém boji ho dobyli. Při té příležitosti ještě utloukli zde se schovávajícího biskupa nikopolského Heřmana z Borotína, který jim čtyři roky předtím světil na Lipnici první husitské kněze. Nic mu to nebylo platné: nejdřív ho chtěli utopit v Lužnici, on ji přebrodil, dobili ho na břehu. Koranda vrhal z věže kameny, snad zabil i jednoho obránce, proto až do konce svého dlouhého života nesloužil mši. Jen kázal. Před pár lety, tedy na výročí, na věž dali pamětní desku, kde z Korandy udělali Konráda… Příběnice pak byly až do rozboření v polovině 15. století v rukou husitů.
Ale ještě zajímavější je další dějství. Nedaleko odtud, snad přímo v podhradí nebo tam, kde je teď Kvěchův mlýn, to je asi půl hodiny cesty směrem k Táboru, se na začátku roku 1421, tedy krátce po dobytí, usadili adamité… A koho by nezajímali adamité? Kdo by neožil, když je řeč o jihočeských „naháčích“? Dokonce i ti, kteří mají o husitství jen velmi chabé představy a nemají potřebu to změnit, vědí, že se tam cosi takového vyskytovalo. Skupinový sex ve jménu Krista a spravedlivého světa! To trochu zajímá snad každého. Literárně to romanticky ztvárnil Jirásek v Proti všem: paní Zdena a její vášeň pro Krista a kněze Bydlinského, fanatik Kániš, také ve Vávrově filmu je to asi nejatraktivnější pasáž filmu. V té stodole, jak shodí roucha a začnou se svíjet, to byla erotika padesátých let, pamatuju, jak jsem na to při školním promítání udiveně zíral.
K troskám hradu se schází nejdřív lesem a pak už se najednou stojí na srázu a hledí hluboko do kaňonu, kterým v nádherných meandrech teče Lužnice. Kdyby člověk skočil nebo prostě špatně spadl, rozplácne se na jejích kamenech.
Foto: Jiří Peňás
Tak to mohlo být tady někde, tady se ti náruživci usadili. I když asi to není správné slovo, protože podstata jejich konání byla v neusazenosti, byli to přece lidé, kteří zavrhli všechno, co usazení lidé obvykle dělají, odmítli majetek, odmítli rodinu, vztahy, běžné obstarávání obživy (takže prostě kradli a loupili), odešli od „usazených“ lidí do jiného světa. Tady, v zákrytu stromů na březích Lužnice, měli svůj vlastní „tábor“, možná nějaké chatrče, možná obsadili nějaké opuštěné stavení, dnes by se řeklo, že provedli squatting. Prostě měli tam svoji „kliniku“, svou základnu, svůj chráněný prostor, safe space. I z Tábora, který sotva vznikal, je vyhnali, i pro radikální tábority byli moc extrémní, příliš nalevo, příliš výstřední. Ale možná také chtěli odejít sami, protože některé věci, byť kolektivní, se dají provozovat jen odděleně. Pro trochu normální lidi, a ve středověku byla většina lidí normálních, možná víc než teď, to byla sekta šílenců a poblázněnců: odhodili roucha, chodili nazí jako Adam a Eva v ráji, zapalovali ohně a pak kolem nich křepčili a provozovali smilstva. Podle husitského kronikáře Vavřince z Březové, kterému se to hnusilo, to vypadalo tak, že „potom u ohně stojiece / jeden na druhého hleděli / a, měl-li který muž rúšče, / ženy jemu ztrhaly a řkúce: / Vypusť vězně a dej mi ducha svého / a přijmi ducha mého!“. Inu, měly se ty radikální husitky k činu…
Uvážliví historici, pánové Šmahel a Čornej, kteří o husitech vědí všechno, poněkud brzdí divoké představy o sexuálním ráji na břehu řeky, ale i oni připouštějí, že něco „šokujícího“ rozhodně na jejich chování bylo. Že tedy pravděpodobně to nebyly jen pomluvy šosáků a pravičáků, spořádaných měšťáků a pokrytců. V moderní době se tomu říkalo volná láska, skupinové manželství, teď třeba polyamorie… Tehdy to mělo jistě drsnou středověkou podobu, navíc v našem klimatu… Představa, že v lednu či v únoru pobíhají někde u zamrzlé Lužnice naháči a po ničem jiném netouží než po skupinovém sexu, je taky dost fantastická. Ale na druhé straně, takové věci se vyskytují zvlášť v revolučních nebo všeobecně poblázněných časech a ti lidé nejspíš opravdu provozovali orgie, volnou a hromadnou lásku. K tomu takové party vždy nějak směřují, pudy se projeví, jakmile obruče civilizace a konvencí trochu povolí, a už to směřuje tímhle směrem. Jazykem té doby: k sodomii, k smilstvu a pohlavní ohavnosti. A taky se ti lidé možná potřebovali zahřát, přitisknout se k sobě, třít se jeden o druhého, oddat se vášni, když nic jiného už člověku nezbývá. Kdo to má soudit?
Skutečnost je, že komuna adamitů neboli pikartů, prostě té nejkrajnější části husitů, tady na břehu Lužnice pod Příběnicemi vydržela sotva pár měsíců. Pro Jana Žižku a jeho věrné byla nesnesitelná představa, že by něco takového mohl trpět. On měl o očistě světa úplně jinou představu než nějací orgiastici a pošahanci. Sexuální volnost a snění o dokonalé svobodě ve všem, včetně věcí morálních a teologických (odmítali vlastně všechno, v co on věřil), vůbec neodpovídala jeho nátuře. Viděl v nich zvrhlíky, necudy a sodomity, proti kterým je nutné zakročit. V dubnu 1421 proti nim vytáhl, většinu z nich pochytal a nechal odvézt na blízké Klokoty. Tam pro ně byla připravena hranice: ještě je vyzvali, zda se chtějí svých bludů odříci, nikdo ale nelitoval a prý s radostným výrazem, že již brzy je do náruče přivine Kristus, se nechali pohltit plameny. Odhaduje se, že tak skončilo dvacet až třicet osob, mezi nimi i ženy, některé těhotné. Zbytek adamitů, kterým se podařilo od Příběnic uprchnout, pak ještě nějaký čas přežíval na jakémsi Ostrově na Nežárce. Osud jim bratr Žižka připravil obdobný. Tím skončila ta adamitská epizoda husitského revolučního hnutí.
Od Příběnic do Tábora vede po břehu Lužnice krásná turistická cesta, kterou tam vybudoval Klub českých turistů už v roce 1895, mecenášsky jej tehdy podporoval hrabě Jan Nepomuk z Harrachu, což je odpověď na důvod, proč se výletní restaurace asi na půli cesty jmenuje Harrachovka. Byla otevřená a docela přišla k duhu. Nad zimní řekou se občas vznesla volavka a do tváře zavanul mrazivý dech, kterým se připomínal nějaký zapomenutý naháč od Lužnice.
AKTUALIZOVÁNO
00:08
