Římský amfiteátr, chorvatsky Pulska arena, italsky Arena di Pola. Jest to opravdu pozoruhodná věc, dvojník římského Kolosea, jen trochu
menší, ale myslím, že dokonce zachovalejší a méně turisty ochozený.
Foto: Jiří Peňás
4
Někdy se to sejde neobyčejně vhodně: dnes je neděle 23. června, což znamená, že uplynulo na den přesně osm let od referenda a rozhodnutí britských občanů ...
Jest zde dosti památek z římských dob, napsal v roce 1905 strýci Ondřejovi na pohlednici z Puly malíř Bohumil Kubišta, jenž tam sloužil u rakousko-uherského námořního dělostřelectva. Nejprve tam byl v tom roce 1905 na vojně a pak tam nastoupil v roce 1913 už jako rakouský důstojník a přečkal tam v pevnosti Punta Christo skoro celou první světovou válku.
Na jejím začátku, v prosinci 1914, se vyznamenal tím, že potopil střelbou z děla francouzskou ponorku (lze-li tedy ponorku potopit) Curie, za což by odměněn rakouským vyznamenáním, takže by se dalo říct, že zakladatel českého moderního malířství byl věrným vojákem Jeho císařského Veličenstva. Nutno dodat, že francouzskou posádku se podařilo zachránit a Kubišta šel velitele navštívit do nemocnice: to byly ještě časy, kdy se to dělalo. Kapitulaci v říjnu 1918 už v Pule nezažil, to už byl v Praze, kde koncem listopadu 1918 zemřel na španělskou chřipku, takže předešel nutnosti vysvětlovat, jestli se neprovinil na „národní cti“, čímž se nějakou dobu česká kunsthistorie musela zabývat. Třeba Karel Teige napsal, že to bylo od něho „nestvůrné“. Jenže co asi tak mohl dělat?
Pula byla hlavním vojenským přístavem monarchie, sloužilo tam tedy i nemálo Čechů, pro které tam byly i české hospody, třeba přímo v centru U Města Plzně, asi tam měli plzeňské. Též největší hotel předválečné Puly byl prý v českých rukou, jmenoval se Riviera, stojí dosud ve své monumentalitě hned u nádraží, ale když jsem se na něj šel podívat, byl prázdný a chátral. Čas velkých hotelů je pryč, současný turismus je rychlý a nechce se zdržovat ani na recepcích a po kavárnách, navíc ty pokoje neměly často koupelnu, ta byla na chodbě, což by teď už málokdo snesl. Ale krásné ty hotely byly…
V turistickém průvodci pro Čechy Moře adriatické z roku 1911 se píše, že v Pulji, jak městu tehdy Češi říkali, žije 45 tisíc obyvatel, z čehož připadá 12 tisíc na posádku, což muselo být znát. Ti místní byli Vlaši, Slované vytvářeli rázovitý venkov. Dále bedekr upozorňuje, že „fotografovati a malovati nebo kresliti v přístavu a okolí je dovoleno jen na zvláštní průkaz přístavního velitelství“. O tom, zda takové povolení Kubišta měl, se lze jen dohadovat, ale samozřejmě že Kubišta v Pule maloval, nejprve ve stylu realistickém, pak cézannovském a nakonec kubistickém. Maloval kamarády v kadetní škole, mořské útesy, neboť pobřeží je tam kamenité, také blízké ostrovy Brioni, kam jezdil na výlety. Z roku 1915 je skica Nálet na Pulu ve stylu expresivně-apokalyptickém. Je na něm znázorněno bombardování pulského přístavu italským letectvem. Proradní Italové (nejdřív dělali, že jsou spojenci, pak otočili) zkoušeli házet bomby na město, kde přitom žili většinou Italové, zpočátku ze vzducholodí, což mělo své výhody, neboť vzducholoď pluje bezhlučně, a zvlášť v noci, kdy byla protivzdušná obrana odkázána jen na smysly (jaké to byly ještě férové časy!), mohla slušně překvapit. Ale na druhé straně ji bylo možné snadno sestřelit. To se podařilo v noci 5. srpna 1915 se vzducholodí Città di Jesi, která se snesla jako zraněná obluda do zálivu a trčela několik týdnů z hladiny jako bezmocně vzpříčená velryba, pak se na ni chodilo dívat obyvatelstvo. Fotografie té atrakce jsou vystaveny v pevnostním muzeu uprostřed města. Jsou tam kilometry podzemních chodeb, z jejichž stropů kape voda, chvíli tam bloudíte, ale pak se vám podaří vyjet výtahem na plošinu citadely, odkud je možné obhlédnout město a záliv s přístavem, jenž měl chránit jih monarchie. Tady definitivně končí střední Evropa, Istrijský poloostrov byl její nejspodnější kapkou, takovou náušnicí či přívěskem padajícím do Jaderského moře, kterému mohli nějakou dobu, konkrétně od roku 1815, kdy Istria připadla Rakousku, i Češi říkat „mare nostrum“, naše moře.
Z té citadely, kde teď samozřejmě vlaje chorvatská vlajka, lze vidět hezky z nadhledu na nejdůležitější „památku z římských dob“, o které referoval strýci mladý Kubišta, římský amfiteátr, chorvatsky Pulska arena, italsky Arena di Pola. Jest to opravdu pozoruhodná věc, dvojník římského Kolosea, jen trochu menší, ale myslím, že dokonce zachovalejší a méně turisty ochozený. A na hezčím místě, neboť když něco takového stojí kousek od moře, vždy se zvyšuje estetický účinek. Římané pulští si ho postavili pro své zvrhlé zábavy v prvním století, sloužil jim až do začátku pátého, kdy císař Honorius zakázal gladiátorské hry jako „pohanskou surovost“. Co všechno se tady odehrálo, lze si představovat v bujné fantazii, prohloubené populární a třeba i odbornou literaturou.
Otázka, kterou si člověk klade je, zda by dnes našly krvavé zápasy také své publikum. Realistický pohled na lidstvo napovídá, že asi ano. Četl jsem, že v celé antické literatuře, plné ušlechtilých myšlenek a velkých hodnot, se nedochoval jediný náznak toho, že někdo proti gladiátorským zápasům protestoval, že by je někdo chtěl zastavit, považoval je za nelidské, příšerné, zločinné. Jediný Cicero prý měl výhrady proti bojovníkům, kteří zápasili v přilbách bez otvorů pro oči, takže se mlátili naslepo. To mu přišlo nevkusné. Jinak celá staletí se divadlo krutosti těšilo zájmu a obdivu lidu, teprve křesťané něco takového z principu odmítali, jenže s nimi zas vzalo zasvé na řadu století i mnoho toho úžasného, cenného a krásného, co antická civilizace vytvořila, třeba smyslné umění, hygiena, životní styl, filozofie kyniků a stoiků. Možná je to vždy v nějaké podobě vybalancované a vykoupené, takže vedle jemnosti a krásy musí existovat také krutost a příšernost, přičemž s tím nelze nic dělat, je to nějaký zákon rovnováhy dobra a zla.
Jen člověka napadá, co je těmi gladiátorskými zápasy téhle civilizace, té „naší“? Je to porno, potraty, sociální sítě? A co přijde po nich, až to nějaká vitálnější a přísnější kultura, nejspíš islámská, smete? Nějaké nové puritánské barbarství a temnota, ze které se potom něco nového vyklube, jako tehdy? Ale historie se neopakuje v nějakých vzorcích. Někdy je konec prostě konec. A taky je otázka, jestli po nás zůstane aspoň něco jako tahle aréna v Pule, která je i po těch dvou tisících let krásná a elegantní, navzdory ukrutnostem, kvůli nimž ji kdysi postavili.
Pula s celou Istrií připadla po roce 1918 Itálii, ale ta ji zas ztratila v roce 1946, kdy nad ní zavlála vlajka Jugoslávie. Většina etnických Italů byla vyhnána nebo pod různým nátlakem „dobrovolně“ odešla: možná by se to dalo přirovnat k našim Sudetům, ale není to přesné, spíš šlo skutečně o jugoslávskou válečnou kořist, možná tu nejlepší a nejcennější, jakou si mohli přát. Vůdce a maršál Josip Broz-Tito tady také asi prožíval nejhezčí chvíle, tady zažíval triumf a rozkoše moci a obdivu milovaného státníka, vítěze nad Hitlerem i Stalinem. Na blízkých ostrovech Brioni si vybudoval palác, kam připlouval na stometrové jachtě, na níž vozil filmové hvězdy, Elizabeth Taylorovou, Richarda Burtona, Sophii Lorenovou a další, které kvůli němu přijížděly na festival jugoslávských filmů, pro něž se nemohlo najít lepší místo než aréna v Pule. Sem do večerního amfiteátru se dostavoval v zářivě bílém obleku, provázen svou dlouho krásnou chotí Jovankou, nadšené publikum vstávalo a provolávalo slávu milovanému vůdci: Druže Tito mi ti se kunemo, da sa tvoga puta ne skrenemo, zpívali v písni, kterou uměl, možná ještě umí, každý Jugoslávec: znamená to Soudruhu Tito, my ti slibujeme, že z tvé cesty nesejdeme. Pak si Tito sedl na místo, odkud bylo nejlépe vidět na gladiátory, a díval se na film třeba o partyzánech nebo prostě o životě v Jugoslávii, kde žily pod jeho pozorným, přísným, ale v něčem i vlídným, protože v Jugoslávii se nežilo tak špatně, pohledem všechny ty národy, jež toho mnohem víc rozdělovalo, než spojovalo. Každý rok se ale symbolicky sešly v Pule, kde pod letní hvězdnatou oblohou přehrály filmy, které se v té zemi natočily, a protože jich bylo v nejlepších dekádách i třicet ročně, mohlo se promítat celé léto, celý červenec a srpen se tím demonstrovala jednota národů Jugoslávie, která měla být, Titovými slovy, chráněna jako zřítelnice oka. Pak v roce 1980 Tito umřel a za dvacet let se v aréně promítaly filmy už ne jugoslávské, ale chorvatské, a maršál Tito by z nich nejspíš zešílel. Ale těm antickým obloukům to bylo a je jedno.
00:07
