Vědci chybují i podvádějí. O překrucování historie v zájmu ideologie

Replikační krize je závažný problém ve vědě. Když někdy na začátku desátých let tohoto století vědci začali opakovat staré experimenty (často šlo o slavná zjištění, na nichž stála celá odvětví), nedokázali dospět ke stejným výsledkům. Krize je obzvlášť velká v psychologii, kde se různým studiím podařilo zopakovat jen asi 23 až 63 % výsledků. Ale krize zasáhla i jiné disciplíny. Podle průzkumu vědeckého časopisu Nature z roku 2018 se celkově 70 % vědců někdy nepodařilo replikovat výsledky svých kolegů. Důvody jsou různé, od špatné metodiky přes nezamýšlené chyby a zastaralé přístroje až po normální podvod. Na své kolegy v přírodních a sociálních vědách se pobaveně dívali historici v mylné víře, že jim takováto krize nehrozí.

Historie totiž nestojí na experimentech, ale na výzkumu pramenů. Jistě lze spekulovat o jejich interpretaci, o tom, jakou váhu přikládat jednotlivým dokumentům, či o jejich důvěryhodnosti. Lze dokonce diskutovat, zda události se opravdu staly tak, jak jsou popsány, či zda se vůbec odehrály. To je obzvlášť problém u historie antiky, kde pramenů bývá jen pár a často jsou dílem naprosto neobjektivních autorů. Akademické magazíny zabývající se historií občas hostily debaty mezi protivníky, kteří publikovali navzájem na sebe reagující články. Ty dokázaly být i velmi ostré. Nikdo ale nepředpokládal, že by se v nich objevovaly vyloženě nepravdivé informace. Jak ale upozornil Anton Howes, britský historik a bloger zabývající se hlavně průmyslovou revolucí, historie nejspíš sama čelí obří replikační krizi.

Celá historie je totiž založena na důvěře. Články jsou podepřené desítkami až stovkami citací, ty ale kontroluje málokdo. Pokud se o to někdo pokusí, často se dostane do řetězce knih a článků, které od sebe opisují, aby nakonec zjistil, že původní zdroj leží v nějakém zapadlém archivu na konci světa. Není tudíž téměř v ničích silách kontrolovat, že citované dokumenty opravdu tvrdí to, na co historik odkazuje. Občas se někomu podaří zjistit, že citovaný fakt je nesmysl, ale tou dobou bývá tak zavedený, že dostat ho z veřejného povědomí je téměř nemožné. Howesův příklad je tvrzení, že britská vláda poslala víc vojáků potlačit povstání ludditů, tedy dělníků, kteří ve strachu ze ztráty práce ničili v 19. století nové stroje, než nasadila ve Španělsku do boje proti Napoleonovi. Howes vystopoval, že tento fakt pochází od marxistického historika Erica Hobsbawna, který si upravil citaci z původního zdroje. Jako zavilý levičák nejspíš chtěl zdůraznit represivní charakter britského státu vůči dělnické třídě.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.