Innsbruck. Kde se zbláznil Ota Pavel a Havlovi šili břišní sako

V Innsbrucku se zbláznil Ota Pavel. Bylo to v únoru 1964 na zimních olympijských hrách, kam přijel jako reportér, a domů se vracel jako šílenec. Ve slavné povídce Jak jsem se zbláznil popisuje, jak se mu zatáhl mozek, jako by na něj přišla mlha z Alp, a tak se vydrápal k nějakému horskému statku, vyvedl ze stáje zvířata a pak ho podpálil. Aby se udělalo světlo.

A pak se také v Innsbrucku několik dní mezi životem a smrtí potácel Václav Havel, jemuž na dovolené v Alpách perforovalo střevo, takže ho museli vrtulníkem převézt do innsbrucké univerzitní kliniky, která je ovšem světově vyhlášená, takže měl štěstí na profesora Ernsta Bodnera, který mu tři hodiny čistil břišní dutinu a stehoval střevo, načež ho zašil jako „dvouřadé sako“, jak se vyjádřil. Letos v dubnu to bylo dvacet let. Kdo si na tu věc, nad níž trnul až na patologické výjimky celý národ, ještě vzpomíná?

Rakousko je tak krásná země, že by se měla (nejen) před turisty spíš chránit.

Já na oboje myslel, když jsem teď byl pár dní v Innsbrucku. Stalo se to díky Österreich Werbung. To je organizace, která láká turisty do Rakouska, což je podle mě zbytečná snaha, protože Rakousko je tak krásná země, že by se měla (nejen) před turisty spíš chránit a o své existenci raději nedávat moc vědět, aby se zachovala v té kráse, v jaké je dosud. Tak na oboje, na Pavla i Havla, a ještě další věci jsem myslel, když jsem byl pár dní v Innsbrucku čili v Mostu na Innu.

Zastavili jsme se v Innsbrucku a já si ho pamatoval jako město zářivých barev.

Nebyl jsem tady poprvé: v roce 1995 jsme se tu s kolegy novináři na pár hodin zastavili, když jsme se vraceli z Brixenu, kde se obnovovala pamětní deska na domku, kde trpěl Karel Havlíček Borovský. Vzpomínám si na tu dubnovou jarní nádheru, která za Brennerem už dýchala Itálií, takže když jsme z podmračené, studené a pořád ještě socialisticky šedivé Prahy přijeli do slunečného Bressanone, svlékali jsme svetry a žasli, jestli to květy zalité, půvabné, jako tam ostatně všechno, město má být ten hrozný Brixen, ta sibérie, kam byl poslán národní mučedník. Čekal nás tam a provázel Jiří Morava (1932–2012), to byl zajímavý člověk, historik samouk, po roce 1948 vyhozený ze studií, pak horník a dělník, kterého chtěli v roce 1967 soudit za urážku Novotného, takže už před srpnem emigroval do Rakouska, po studiích ve Vídni se usadil v Innsbrucku, kde se zcela potyrolštil, nosil tyrolský kroj, který je ovšem velmi šik a kdybych tam žil, nosil bych ho také. Ale hlavně napsal několik pozoruhodných knížek o českých dějinách, nebo spíš o českých dějinných mýtech, z pohledu rakouského: o Palackém, o Němcové a pravě o Havlíčkovi, o němž našel převratné materiály v bolzánském archivu (Bolzen), z nichž plynulo, že jestli ten strašný stát něco opravdu nechtěl, tak to bylo to, aby Havlíček umřel a stal se mučedníkem, čemuž mělo zabránit i to klimaticky i jinak luxusní prostředí Jižních Tyrol. Země, která se po první válce ocitla jako válečná kořist v Itálii, což dlouho nemohli Tyroláci přenést přes srdce, a dnes, když se náměstí před innsbruckým nádražím jmenuje Südtiroler Platz, je v tom ta poválečná křivda a nostalgie, pro kterou já mám vždycky pochopení.

Já jsem na jedinou ženu s voletem narazil v innsbruckém Ferdinandeu.

A když jsme se pak před těmi mnoha lety vraceli, zastavili jsme se v Innsbrucku a já si ho pamatoval jako město zářivých barev, hlavní třídu Maria Theresia Strasse s barokním mariánským sloupem (Annasäule) a za ní úžasnou kulisu Alp, které se zvedají hned za městem. To leží v gigantickém korytu, jež obydleli pracovití hobité, kteří na těch vysokých stráních postavili své dvorce, salaše a almy, jež udržují už po staletí ve vzorném pořádku biologickém a ekologickém. Kdysi snad obyvatelstvo v odlehlých údolích mohlo jeviti známky jisté izolovanosti, což se projevovalo alpským kretenismem a strumatostí, jež způsobovala na krcích otoky velikosti kravských zvonců, ale ty časy jsou pryč. Rakouský stát zajistil dostatek jódu, který tuto místní raritu, z níž si dělal legraci Jaroslav Hašek, když psal, většinou pohrdavě, o své širší rakouské vlasti, vymýtil. Já jsem na jedinou ženu s voletem narazil v innsbruckém Ferdinandeu, což je umělecké muzeum, kde se nalézá v podobě malé barokní sošky z dřeva a slonoviny.

Je také docela přehledné a lze ho obejít pěšky.

Inšpruk je krásné město, což už jsem napsal. Je také docela přehledné a lze ho obejít pěšky. Po té ulici tereziánské, kde jsou obchody, měl jsme pocit, že hlavně s obuví, se hned vplyne do staré části města, kde jsou obchody hlavně s dirndly, plstěnými klobouky a tyrolským špekem. Pokud se člověk smíří s tím, že se proplétá davy Číňanů, Indů a mohamedánů, je s tím docela spokojený: lze však uhnout do uliček, kam se oni neodhodlají. Je poznat, že to bylo vždy město bohaté a blízko hlavnímu zdroji evropské civilizace, tady Itálii. Myslím, že není sugesce, když v rakouských městech už cítím něco středozemního čili latinského. Domy jsou solidní, bytelné a mají hezkou patinu. Nejsou pokažené barbarskými úpravami, cedulemi a vylepšeními, jako by se to udělalo u nás, zdají se mi, že jsou takové, jaké mohly být před dvěma třemi staletími. Nebo ještě mnohem starší, jako hlavní inšprušská atrakce, Zlatá stříška, Goldene Dachl, ke které dojde každý, i kdyby nechtěl.

Vlastně tím Dürerovým pochodem do Itálie začala na sever od Alp renesance. Vedla přes Innsbruck.

Já jsem chtěl, neboť je tam hned dvakrát jako dětská figurka ztvárněn císař Maxmilián I., ke kterému cítím sympatie. Je to postava barvitá, zajímavá a historicky důležitá, i když v Čechách trochu opomíjená: kdybych si udělal ve svém okolí průzkum, jako že ho dělat nebudu, dosti bych asi riskoval… Ale znát bychom ho mohli aspoň díky tomu, že jeho nosní skoba se z profilu vyjímá na nejcennějším obraze, který se v této zemi nachází, tedy na Dürerově Růžencové slavnosti, kde Maxmilián, tehdy římský císař, který si však jako první nejel pro titul do Říma, nýbrž se jím nechal zvolit v Tridentu, klečí před Pannou Marií, která jej korunuje věnečkem z růží nebo čím. Když ten obraz v roce 1506 Albrecht Dürer v Benátkách maloval, tak ho ještě neznal, profil mu vytvořil na základě jiného portrétu, ale později se setkali a dalo by se říct spřátelili: prý mu císař jednou dokonce podržel žebřík, na kterém se Mistr při práci kymácel. To bylo výjimečné a revoluční. Přes Innsbruck vedla cesta do Itálie, do které se Dürer několikrát vydal a roce 1494 nakreslil z druhé strany Innu innsbrucké panorama, které bývá považováno za první konkrétní městskou krajinu v evropském umění. Vlastně tím Dürerovým pochodem do Itálie začala na sever od Alp renesance. Vedla přes Innsbruck.

Myslím, že není sugesce, když v rakouských městech už cítím něco středozemního čili latinského.

A ten Maxmilián, jehož nejlepší roky panování spadají do toho mysteriózního věku, kdy Kolumbus připluje na Bahamské ostrovy, si vybral Innsbruck jako své místo sídelní, přičemž území, kterému panoval, se táhlo od Brugg přes Burgundy až po Trident, a to měl ambici mluvit do věcí v Miláně a Benátkách, s nimiž vedl vyčerpávající válku. Maxmilián byl prý posledním panovníkem, který stále, jak to bylo od dob Karla Velikého obvyklé, objížděl na koni Říši, ale některá místa měl přeci jen ve větší oblibě, a to v první řadě tento Innsbruck. Prakticky to souviselo s blízkostí stříbrných dolů v Hallu, které byly nejbohatší ve střední Evropě a které daly základ Maxmiliánově finanční a pak také fiskální politice, jíž byl svého druhu zakladatel. Byl to, dle tradice, „poslední evropský rytíř“, s ním, dalo by se říct, končí středověk, ale také začíná novověk, protože on vlastně uvedl v život státní úřednictvo, které pak v monarchii vybujelo až tu byrokratickou mašinerii, díky které stát fungoval jako hodiny, jejíž chod se citlivějším duším jevil jako soukolí kafkovské tísně.

Domy jsou solidní, bytelné a mají hezkou patinu.

Ale tehdy, jak už víme, dorazila za Alpy právě renesance a v Innsbrucku se usadila, dalo by se říct, o padesát let dřív, než popošla ku Praze, kam s ní přišel jiný Habsburk z Innsbrucku, Maxmiliánův pravnuk Ferdinand Tyrolský, který se pak po dvaceti letech (1547–1567) z Prahy, kde po něm zůstala Hvězda v Liboci, do Innsbrucku vrátil a usadil se na jeho okraji na zámku Ambras, kde založil první „muzeum“ na světě: o tom bych chtěl napsat ale příště.

Tímto dílem se slavil magický letopočet 1500.

Teď jsme teprve u Zlaté stříšky, která nahoře sestává z 2657 pozlacených měděných šindelů, jak si lze přečíst v každém původci. Pod nimi se odehrávají složité ikonografické děje, představované figurkami a grafickými symboly, jejichž veškerý význam není prý zcela odhalen. Tímto dílem se slavil magický letopočet 1500, kdy se očekával buď zlatý věk, nebo apokalypsa. Přišlo vlastně obojí. Císař Maxmilián, kterému bylo v tom roce čtyřicet jedna, se nechal zvěčnit v podobě figurky připomínající loutku, která strnula ve dvorném gestu. Na jedné scéně je se svými manželkami, na druhé se svým dvorním šaškem a dvořanem. Poznáme ho podle toho velmi nordického vzezření, nos jako skoba, vlasy plavé bestie, ostrá inteligence a sveřepost. Ta manželská scéna působí idylicky, ale pravdivá je jen zpola. Jednak se samozřejmě ty dvě ženy takto nikdy nesetkaly, nejdřív zemřela jedna, pak přišla druhá, zároveň měl ovšem milenky a dva uznané levobočky s jednou Salcburčankou. První, Marie Burgundská, mu dala syna Filipa zvaného Sličný, manžela nešťastné Johanny Šílené a otce Karla V. a Ferdinanda I., a Markétu, později místodržící v Nizozemí. Marie spadla ve vysokém stupni těhotenství z koně, když si vyjela na lov – a pak se ta cudná žena nenechala ošetřit, protože na intimních místech se jí mohl dotknout jen manžel; druhá Bianca Marie Sforza se prý ze smutku přejedla hlemýžďů, po čemž skonala též, to bylo v roce 1510.

Poznáme ho podle toho velmi nordického vzezření, nos jako skoba.

Vztah náklonnosti, které ty figurky vyjadřují, platí jen pro tu první, pro tu Marii, dcera vévody Karla Smělého, která přinesla Maxmiliánovi věnem nejbohatší města Evropy, Gent a Bruggy, a hlavně mimořádný klenot Burgundsko, o něž se ovšem hned strhla válka, neboť se o něj přihlásili Francouzi, kteří nemohli snést, že by se tak hluboko do jejich země zakousl teutonský cizák. Však Marie ho také v Gentu, kam si pro ni 18. srpna 1477 přijel, přijala slovy: „Buď vítána, nejvznešenější německá krvi, po níž mé srdce tak dlouho toužilo,“ načež ji Maxmilián vroucně políbil, neboť jí byl od první chvíle okouzlen. Když skončila slavná mše, dal jí třináct zlatých mincí, rozlomili chléb, společně popili vína z jednoho kalicha a pak za bujného veselí čekali, až bude čas doprovodit je do svatební komnaty. Co se dělo tam, se neví, píší kronikáři.

Marie, to je ta figurka blíž k Maxmiliánovi, zemřela ve věku pětadvaceti let v roce 1482. Maxmilián ji nepřestal milovat po celý život, o čemž svědčí i ta galantní scéna, která je znázorněna pod Zlatou stříškou, kam se musela vejít i ta druhá, Bianca Marie Sforza, nešťastná nevěsta z bohatého Milána, kterou si vzal jen pro peníze, které mu mocný rod Sforzů, jenž zase chtěl prestiž, za svatbu nasypal. Maxmilián se k ní však choval jako k poslední služce, okázale dával najevo, že ho vůbec nezajímá, nechával ji dokonce zastavovat u svých dlužníků jako nějakou věc, manželské povinnosti odbýval s nechutí a vůbec se k ní choval hrubě, takže kronikáři jako příčinu smrti, vedle těch hlemýžďů, uvádějí „usychání“. To se dokonalo 31. 12. 1510 tady v Innsbrucku, pochovaná je ovšem v nedalekém cisterciáckém klášteře Stams.

Maxmilián se k ní však choval jako k poslední služce. (Maxmilián a Bianca na obrazech Bernharda Strigela v innsbruckém Ferdinandeu)

Maxmilián, který sepisoval i traktáty, přičemž proslulým, takže ho doporučoval i Machiavelli, se stal jeho životopis o Bílém-Moudrém králi Weißkunig, napsal poeticky, že „Tyrolsko hřeje jako dobrý selský plášť“. Toužil nejspíš pod tímto pláštěm také zemřít, jenže jeho poslední cesta do Innsbrucku na podzim 1518 se nepovedla, protože když se ke svému oblíbenému městu přiblížil, místní mu dali najevo, že není vítán. Jeho dluhy vůči městu narostly do takové výše, že ho odmítli pohostit, a dokonce ho nechali stát na ulici. I císař musel ve svém městě platit. Rozhořčen takovým chováním se nemocný Maxmilián vydal na poslední cestu, sužován horečkami, nechal se vézt v zimě na lodi po Innu a směřoval do Solné komory, možná za tou Salcburčankou. Dojel jen do města Welsu, kde jeho tělo, zhuntované dobovou léčbou silnými projímadly a různými utrejchy, vydechlo 12. ledna 1519 naposledy.

Do Innsbrucku se nevrátilo. Mrtvé tělo, na přání císaře nejprve zbičované, bylo oděno do brokátu a položeno do rakve, kterou vozil nějakou dobu s sebou a nazýval ji svou „pokladnicí“, a převezeno do hrobky na vídeňském Novém Městě, kde uloženo. Srdce vyjmuto a odvezeno do Brugg, k ostatkům Marie Burgundské.

Prázdná hrobka, kenotaf, ve františkánském Dvorním kostele (Hofkirche) v innsbruckém Hofburgu.

V Innsbrucku zůstalo něco jiného. Jedinečné dílo funerální plastiky, kterému se v Evropě jen máloco vyrovná. Prázdná hrobka, kenotaf, ve františkánském Dvorním kostele (Hofkirche) v innsbruckém Hofburgu. Na vrcholu mohutného mramorového náhrobku klečí sám císař, kolem postává v různých pózách, někdy dosti teatrálních, dvacet osm velkých černých bronzových soch. Říká se jim Schwarze Mander, tedy „černí mužíci“, přestože se mezi nimi též několik ženských postav nachází. Sešel se tu celý habsburský rod s několika pozvanými spřízněnými panovníky, dávno mrtví tu stojí s císařovou rodinou a vrstevníky, v řadě srovnáni, naproti si do černých tváří strnule hledí. Je to fascinující, v přítmí nebo přímo za tmy hrůzu budící kolektiv renesančních soch, mistrovských děl německého sochařství a kovolijectví, dílo především mistra norimberského Petra Vischera staršího, spolupracovníka Albrechta Dürera, jenž několik soch navrhl.

Sešel se tu celý habsburský rod s několika pozvanými spřízněnými panovníky.

Maxmilián zřejmě plánoval toto ohromné dílo, místo posledního odpočinku, pro vídeňské Nové Město, ale rozhodnutím jeho vnuka Ferdinanda I., prvního Habsburka na českém trůně, umístěno bylo v Inšpruku, kde to Maximilián měl rád a kde si zřejmě přál zemřít. Ale protože i on musel platit, bylo mu to odepřeno.

A tak to jsou dvě věci innsbrucké, které nutné viděti, než se pak zrak rozptýlí na dalších pozoruhodnostech a alpských stráních. Někde se začít musí, tak snad mi bude i ta trocha dějepisu odpuštěna. A císaři Maxmiliánovi s nosem jako skobou na zavěšení horolezeckého háku ty dluhy též.

A císaři Maxmiliánovi s nosem jako skobou na zavěšení horolezeckého háku ty dluhy též.

www.jiripenas.cz/fotoblog/