1 Svět nomenklaturního exkádra Mohority

Babiš byl součástí plánu, říká Mohorita, bývalá komunistická naděje

Týdeník Echo

Témata: , , , ,

Životní osudy, postoje a názory mnoha klíčových postav listopadu 1989 se za uplynulých téměř třicet let dramaticky proměnily. Z některých stávkujících studentů či disidentů se stali zklamaní a zahořklí kritici polistopadových poměrů, z mnoha předních kádrů minulého režimu, bývalých aktivních členů KSČ a SSM se naopak stali úspěšní byznysmeni, kterým demokracie přinesla bohatství a často i nezanedbatelný politický vliv.

Dokázali využít své znalosti, kontakty, v mnoha případech ale i kapitál z pochybných zdrojů. Vasil Mohorita měl veškeré předpoklady být jedním z nich.

V politice po Listopadu neuspěl, jeho snaha o transformaci KSČ do nové levicové strany narazila. Během devadesátých let se mu v podnikání nejdříve dařilo, po roce 2000 zažil ve svém životě další strmý pád, který poznamenal i jeho zdraví. Do starobního důchodu nedávno odešel po mnoha letech nekvalifikované manuální práce. Stal se z něho přesvědčený demokrat a sionista.

Používáte jméno Ben Vasco Meier. Izrael byl pro komunistický režim nepřátelský stát. Jak se stane z jednoho z čelných představitelů tehdejší moci jeden z nejaktivnějších dobrovolníků izraelské armády v rámci program Sar-El?

Já jsem se ve své práci nikdy nedostal do situace, která by byla proti Státu Izrael. Vyrůstal jsem v židovském prostředí, protože moje matka jako válečná vdova dostala po válce byt v Holešovicích v tzv. Malém Berlíně, kde byly přidělovány byty válečným vdovám, případně navrátilcům z koncentračních táborů.

Má vaše rodina židovské kořeny?

Ano, ale hodně dávno. Příjmení prarodičů byla původně židovská, Mohorita je původně Meier. Ale vyznáním byli ze strany po matce římští katolíci, po otci řečtí katolíci.

Kdy jste se rozhodl stát se dobrovolníkem izraelské armády? Co vás k tomu vedlo?

Žil jsem v Edinburghu, a protože jsem nemohl sehnat práci, řekl jsem si, že bych mohl do Izraele jako dobrovolník. Začal jsem hledat na internetu práci v Izraeli, ale na nic jsem nenarazil, protože práce v kibucu jsou omezeny čtyřiceti lety věku, někdy dokonce třiceti. Tak jsem googlil, až jsem dogooglil k Sar-Elu, organizaci, která tyto dobrovolnické činnosti u IDF (Israel Defense Forces – pozn. red.), organizuje. Přihlásil jsem se, na židovské obci v Praze mě doporučili a od té doby jsem tam absolvoval celkem deset třítýdenních pobytů na různých vojenských základnách po Izraeli.

Co vám to dává?

Je to hlavně dobrovolnická činnost, kterou jsem chtěl dělat a která je zajímavá. Jste v Izraeli, což je nesmírně zajímavá země. Mluvíte anglicky, ale třeba i španělsky, protože tam jsou vojáci i z židovských rodin z Latinské Ameriky, můžu mluvit rusky, protože v Izraeli žijí dva miliony přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu. Programu se navíc mohou zúčastnit například i důchodci, přijíždí tam obdivuhodní lidé. Například před třemi lety jsem tam byl s 96letým pilotem US Air Force, který bojoval ke konci druhé světové války a teď vyrazil dobrovolničit do Izraele. Z americké armády tam přijíždí mnoho veteránů.

Úhlavním nepřítelem komunistického režimu byly Spojené státy. Mnozí vnímali vybudování americké protiraketové základny na našem území jako definitivní potvrzení toho, že jsme se stali součástí Západu. Měla Česká republika nabídku USA přijmout?

Samozřejmě, to byla obrovská chyba. Já jsem byl vychován tak, že tou zásadní a určující silou na světě jsou Spojené státy.

Akorát jste byl velkou část života dost aktivně na druhé straně…

Bipolární rozdělení světa bylo dočasné a bylo organizováno v duchu blízké spolupráce obou stran. Svět po druhé světové válce nemohl vstřebat celou východní Evropu na jednu stranu. Často se koncem války objevoval názor, že když už se porazilo Německo, měl se porazit i Sovětský svaz. To ale nebylo možné, protože každá válka má své zdroje. Státy, které vedly válku, se dostaly za nějakou hranici dluhů a dál už jít nemohly, muselo se to zastavit a svět se musel rozdělit. Vše na světě probíhá podle toho, co možné v tu chvíli udělat je a co možné není.

Proč se podle vás umístění americké základny u nás nepodařilo?

Jednou z velkých chyb, které jsem v životě udělal, bylo, že jsem si myslel, že lidé přemýšlí stejně jako já. Po listopadu 1989 jsem žil v domnění, že všichni přijdou a pochopí, že přišla doba, kdy se to změní, že to muselo přijít. Já jsem pak bohužel ke svému zděšení zjistil, že tady je spousta komunistů, spousta proruských fanatiků, protiněmeckých fanatiků, ostatně i proněmeckých fanatiků… Ale v životě by mě nenapadlo, že tady bude mít někdo problém s demokratickým systémem. Po červnových volbách v roce 1990 se vzpamatovali, začali se scházet, budovat si struktury, spolky jako například Hraničáři. Většina předlistopadové generality se hlásila ke komunistické straně. Miroslav Vacek kandidoval za komunisty ve volbách. Nezapomeňte na ten závoj lidí, které měl za sebou. On jen svou kandidaturou ty tisíce důstojníků, kteří přišli o místo, k sobě přitahoval. A o pár let později, když ti lidé zjistili, že se za jiný názor nezavírá, tak se pustili i do své války proti radaru. Zkušenost mi velí, že to mohlo ale být vedeno i z druhé strany, ukázat, jaká je tady politická situace. I snahou umístit sem radar mohl někdo zkoušet, jak se tady ty struktury daly do pohybu.

Je současné Rusko důvěryhodný partner? Nebo je pro nás hrozbou?

Samozřejmě že není důvěryhodný partner. Sovětská armáda se přechodem k demokracii sebedestruovala. Musela projít obrovskou změnou, z celé východní Evropy se musela stáhnout, z patnácti sovětských republik. Nemohla se věnovat ničemu jinému než sama sobě. KGB byla až do roku 1991 v mocenské hře na vedlejší koleji a v klidu se připravovala na novou dobu. Do popředí přišli lidé, kteří se dostali k finančním prostředkům a nahradili bývalou vedoucí úlohu komunistické strany úlohou těch, kdo mají majetky. Pro Rusko je tragédií, že ji vede KGB. Celou svou strukturu má dnes postavenou na strukturách bývalých tajných služeb. Je to pro nás velké nebezpečí. Dnes jsem četl vyjádření stávajícího náčelníka generálního štábu, kde říká, že Rusko je pro nás riziko, ale není hrozba. Souhlasím naopak s názorem jeho předchůdce generála Pavla, který říká, že Rusko je hrozba. Ano, je hrozbou a dokazuje to každý den.

Dnes máme na Hradě jednoho z nejhlasitějších zastánců Vladimira Putina v Evropě…

Antonín Kapek je zapsán v Mitrochinově archivu jako agent KGB. A kdo byl jeho nejbližší spolupracovník? Miroslav Šlouf. A kdo udělal Zemana prezidentem? Šlouf. A Kapkovi pohrobci v Praze založili v roce 1990 celý polistopadový systém. Proč byl Miloš Zeman 17. listopadu na Národní třídě? Protože předem věděl, co se tam stane. To, že Zeman bude prezidentem, se vědělo dlouho dopředu, protože se vědělo, jak se k Rusku bude chovat.

A proč se jim tedy nepovedlo zvolit Miloše Zemana prezidentem už v roce 2003? Parlament tehdy zvolil Václava Klause.

Ten byl také v řadě. Když jsem byl v Moskvě, navštívil jsem svého bývalého kolegu a ten mne přivedl k Arkadiji Volskému, předsedovi ruského Svazu průmyslu. A ten mi řekl, že mám jít za Ivanem Kočárníkem, že ukradneme dluh Ruska vůči České republice. Odmítl jsem něco takového udělat, šlo o loupež. Nemůžu říct, že to Klaus tehdy věděl. Ale i kolem něj se pohybovaly bývalé bezpečnostní struktury. Dluh Ruska vůči České republice pak vyřešili sociální demokraté, když se dostali k moci.

Českým premiérem je soudy usvědčený bývalý agent StB Andrej Babiš, pro členy vlády již neplatí lustrační zákon. Cítíte vy osobně, že se doba změnila? Že lidé již vaši minulost tak negativně nevnímají?

Já se s lidmi moc nestýkám, nevím, co si myslí. Jen se šílenci na sociálních sítích.

A cítíte nějakou změnu ve společnosti, že je tolerantnější vůči bývalému režimu?

To není změna, to je podle plánu. Klaus, Zeman, Babiš, to je cesta, která byla připravená.

Takže i nástup Andreje Babiše do politiky je součást „plánu“?

Ano, proto ho nejdřív nechali vydělat peníze.

Vy jste se s Andrejem Babišem v minulosti setkal?

Ten člověk, který mne přivedl k Volskému, patřil k velkým podporovatelům Gorbačova. Pozval mě k oslavám 80. výročí v Rusku v roce 1998. V letadle si ke mně přisedl člověk, který se představil jako Ivan Negra. Byli jsme spolu ubytováni v Českém domě v Moskvě, oslavy se odehrávaly v Kremlu, v čele hlavního stolu seděl maršál Jazov. Když jsme letěli zpátky, zase sedí Ivan Negra vedle mě. Nabídl mi, jestli bych se nesešel s Babišem. Sešel jsem se s ním, ale už si vůbec nepamatuji, o čem jsme spolu mluvili. Myslím si, že to byla zase nějaká hra, která se kolem mne odehrávala. Jejím smyslem bylo, že ti, kdo celou cestu Babiše k moci organizovali, se mnou nemohou počítat, že vždy zůstanu tím, kdo si říká a dělá, co chce.

Loni v létě jste si založil webovou stránku, kde se vracíte k minulosti a nabízíte vlastní interpretaci toho, co se koncem osmdesátých let odehrálo. Neustále se tam opakuje: Odmítl jsem. Odmítl jsem zase, ale musel jsem… Byl jsem proti všem, byl jsem sólistou, neposluchou. Pokud to tak bylo, proč jste to dělal? Jako vyučený automechanik jste mohl mít za minulého režimu poměrně pohodlný život.

To bylo všechno tak naplánované. Svět je řízen. Já jsem byl světlo až do konce cesty.

Na svém webu píšete: „Když nám Randák četl na OV KSČ text Charty, založené právě na dodržování Charty lidských práv, tak jsem jim tam a později všude jinde říkal, že bych to taky podepsal.“ Takže vám vše tolerovali, i když reální signatáři Charty 77 byli režimem, jehož jste byl součástí, tvrdě perzekvováni? Protože jste byl světlo.

Všichni představitelé bývalého režimu byli herci, akorát každý z nich měl jinou roli. Byl bych rád, kdyby už všichni pochopili, že nic se neděje náhodou. Můj otec se narodil 12. srpna 1919. Kdy přišla sovětská vojska? 21. srpna. V květnu 1968 dostal zničehonic nějaký řád, vyznamenání. Bylo to proto, že byl k použití. Armáda funguje tak, že tam jsou lidé, kteří jsou k použití. Já jsem vždycky věděl, že to je hra, protože naše rodina žila úplně jinak, než žily ostatní. Já jsem měl doma výcvikový tábor, neměl jsem narozeniny, Vánoce. Byla to všechno obrovská hra. A já jsem to dělal, protože jsem věděl, že je to hra. A svou roli jsem splnil na sto procent.

Vaše diplomová práce na Vysoké škole politické ÚV KSČ měla název Studenti v boji za mír a sociální pokrok. Když jste byl v roce 1989 jedním z těch, kdo povolili studentskou demonstraci na Albertově, a aktivně jste se jí zúčastnil, napadlo vás, jak se situace může vyvinout? Věřil jste, že studenti budou nositeli „pokroku“?

Věděl jsem to. Já jsem pracoval na SSM Prahy 2. Už v polovině sedmdesátých let mi volá předseda městského výboru Hájek a chtěl mě přesunout na Prahu 7. A já jsem mu už tehdy před plnou kanceláří lidí řekl, že nepůjdu, že zůstanu na Praze 2, kde jsou vysoké školy a studenti, a že se studenty provedeme revoluci.

Aha. A věděl jste, kdy se to má stát? Že to bude rok 1989? Nebo to mělo být o rok dříve, později?

To muselo být v roce 1989. Všechno se vědělo dopředu, kdy co bude.

Po 17. listopadu 1989 jste se zúčastnil jednání, kdy se dosáhlo tzv. historického kompromisu mezi KSČ a OF, ten byl na konci prosince završen zvolením Václava Havla prezidentem republiky. Požadovali jste tehdy po Občanském fóru nějaké záruky pro bývalou nomenklaturu?

Já ne, nevím o tom. Říká se o Čalfovi, že si s Havlem něco domluvili. Čalfa přišel, když už bylo vyhráno, když už armáda padla a všechny její pokusy, které se odehrály po 17. listopadu, byly zažehnány. Já ve svých vzpomínkách na internetu píšu, jak ještě 26. listopadu za mnou přišel Hegenbart. Chvíli po něm přišel někdo z jeho oddělení a oznámil mi, že armáda připravila v Ostravě kompletní náhradní vysílání televize a rozhlasu a v Praze to vypnou. Vyhodil jsem ho. Z Čalfy udělala Státní bezpečnost toho, kdo to zařídil. Ale byla to tehdy každodenní tvrdá mravenčí práce. Už když jsem se s Havlem poprvé viděl, tak jsem o něm vůbec nepochyboval, žádná jiná cesta pro mě neexistovala a dělal jsem vše pro to, aby to nemohl být nikdo jiný. Ale třeba Adamec si usmyslel, že bude prezidentem. Ještě na mimořádném sjezdu KSČ, který se konal 20.–21. prosince, chystali Šloufové a ti další, aby sjezd navrhl na prezidenta Adamce. A tomu jsem se snažil zabránit. Prosadil jsem návrh usnesení, že poslanci Federálního shromáždění mají volit prezidenta v souladu s přáním svých voličů. A 27. prosince jsem svolal všechny komunistické poslance Federálního shromáždění do budovy ministerstva dopravy. Řekl jsem jim: Zítra, 28. prosince, zvolíte Alexandra Dubčeka předsedou Federálního shromáždění, pozítří, 29. prosince, zvolíte Václava Havla prezidentem. A víte, co tehdy byla stranická disciplína? Jakmile jsem domluvil, všichni vyběhli do šatny pro kabáty. Ulevilo se jim, že jsem to vzal na sebe, z nich tímto mým vystoupením všechno spadlo. Byli čistí před Bohem, před stranou, před svými místními funkcionáři. Už jen šli a udělali to.

Někteří pamětníci si vzpomínají na záběry z televizních zpráv z 19. srpna 1991 před vaším odletem do Moskvy v době, kdy tam začal pokus o státní převrat. Váš život se po listopadu 1989 dramaticky proměnil. Viděl jste tehdy v puči, který vypukl v Moskvě, šanci, jak by se vývoj ve střední a východní Evropě ještě mohl zvrátit?

Ne, to rozhodně ne. Vždycky když jsem někam letěl, věděl jsem, že se tam něco zvrtne. Když jsem letěl v červnu 1989 do Číny, tak bylo Tchien-an-men. V Moskvě byl už vyhlášen výjimečný stav a letěli jsme v letadle tři.  Ani jsem nemohl do centra. Tanky byly na mostě a střílely na parlament. Ale bylo to velmi krátké, asi dva tři dny. Letěl jsem, protože mi řekl partner, že můžu, že je zlikvidují.

Jiří Suk ve své rekonstrukci přelomového období 1989–1990 nabízí typologii tehdejších politických figur. Vás spolu s pány Čičem, Čalfou, Stankem a Ulčákem označuje jako ty, kdo v listopadu 1989 odhodili komunistické přesvědčení a ideologickou frazeologii a začali se hlásit k demokracii. Většina z nich se v novém režimu velmi dobře uchytila, vy se živíte jako uklízeč…

Teď už jsem penzista, ale poslední mé zaměstnání bylo uklízeč. To je ale celé přece o tom, o čem tady celou dobu mluvíme. Ti, o kterých mluvíte, patřili do struktur StB a KGB. Celou dobu se chystali na to období potom, aniž by o tom věděli. Já jsem v tom estébáckém schématu nebyl.

Vy jste se ale přece v devadesátých letech také snažil podnikat.

Ne, to mě jen někteří používali.  

Týdeník Echo přináší nejdůležitější společenské události doma i ve světě, jedinečné komentáře, exkluzivní analýzy a rozhovory od uznávaných osobností. Je pro nás důležitý film, literatura, architektura, výtvarné umění a samozřejmě i historie.

Echo dárek
Vy dáte dárek, my dáme dárek

1 999 Kč

Hledáte originální dárek nejen pro náročné? Potěšte své blízké ročním předplatným a získáte i něco navíc.

Více info

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.