Během pandemie se zvýšily psychické problémy dětí o 26 %. Ty více volají na Linku bezpečí

BEZPEČÍ DĚTÍ

Během pandemie se zvýšily psychické problémy dětí o 26 %. Ty více volají na Linku bezpečíROZHOVOR
Lockdown, strach z covidu, absence školního kolektivu - i proto se děti čím dál častěji obrací na Linku bezpečí. Foto: Shutterstock
1
Domov

Ilike Kumsová

Důležitost Linky bezpečí během koronavirové pandemie vzrostla spolu s psychickými problémy dětí. „Za duben a květen tohoto roku jsme zaznamenali navýšení počtu kontaktů přibližně o 2000 ve srovnání s lednem či únorem,“ říká ředitelka Linky bezpečí, Soňa Petrášková. Linka pomáhá s řešením náročných životních situací i každodenních starostí a problémů nejen dětem, ale i jejich rodičům či studentům vysokých škol.

Během pandemie se podle vašich informací zvýšily psychické problémy dětí o 26 %. Je to jenom pandemií, nebo i něčím jiným?

Lockdown, strach z covidu, absence školního kolektivu… je to spousta střípků, ze kterých se skládá mozaika témat, která se na Lince bezpečí řeší.

Nicméně záleží na tom, jak se na situaci díváme. Nárůst psychických problémů u dětí totiž evidujeme posledních 5 let v kuse. Takže nemůžeme ukázat na jednu jedinou příčinu. Nevíme, jestli je to hlavně covidovou dobou, nebo náročností cílů, které rodiče a škola kladou na děti a podobně.

Zvýšil se počet hovorů, které nemůžete odbavit?

Na Lince bezpečí je vždy převis hovorů, které nemůžeme odbavit. Kdykoli posílíme služby, navýší se počty kontaktů s klienty. Nemůžu říct, že bychom během pandemie zaznamenali nárůst hovorů, protože to vždy záleží na naší kapacitě. V posledním roce a půl jsme museli dbát na zdraví zaměstnanců, ale protože jsme nemohli přesunout náš tým konzultantů na home office, přeložili jsme tam alespoň realizační tým Linky bezpečí. Tím se vytvořil prostor pro konzultanty v rámci budovy, a mohli jsme tak splňovat kapacitní pandemická nařízení.

Museli jsme rozdělit pracovníky do menších stabilních týmů, a tím se částečně snížil počet hovorů, které jsme byli schopni odbavit. Hovory se ale prodloužily a témata byla obsahově náročnější. Zmenšení týmu na telefonu jsme vyvážili rozšířením provozních hodin na chatu. Zaznamenali jsme, že se klienti na nás více obraceli prostřednictvím chatu a e-mailu.

Jak dlouhý je průměrný hovor?

Průměrný hovor trvá kolem dvaceti minut, některé hovory jsou kratší, ale některé třeba přes hodinu, záleží na potřebách klientů.

Zaznamenali jste víc úzkostí během jara, kdy se děti na čas vrátily do škol, nebo se úzkost více objevovala během léta kvůli stresu z nadcházejícího školního roku? Která část byla náročnější?

Na Lince bezpečí jsme celkově za duben a květen zaznamenali navýšení počtu kontaktů přibližně o 2000 oproti předešlým dvěma měsícům.

Projevila se na tom doba, kdy děti ztratily sociální kontakt se spolužáky a učiteli. Potom se během jarního návratu do školy u některých žáků objevila úzkost, protože se vše zase změnilo. Když začal lockdown, tak se v rodinách, kde už předtím byly problémy, situace často zhoršila, protože spolu najednou museli trávit všechen svůj čas. Zase u předtím funkčních rodin, ve kterých děti nebyly zvyklé na to, že jim rodiče stále stojí za zády, a to způsobilo frustraci.

Návrat do škol byl pro mnoho z nich spojený se stresem z intenzivního sociálního kontaktu, na který si odvykly. Pro mnoho dětí znamenal návrat do školy i obavu z šikany. U starších dětí jsme zase zaznamenali nový nával stresu spojený s přijímačkami, maturitou a různými zkouškami. Problémem bylo i zvykání si na opětovný denní režim a řád.

Jak má rodič poznat, že jeho dítě potřebuje pomoc?

Je důležité, aby si rodič všímal jakékoliv změny u svého dítěte, například když se dítě náhle jeví hodně zabrané do sebe, něčeho se bojí, odmítá chodit na kroužek, kam se vždycky těšilo a tak podobně.

Takže hlavním znakem je změna chování?

Ano. Když ji zaznamenáme, tak je dobré s dítětem trávit víc času a zjistit, co se děje a co prožívá.

Co má dělat rodič v momentě, kdy u dítěte zaznamená úzkost? Má jít rovnou k psychologovi? Lidé často nemají prostředky a psychologové mají plno.

To je problém, zvláště v České republice, kde je minimum dětských psychologů a psychiatrů. V některých případech stačí, když rodič o potížích se svým dítětem zkusí promluvit, otevřít pro něho prostor a společně mohou hledat kroky řešení. Ve chvíli, kdy budou mít pocit, že to bez pomoci odborníka nezvládají, je dobré se na něho obrátit.

Rodiče často nevidí problémy svých dětí jako zásadní, protože jsou starší a mají životní zkušenost. Dítě se ale do téhle situace dostalo poprvé a pro něj to může vypadat jako konec světa. Pokud si rodiče nebudou jistí, můžou se obrátit i na naši Rodičovskou linku.

Takže občas stačí, když dítě vidí, že se rodič zajímá?

To záleží na tom, jaké jsou v rodině vztahy. Pokud je dítěti 10 let a celý život neprobíhala komunikace mezi ním a rodičem, tak bude těžké, aby nečekanému zájmu uvěřilo. Celá řada rodičů se svými dětmi ale umí pracovat. A když si neví rady, tak si můžou najít pomoc na Lince bezpečí nebo na různých internetových stránkách.

Jak mají rodiče vědět, že je to vážné?

Domnívám se, že rodiče nemusí odhadnout závažnost situace. Pokud si nebudou jistí, mohou se opět poradit například u nás na Rodičovské lince.

Ono to nikdy neublíží, zeptat se odborníka, že?

Neublíží. Naše linky jsou tu právě pro konzultace. Poradit se u odborníka není pro rodiče závazné a může jim to přinést určité zklidnění, nasměrování, jak dál postupovat. Není třeba volat o pomoc, až když se něco stane. Další věc je ta, že se člověk musí dovolat.

Kdy je tak nejlepší volat?

Podle mě je to nejlepší v dopoledních hodinách, kdy linka není tolik zahlcená. Naše Rodičovská linka během pandemie rozšířila provoz na 12 hodin, od 9 do 21 hodin ve všední dny, kromě pátku, kdy je kratší.

Když se dítě nebo rodič nedovolá, najde pomoc i na vašem blogu?

Přesně tak. Náš blog slouží jako tzv. pasivní poradenství. Mezi to patří i naše videa a podcasty. Ty jsou takovou první pomocí pro klienty.

Zvýšil se počet lidí, kteří vás kontaktují potom, co jste zřídili online chat?

Počet dětí využívající chat nebo e-mailovou poradnu v posledních pěti letech stále roste, ale vždy byli klienti, kteří dávali přednost písemnému kontaktu před mluveným slovem a je tomu tak i nyní. Napsat své potíže do e-mailu je jednodušší, než proces telefonování. Na to dítě potřebuje sebrat odvahu, vytočit číslo, a navíc někdy přijde strach, protože dítě neví, kdo se ozve na druhé straně… naopak při psaní textu má čas a klid na znovuprožití těžkých chvil, stud i pláč.

V psané formě se často potýkáme s nejobtížnějšími tématy, jako jsou sebevražedné myšlenky, úzkosti a deprese. Když ze zprávy vycítíme, že je opravdu potřeba jednat, tak se snažíme stáhnout dítě na telefon, abychom si s ním mohli popovídat.

Jaké jsou hlavní důvody, proč se dítě rozhodne zavolat na Linku bezpečí? Proč je to Linka bezpečí a není to rodič nebo učitel ve škole? Je to kvůli tomu že se bojí nebo za rodičem jdou a ti jim řeknou něco, co dětem nepomůže?

Může to být tím, že se dítě doma rodičů bojí, nebo neví, jak se zeptat na nějaké téma. Třeba v oblasti sexu se děti často stydí. Nejsou to ale vždycky negativní emoce, které dítě přimějí nám zavolat, což bylo na jaře hodně znát. Děti nám během pandemie volaly, aby se doptaly na to, co je COVID-19 za nemoc, co se vlastně děje, co vidí ve zprávách a tak. Pokládaly otázky právě nám, protože nechtěly už tak vytíženým rodičům přidělávat starosti. Setkáváme se i s tím, že důvodem je negativní zkušenost s reakcí rodičů, například bagatelizace jejich potíží nebo neochota vyhledat odbornou pomoc. Další z aspektů je anonymita. My se neptáme, odkud dítě volá, a nevidíme ani telefonní čísla.

Co děláte, když z hovoru zjistíte, že dítěti hrozí nebezpečí? Můžete v tu chvíli překročit anonymitu?

Primárně v takových hovorech postupujeme podle toho, co dítě v danou chvíli potřebuje. Pokud dojdeme k závěru, že je potřeba k zajištění pomoci, aby dítě vystoupilo z anonymity, domlouváme se s ním na tom.

Výjimkou jsou případy započatých sebevražedných pokusů, kdy Linka bezpečí stojí jednoznačně na straně života a snaží se vést klienty přímo k přivolání záchranné služby. Pokud toho nejsou schopni, tak k vystoupení z anonymity.

Musíme si uvědomit, že když je dítě v nebezpečí života, třeba spolykalo prášky, a ono vám v tu chvíli volá, tak přece nechce zemřít. My mu vysvětlíme, že je potřeba nám říct, kde je, kolik si čeho vzalo apod.

Máte i program Linka bezpečí ve vaší třídě, který je založený na setkání vašich lektorů s třídou. Přesunul se během pandemie do online formy?

V tuhle chvíli nabízíme jak online formu, tak face-to-face, abychom vyhověli všem. Těší nás velký zájem ze strany škol a dětí o tento projekt.

Vedle krizové intervence, kterou poskytujeme dětem a rodičům prostřednictvím našich linek, nám přijde důležité se věnovat i prevenci. Proto si školy mohou na vybrané téma pozvat naše lektory, aby s dětmi mluvili o možnostech jejich řešení. Pro nás je velmi citlivé, když vidíme, s jakými problémy se děti potýkají.

Takže je program Linka bezpečí ve vaší třídě vhodnější pro stmelené kolektivy?

Nemusí to tak vůbec být. Téma workshopu si třída vybírá sama, takže se vždy řeší to, co je nejakutnější. Náš tým kdysi navštívil třídu, kde probíhala šikana. Během hodiny moji kolegové objevili sebevražedné tendence u jednoho z dětí a pomohli ho zachránit. Jsem hodně pyšná na to, jak naši konzultanti s dětmi pracují.

Občas od dětí dostaneme i krásné zpětné vazby. Vzpomínám například na to, jak jsme se jednou s kolegyní vracely ze schůzky, našly jsme na schodech složený papírek s kytičkou, které byly zatíženy klacíkem a kamínkem. Když jsme se podívaly blíž, objevily jsme velké poděkování Lince bezpečí. Bylo napsané dětskou rukou, odhaduji tak 4. třída… bylo to úžasné. Máme to vyvěšené na nástěnce a moc si toho vážíme.