Je dílo vzniklé v době komunismu, zaplacené a instalované komunisty, komunistické?
ECHOPRIME
Byl krásný a radostný den v totalitním státě, 2. dubna 1981. Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák otvíral Palác kultury, ve kterém se čtyři dny nato konal XVI. sjezd KSČ. Před novou budovou stála na vysokém granitovém pylonu pětimetrová socha národního umělce Jana Hány (1927–1994) Radostný den. Typické dílo ve stylu normalizačního socialistického realismu. V roce 1995 se Pakul přejmenoval na Kongresové centrum a v roce 1998 byla socha odstraněna. Před nějakou dobou vznikla idea, aby se vrátila zpět. Ředitelka KC Lenka Žlebková prohlásila, že na sochu se ptají obyvatelé Pankráce a že nevidí důvod, proč by se nemohla vrátit. Stejný názor má i ředitel památníku Vyšehrad, architekt Petr Kučera. Návrat sochy velmi podporuje dokumentátor normalizačních soch Pavel Karous, autor knihy Vetřelci a volavky. Úplně odlišný názor měla skupina historiků, kteří sepsali prohlášení, v němž proti záměru vrátit sochu rozhodně protestují: autorem textu byl Miroslav Vodrážka. S ním v našem Salonu debatuje spisovatelka Petra Hůlová, historik umění a profesor na ČVUT Pavel Kalina a sochař Michal Blažek, vydavatel a výhradní autor „samizdatového časopisu“ Sochařský Zpravodaj.
Dámy a pánové, i když očekávám vzrušující debatu, tak půjdu proti sobě a svému záměru a zeptám se, myslíte si, že nějaká komunistická socha před Pakulem zajímá někoho jiného než lidi, jako jste s dovolením vy, tedy veřejní intelektuálové?
Blažek:Tak pozor, já nejsem žádnej veřejnej intelektuál! Já publikuju samizdat, mě nikam nezvou, mě nikde netisknou, já mluvím vždycky jen sám za sebe, takže z toho plyne, že já fakt nejsem žádnej veřejnej intelektuál! To bych si vyprošoval!
Vodrážka: V postmoderní době už je to jedno, jestli je nějaké médium veřejné, nebo samizdat, informace se šíří všemi způsoby a často se „samizdatem“ šíří informace víc než tradičními médii.
Blažek: To možná jo, ale mně za moje články nikdo neplatí… Jediná reakce na moje články je, že mi vyhrožujou, že mě zažalujou. Mluvím o těch ko… na AVU. Pro ně diskuse s takovým člověkem, jako jsem já, nepřipadá v úvahu. Oni žijí na Olympu, přitom je to třetí liga, která si myslí, jací jsou to bozi. Já nevím, jestli to dělá ten barák, že si hned každá nula, která tam vleze, připadá jako génius.
Ale myslím, že současná AVU nemá s případem sochaře Jana Hány moc společného…
Blažek: No, Hána tam hned v pětačtyřicátým jako student zakládal stranickou skupinu…
Vodrážka: On tam dokonce založil kádrovou komisi, která v padesátých letech vyhazovala studenty. Jeho kariéra je typicky stalinistická. On si udělal jméno na začátku padesátých let sochou pro památník ve Svidníku, mimochodem dostal za to auto a sto tisíc, což byly ohromné peníze. Ale když studujete umělecké časopisy od padesátých let, tak vidíte, že se od začátku šedesátých let vytrácí, až se úplně ztratí, a pak znovu jeho kariéra startuje na začátku normalizace.
To má analogii v literatuře: Pilař, Skála, Kozák, Říha a další. V padesátých start, pak v šedesátých částečný ústup z pozic, za normalizace zase do popředí, funkce, tituly atd. Čili to byli lidé vždy spojeni s režimem a ideologií dejme tomu zmírňujícího se stalinismu, který se v „lidštější“ podobě vrátil v sedmdesátých letech a teď po něm máme sochy jako třeba odstraněného Koněva v Dejvicích nebo právě Hánův Radostný den. Myslím, že moc upřímných obdivovatelů mezi intelektuální levicí tito umělci mít nebudou. Přesto by někteří z nich klidně toho Hánu u Pakulu snesli, protože jim jde o něco jiného než o Hánu…
Hůlová: Já tady nebudu mluvit za levici ani za pravici, budu mluvit za sebe, jak to vidím a pozoruju. Předně: chápu veřejný prostor jako místo paměti. Paměti, která se tam vrství jedna na druhou, která se tam otiskuje jedna na druhou, ať je hezká, nebo nehezká, demokratická, nebo totalitní. Nemyslím si, že by se nemělo něčím hýbat: Stalinovy nebo Dzeržinského pomníky do veřejného prostoru nepochybně nepatří, ale obávat se, že když někde bude stát Hána, že to způsobí nějaké škody, to se nedomnívám. Argument, že když vrátíme Hánu, tak už můžeme vrátit taky Gottwalda nebo Lenina, pro mě není relevantní, neboť se pohybujeme v šedé zóně tolerance, kdy tohle se holt dá vydržet. Je mi cizí představa hygienicky dezinfikovaného veřejného prostoru, ze kterého by zmizely všechny upomínky na minulé doby, i když třeba nepěkné nebo hnusné. Tento absolutní nárok na vyčištění od všeho ošklivého je dle mého nebezpečný a de facto zase, i když z jiné strany, totalitní. Připomíná mi to občasné nápady, že se budou ve starých knihách škrtat místa, které nevyhovují současným nárokům a představám politické korektnosti: třeba že se vyčistí Kocour Mikeš od zmínek o cikánech. Lze tomu rozumět, ale je to přepjaté, a sami na sebe si tak pleteme bič neustálého čistitelství. To, že by před Palácem kultury zase stál Hána, není „o tom“, že se mu někdo klaní a vzývá jeho tvorbu, ale o tom, že veřejný prostor je prostor paměti a on do ní, ať chceme, nebo ne, patří. Takže já Hánu hájím z důvodu mého chápání veřejného prostoru, kam myslím patří i jeho sochy, bez ohledu na to, že jsou poplatné tehdejší době.
