90 let Milana Kundery, slavného spisovatele, který se skrývá před světem

Z budovatelského lyrika cizelérem románu, ze světel ramp do ústraní, z češtiny do francouzštiny. A taky z Brna přes Prahu do Paříže. Život jednoho z nejznámějších spisovatelů českého původu Milana Kundery je plný změn. Nikdy nedostal Nobelovu cenu, a přesto patří mezi nejvýznamnější současné autory. K některým svým raným dílům se příliš nehlásí, chtěl mluvit jen prostřednictvím svých děl. To se mu ale zcela nikdy nepovedlo. A česky z jeho deseti románů dosud čtyři nevyšly. V pondělí 1. dubna slaví devadesátiny.

Spisovatel, který chtěl po vzoru Gustava Flauberta „zmizet za svým dílem a zřeknout se role veřejné osobnosti“, odmítá od konce 80. let poskytovat rozhovory. Jeho oficiální biografie u francouzských vydavatelů má dvě věty: „Milan Kundera se narodil v Československu. Od roku 1975 žije ve Francii“. Podle agentury AFP v televizi naposledy vystoupil v roce 1984 a poslední rozhovor dal novinám v roce 1986.

Přesto jej jeho minulost v říjnu 2008 dohnala. Týdeník Respekt zveřejnil článek o údajném udání západního agenta, jehož se měl Kundera dva roky po nástupu komunistů v Československu k moci, v roce 1950, dopustit. Kundera rozhodně popřel, že by kohokoli udal, a po Respektu požadoval omluvu, týdeník mu ale nevyhověl. Později upustil od žaloby týdeníku. V listopadu 2008 odsoudilo 11 světově známých spisovatelů „očerňovací kampaň“, která byla podle nich vedena proti Kunderovi.

Zásadněji se o spisovateli v České republice hovořilo v listopadu loňského roku, kdy se premiér Andrej Babiš během své návštěvy Paříže setkal právě s Kunderou. Ten premiéra společně s jeho manželkou Monikou hostil ve svém bytě, Babiš pak následně spisovatele pozval ještě do restaurace. Kunderu také vyzval k návštěvě Česka, kde podle premiéra autor nebyl přes dvacet let.

Veleben i kritizován

Nejednoznačný Kunderův osud i jeho dílo přitahuje, láká. Někdy je veleben, jindy kritizován či přímo ignorován. Jeho díla také nepatří k jednoduchým: autor v nich důmyslně rozvíjí témata iluzivnosti života i politiky, vykořenění jedince, relativizace a manipulace, rozostření kořenů či dichotomie lehkosti a tíhy lidského života.

Milovník ironie a skepse („Skepse proměňuje svět v otázky. Proto je skepse nejplodnější stav, jaký znám.“) a esejista je mistrem románové kompozice, kterou promyšleně rozvrstvuje a podle hudebních děl často dělí na věty. Kundera také ukazuje, že text lze modelovat nejen podle významu (co chce autor říct) a formy (jak to říct), ale i harmonie (co se může odehrávat pod ním). Zhusta si pohrává se dvěma i více ději zároveň, s gustem opakuje motivy, v jeho dílech je stále cítit napětí, ale i hra se slovy, motivy.

Od básní stalinistického ražení ke světovému románu

Kundera debutoval ve čtyřiadvaceti sbírkou básní stalinistického ražení a širokého lyrismu Člověk zahrada širá (1953), ze které se báseň Vánoční vyznání („Soudruzi moji, já bez vás,/ já bez vás nikdy už!“) dostala do „čítanky českého stalinismu v řeči vázané z let 1945 až 1955“, kterou pod názvem Podivuhodní kouzelníci uspořádal Antonín Brousek. Sám Kundera o ní později řekl, že „je to ovšem slabá poezie“. Kunderova exkurze do krajiny poezie ovšem končí záhy – sbírkou Monology (1957).

To už se Kunderovo jméno stalo v Československu pojmem, na úplné výsluní se dostal dramatem Majitelé klíčů, za které v roce 1964 obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda. Všechna tato díla někdejší dvojnásobný člen komunistické strany (1948-1950 a 1956-1970) později zavrhl a svým „opusem číslo jedna“ stanovil sbírku povídek Směšné lásky (1963-1968).

Tyto rozmarné příběhy vnesly do české literatury skeptický tón. Svůj trumf ale Kundera vynesl na jaře 1967, kdy vydal román Žert. Dílo, které se Zbabělci Josefa Škvoreckého a Sekyrou Ludvíka Vaculíka patří k hlavním dílům české poválečné literatury, bylo přivítáno jako „mimořádně zdařilá kritika období kultu osobnosti“.

Z Kundery se stala známá osobnost, jež se vyjadřovala k lecčemu – známá je třeba jeho polemika o okupaci s Václavem Havlem v roce 1968. V roce 1970 ztratil Kundera zaměstnání a žil z honorářů za cizojazyčná vydání svých děl. V roce 1974 odjel do Francie a v následujícím roce se rozhodl nevrátit. Po vydání knihy „stesku po Čechách“, románu Kniha smíchu a zapomnění (1979), v níž je prezident Gustáv Husák „prezidentem zapomnění“ a zpěvák Karel Gott „idiotem hudby“, byl zbaven čs. občanství. Francouzské získal o dva roky později (loni v listopadu mu předseda vlády Andrej Babiš při setkání s ním v Paříži navrhl, že se zasadí o to, aby mu bylo vráceno české občanství).

A vynesl další trumfy: sarkastické účtování s „lyrickým věkem“ Život je jinde (1973), černou komedii předjímající jeho rozloučení s domovem Valčík na rozloučenou (1976), své chef-d‘oeuvre Nesnesitelná lehkost bytí (1984) či román Nesmrtelnost (1990).

Toto dílo je posledním Kunderovým česky psaným románem. Důraz autora na kvalitu překladů neumožnil do češtiny převést další čtyři francouzsky psané romány, La Lenteur (Pomalost, 1993), L‘Identité (Totožnost, 1998) a L‘Ignorance (Neznalost, 2000) a La Fête de l‘insignifiance (Oslava bezvýznamnosti), který vyšel poprvé v roce 2013 italsky. Na internetu nicméně koluje několik pirátských překladů jeho děl.

V těchto dílech lze nalézt „stará“ i nová témata. Například o ztrátě humoru, obsesi z rychlosti a techniky či nemožnosti návratu do své vlasti. V Neznalosti „obtéká“ téma nostalgie, která je pro něj jakýmsi utrpením pocházejícím z nevědomosti, něžně nostalgický román Totožnost je oslavou lásky, která je pro Kunderu jediným záchytným bodem ve světě nejistoty a rozpadu hodnot.

Nesnesitelná lehkost oficiálně až v roce 2006

V roce 2006 se čeští čtenáři dočkali prvního oficiálního vydání Nesnesitelné lehkostí bytí (předtím vyšla jen v exilu), o deset let později ji následoval Život je jinde a v roce 2017 Kniha smíchu a zapomnění. Česky vyšly i některé Kunderovy eseje.

„Je perfekcionista, usiluje o dokonalost, jejímž měřítkem je jeho absolutní kritičnost a autokritičnost,“ řekl před časem na toto téma Kunderův kolega a přítel Milan Uhde. Jeho žena Jitka Uhdeová je majitelkou brněnského nakladatelství Atlantis, jež má výhradní práva na vydávání Kunderových děl v České republice.

Bratranec básníka Ludvíka Kundery pochází z rodiny muzikologa a rektora JAMU Ludvíka Kundery. V mládí se věnoval hudbě, pak studoval v Praze, nejdříve filozofii, poté scenáristiku na FAMU, na níž později přednášel světovou literaturu.

Nositel řady ocenění navštívil po listopadu 1989 několikrát Československo i ČR, stále ale žije s manželkou Věrou v Paříži.

„Francouzský Čech, který žije na hranici neviditelnosti, píší německá média

90. narozenin spisovatele Milana Kundery, který po odchodu z někdejšího Československa trvale žije ve Francii, si všimlo vícero německých médií. Německá stanice Deutsche Welle (DW) ho na svém webu označila za francouzského Čecha a deník Der Tagesspiegel připomněl, že spisovatel žije na hranici neviditelnosti, neboť své soukromí před světem skrývá.

Der Tagesspiegel v této souvislosti připomněl jeho práci Umění románu s podtitulem Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou, která je někdy vnímána jako Kunderova zpověď. Píše totiž o tom, že sní o světě, v němž by spisovatelé ze zákona museli tajit svou identitu. Slibuje si od toho znemožnění biografické interpretace tvorby a úbytek agresivity v literárním světě.

„Tento Čech, kterým podle pasu už není, žije po desetiletí ve Francii,“ uvedla DW s tím, že někdejší Československo Kunderovi občanství na konci 70. let odebralo, čímž jednoho z nejznámějších spisovatelů učinilo exulantem.

DW poznamenala, že Kundera žije v ústraní a rozhovory poskytuje, pokud vůbec, jen písemně. V této souvislosti stanice podotkla, že spisovatel je se svým osudem očividně smířený, neboť kdysi v rozhovoru s Die Zeit sdělil, že o návratu do vlasti nepřemýšlí. „Svou Prahu jsem si vzal s sebou, její vůni, její chuť, její krajinný ráz, její kulturu,“ citovala z interview Deutsche Welle.

Češi si podle DW na literární návrat Kundery museli počkat až do 90. let, kdy v jeho vlasti vyšly české překlady jeho pozdějších románů. Nesnesitelná lehkost bytí, která byla poprvé vydána ve francouzštině a kterou DW označila za Kunderovo nejznámější dílo, vyšla v Česku poprvé v roce 2006. Předtím ji ještě otisklo české exilové nakladatelství ‚68 Publishers v Torontu.

DW čtenáře také seznámila s podrobným Kunderovým životopisem a povšimla si i kauzy kolem údajného udavačství.

Německý deník Die Welt u příležitosti Kunderových narozenin napsal, že komunistická Státní bezpečnost (StB) se o spisovatele zajímala mnohem důkladněji, než se doposud předpokládalo. List s odvoláním na materiál Lidových novin poznamenal, že ho sledovala nejen mezi lety 1959 a 1962 a v roce 1968, ale pod krycím jménem Elitář také od roku 1971 do roku 1979.

Kunderovi se věnuje také regionální deník Volksstimme, který vychází v německé spolkové zemi Sasko-Anhaltsko. Ten poznamenal, že než se Kundera našel v románech, psal básně a také divadelní hry.

Čtěte také: Nebesky modré oči a kamarád hromotluk. Fešák Terence Hill boural kina smíchem

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.