5 Týdeník Echo - Genius Loci

Zaniklá vůně štrúdlu v Zubrnicích

Týdeník Echo

Témata:

V turistické ubytovně v Zubrnicích, kam přijeli autobusem z nedalekého Ústí nad Labem, se ubytovala horda mužů s padesátkou už za sebou. Byli to staří přátelé, kteří tak jednou za půl roku spolu někam jedou, večer posedí v hospodě, přespí, od rána pak jdou krajinou, povídají si o všem možném, několikrát se během cesty pohádají, pak se zase udobří. Možná se mají i tak nějak plaše rádi, hlavně jsou na sebe ale zvyklí.

Rozebrali si tedy pokoje, velitel Placák si zabral prominentní jednolůžák, ostatní šli pokorně na své pokoje skupinové. Sraz byl ve čtyři, že půjdou nahoru na Bukovou. Většina byla v té vesnici poprvé. Někteří ji ale znali z filmů, které se tam natáčely. Výjimečně zachovalá sudetská vesnice vytvářela ideální kulisy pro „typicky“ české venkovské prostředí, plné rázovitých staveb, domů obytných i stodol, hrázděných i roubených, se štíty malebně vznešenými a bělostným vápnem natřenými. S kapličkami a pěkným barokním kostelíkem. I ten Johánek na návsi působil tak ladovsko-česky. Z takových vesnic přece českost přímo prýštěla. 

Někoho to dráždilo a považoval to za kulturní krádež (teď se tomu módně říká apropriace, přičemž se to používá spíš pro indiány a domorodé kultury a kradou vždy běloši), několikrát o tom i psal, třeba když kdysi recenzoval film Filipa Renče Hlídač č. 47 podle knihy Josefa Kopty, jenž děj zasadil na Lounsko po první světové válce, ale tam by se tak fotogenická vesnice nenašla, tak filmařům posloužily Zubrnice. Ty se v době, kdy drážnímu hlídači Doušovi harašilo ve věži, jmenovaly Saubernitz, a přestože jméno prozrazovalo slovanský původ (prý to ale není od zubra, nýbrž od slova zubrá, což znamená čistá: jako „sauber“), tu před válkou žil Čech jenom jeden, a to proto, že si vzal Němku z vesnice. Ta jediná pak nemusela do odsunu. Jinak tam po roce 1946 už nezbyl z předválečných 527 obyvatel (stav z roku 1930) nikdo. Tak jako v jiných vesnicích v Sudetech tu nežilo, jak se často píše, „převážně“ německé obyvatelstvo, ale „jen“ a „výhradně“ německé obyvatelstvo (ve městech to bylo trochu jiné). To se po válce kompletně vyměnilo, v roce 1950 tam bylo 228 lidí, tedy ani ne polovina, dnes jich je tam hlášených 202.     

 

Na stěně ubytovny byly rozvěšeny reprodukce starých pohlednic s nápisy: Gruss aus Saubernitz. Nejzajímavější byl Totalansicht, celkový pohled na vesnici, posazené na úbočí Bukové hory (Zinkenstein), která byla před takovými sto lety téměř až na vrchol pokrytá ovocnými sady, jež na černobílé fotografii vypadaly jako kropenatá bílá pole. Teď je skoro vše zarostlé až po hranici vesnice, do údolí sestoupil les, kterého je nesrovnatelně víc než před sto lety, nanejvýš jsou na místě, kde stály tisíce vysokokmenných hrušní a jabloní, louky a pastviny, ovšem bez skotu. České středohoří, jako ostatně většina českých hor, bylo intenzivně zemědělsky obhospodařované, a zvlášť na jižních svazích sopečných kopců byl využit každý metr. V tuhle roční dobu by byla úbočí pokryta záplavou kvetoucích stromů, které by vydávaly bzučivý zvuk opylujících včel, a bílé okvětní lísky by pršely na krajinu jako peří z ovocných andělů. Tohle byl totiž původní Böhmisches Paradies, Český ráj, který potom z důvodů nacionalistických, neboť v českém ráji přece nemůžou žít Němci, „přestěhovali“ na konci 19. století čeští turisté pod Trosky. Ale kvetoucí sad, tedy ta nejlíbeznější podoba české země, kde se „v sadě skvěl jara květ“, jak to Tyl vykradl z Goetha, byl tady, mezi Litoměřicemi, Úštěkem a Českou Lípou, tam, kde se Labe provaluje Portou Bohemikou, na dosah od Ústí nad Labem, toho, jak se o tom přátelé bavili, nejkrásněji položeného většího města v Čechách. Toho zaprášeného fabrikoměsta, na které se na začátku svého výletu dívali z Větruše a někdo řekl, že je to české Rio de Janeiro.

Ve chvíli volna někdo zůstal na pokoji, jiný se prošel po vesnici. Když se muži pak scházeli na návsi, aby si vyšli na Bukovou, byli mnozí udiveni velikostí domů. Domy jako krávy, stodoly jako vrata, říkali uznale a s trochou tísně, takový haluzny si Češi nestavěli, to nejsou naše chaloupky, ty jsou takový jako na dlaň, říkal básník Topol. Buď těch Němců bylo jako smetí, nebo byli tak posedlí prostorem, že museli stavět všechno třikrát větší. A někdo říkal, že ty baráky byly zároveň takovými menšími fabrikami nebo manufakturami a jen zčásti sloužily k bydlení, ve větší části to byly dílny, verštaty, sklady. A hlavně sušárny, jednak chmele, protože ten se mimořádně vyplácel a už tady se pěstoval, to na těch polích níže položených. Ale hlavně se tam skladovalo ovoce, jablka a hrušky nejrůznějších odrůd, a to se pak vozilo do Ústí, nejdřív koňskými povozy a pak od roku 1890 železnicí do Velkého Března (pravidelný provoz byl zrušen už roku 1978) a z něj dál po Labi do celé Evropy, možná světa, i když to nevím. Každopádně to tady byl slavný ovocnářský kraj a ty chalupy musely být prosáklé tím ovocným parfémem, takže si lze představit, že to tady bylo cítit jako štrúdl nebo mošt nebo hruškovice a někdo z toho mohl mít alergii a nesnášet to.  

 

     

Asi Češi, co sem po válce přišli, řekl někdo… Stromy pokáceli, ze sadů udělali nejdřív louky, na ně nahnali krávy, pro ně postavili obří kravíny, tím si ale zničili vodu, pak i s tím bylo moc práce, tak nechali louky zarůst, mezitím zpustly osady na kopcích. Z opuštěných domů, kterým říkali bouračky, tahali trámy, aby měli na topení, tak se postupně zřítila většina stavení, do kterých se nepodařilo předtím sehnat lidi, kteří stejně nevěděli, co s takovými velkými a složitými domy dělat a jak je udržovat. Když sem začali jezdit od 60. let zase Němci, aby se podívali, co se s jejich Heimatem stalo, tak stranické orgány zpustlé domy raději nechaly zbourat, aby ta ostuda byla méně vidět, ale stejně to musel být pohled… Jako když zemi dobudou barbaři. Něco se ale přece jenom zachránilo, hlavně když se rozjelo chalupářství, jenže to už byla jiná existence, jenom na víkendy a na pár letních měsíců, na tom se plnohodnotná vesnice postavit nedá.

A když bylo nejhůř, tedy někdy v polovině 70. let, tak se tady v Zubrnicích pár lidí, většinou historiků pracujících v ústeckém muzeu, rozhodlo, že musí zachránit, co se dá. V Zubrnicích sice bylo o čtvrtinu domů méně než po válce, ale přece jenom jádro zůstávalo zachováno, byť právě nejcennějším stavbám hrozila demolice, především kostelu sv. Máří Magdaleny, který byl vydrancovaný, jako ostatně většina kostelů v kraji. Tak vznikla idea, že by se k stavbám v Zubrnicích přidávala stavení z okolí, jež by se sem importovala, čímž by se ta nejcennější zachránila. Takže postupně vznikl v Zubrnicích skanzen, který byl otevřen v roce 1987. Hlavní zásluhu na tom má památkář František Ledvinka, kterému se podařilo přesvědčit „orgány“, že je to architektura, která má cenu a stojí za to ji zachránit, což nejspíš bylo možné tím, že se moc nemluvilo o tom, kdo ji vytvořil a kdo ji obýval, ale nahradilo se to slovem „lidový“. První název byl Muzeum lidové architektury, nyní skanzen nese název „soubor lidových staveb Zubrnice“. A tak ta stavení pocházejí z různých míst Böhmisches Mittelgebirge, toho nejmilejšího kraje romantiků: je tu stodola ze Suletic, roubená sýpka z Lukova, kůlna na vozy z Řepčic, roubený dům z Loubí, mlýny z údolí Lučního potoka, kde jich bylo v 19. století dvacet za sebou. A uprostřed návsi krásná dřevěná studna z konce 17. století, jež se sem snesla ze Střížovic. Všechno stopy lidu, který tu žil a ten kraj zveleboval až do dokonalosti, pak však udělal tu historickou osudovou chybu nebo co to bylo a jedním rázem zanikl. 

Cestou na Bukovou horu, kde muži několikrát narazili na ruiny zaniklých vesnic, se rozproudila známá debata, co by se stalo, kdyby ti Němci tady mohli zůstat, která ale k ničemu nevedla. Večer v pěkné hospodě se muži už zase bavili o normálních věcech.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.