Svátek neexistujícího státu

Stovky se člověk dožije jen výjimečně. Ani Československo se stovky nedožilo. Dvacátý osmý říjen, to je svátek neexistujícího státu. 

Československo zaniklo 1. ledna 1993, ale to už bylo dva roky v agonii. A desítky let předtím to byl stát, u kterého bylo dost důvodů nemít ho rád a litovat, že v něm člověk musel žít. Československo bylo po většinu své historie, tedy v druhé polovině své existence, smutným a nepříjemným státem, který by nemělo smysl slavit. Naštěstí je i tento stát skoro třicet let minulostí.

Zbyl po něm zbytkový stát Čechů. Ti se nyní hlásí k útvaru, na kterém jejich předci před těmi sty lety rozprostřeli svůj terén na třikrát větším území, než obývali, takže se jejich stát podobal tvarem ještěrce či čolkovi. Ocas tohoto tvora postupně odpadával, až zůstalo jen jádro Čechů – a Moravanů, kteří naštěstí v tom už nepokračovali. Byl to zvláštní vývoj exploze a imploze, vzestupu a sestupu, kterému se v Evropě jen máloco podobalo. 

Ptát se proto, co se tady vlastně slaví, je zcela namístě. Skutečnost, že na troskách něčeho něco vznikne, není sama o sobě hodnotou. Jde o to, k čemu to je a jak se to vyvede. 

Československo se vyvedlo jen v první fázi své existence. Přestalo existovat už mezi zářím ’38 a březnem ’39. Oběti, které za něj vlastenci přinesli, bohužel nevedly na konci války k obnově toho státu, ale k jeho okleštěné, ochuzené a k východu obrácené karikatuře. V ní tento spíš už jen geografický než plnohodnotně politický útvar setrval až do roku 1989. Na další existenci se mu už nedostávalo dechu. 

I tak je co slavit, i když asi není nutné být u všeho a s každým. Slavit by se měla hlavně, možná jedině, první republika, těch dvacet let státu, který přitom vznikl ne úplně férovým způsobem: zamlčel spojencům existenci silných menšin a jejich právo na sebeurčení nevzal vážně.  

Byl to ale stát, ze kterého se z politických důvodů neutíkalo, ale naopak zde bylo možné najít útočiště; v dalších 50 letech uteče z této země půl milionu lidí. Ten stát, který měl daleko k ideálu, ale mírou a rozsahem svobod přesahoval evropský průměr – též díky tomu, že právní řád a mnohé svobody tu zůstaly po proklínaném Rakousku.

Byl to stát, který byl mnohonárodní, takže v něm Češi tvořili jen třetinu, a který byl tedy zmenšeninou starého mocnářství, což v obou případech nakonec vedlo k jejich zániku. Především soužití s Němci a Židy bylo zdrojem hospodářské a kulturní prosperity toho státu, který se k nim mohl chovat lépe. Byl to stát, který měl svůj řád i vlastní vizuální styl, který nyní tak postrádáme. Projevoval se v architektuře, v reklamě, v oblékání, ve společenském i osobním životě, neboť první republika měla švih, eleganci a vkus. 

Slavit by se měl ten stát, který ve svém čele tak dlouho snesl člověka, který byl přitom v ostrém střetu s mnoha národními tabu a modlami, muže, který byl založením intelektuál a moralista, názorem kosmopolita a liberál a stylem života abstinent a puritán, i když také trochu pokrytec. Byl to stát, který dal Státní cenu i Vančurovi i Durychovi, i Čapkovi i Medkovi, ale je pravda, že němečtí autoři měli oprávněný pocit, že o ně nestojí, a mnozí z něj odešli. I tak to byl stát, ve kterém se skvěle vedlo modernímu umění a modernímu průmyslu. Byl to stát, který dal občanství bratrům Mannovým a který dráždil diktátory okolo. Ten stát nebyl bez chyb, měl však charakter. 

Největší jeho záhadou ale je, jak jen se mohlo tak brzy všechno popřít a s jakým odhodláním se to dobré z něj zavrhlo a likvidovalo.