Fialova vláda má nakročeno k babišovskému deficitu. Vydáváme se „řeckou cestou“?

Takřka na den přesně před rokem tehdejší Babišova vláda znovu schválila státní rozpočet se schodkem bezmála 377 miliard korun. Fialova vláda jej po svém nástupu letos začátkem roku proškrtala, za cenu rozpočtového provizoria. Deficit tak snížila na 280 miliard. V tomto týdnu se ale letošní schodek může opět vrátit až na 375 miliard, tedy nominálně prakticky přesně tam, kde jej plánoval ještě Babišův kabinet.

Za prvních devět měsíců letošního roku je schodek státního rozpočtu sice meziročně nižší o 55,4 miliardy korun. Jenže za poklesem schodku je výhradně vyšší daňový výběr. Na daních totiž má státní rozpočet za období od 1. ledna do konce srpna meziročně hned o 104,6 miliardy korun více.

Pokud by tedy vláda vybírala daně na úrovni loňských prvních devíti měsíců roku, bude její příjem z daní o 104,6 miliardy korun nižší. A schodek rozpočtu by tak byl za letošních prvních devět měsíců roku meziročně o 49,2 miliardy korun vyšší. Tedy hospodaření by bylo horší než loni. Ano, válka na Ukrajině a její dopady si žádají dodatečné výdaje. Jenže loni v prvním pololetí zase ještě „úřadoval“ covid, dokonce hrozily plošné lockdowny třeba průmyslu. Právě kvůli covidu, ale také nižší inflaci byly loni daňové příjmy o oněch 91 miliard nižší. Fialově vládě tedy dopomáhá k vyššímu daňovému výběru nikoli její vlastní úsilí, ale skutečnost, že skončil covid a že se rozjela inflace.

Po více než devíti měsících vládnutí je totiž stále zřejmější, že Fialův kabinet rezignoval na slibované zásadní osekání rozpočtových výdajů a současně na hledání úspor. Ve své nejnovější zprávě to ostatně konstatuje i Národní rozpočtová rada. A v září vláda jednomyslně schválila návrh státního rozpočtu na rok 2023 se schodkem 295 miliard korun. To také úplně nedokládá jednoznačné úsilí ozdravit veřejné finance.

Na druhou stranu, vláda objektivně čelí velmi obtížným podmínkám, v podobě dopadů války či drahoty. Tlak na to, aby „pomáhala“, je značný. Nejen z opozičních lavic. Ale i od průmyslových či podnikatelských svazů a samozřejmě od odborů. A také ze zahraničí.

Kdekdo dnes srovnává pomoc českou s pomocí v jiných zemích. Podle nejnovějšího žebříčku, který zveřejnil bruselský think-tank Bruegel, kleslo Česko v objemu pomoci k HDP ze 4. na 16. místo v rámci EU. To je samozřejmě vodou na mlýn všem kritikům vlády. A ta tak jedná.

Fialova vláda za více než devět měsíců vlády – a de facto již po dvou novelách původního rozpočtu Babišovy vlády – neuskutečňuje žádné opravdu viditelné úspory. Nejprve sice seškrtala původní rozpočet Babišovy vlády, ale tyto škrty z velké části bere nyní zpět, když pro letošek počítá rozpočet se schodkem 330 miliard korun namísto předchozích 280 miliard. Přitom v tomto týdnu sněmovní rozpočtový výbor podpořil dva koaliční pozměňovací návrhy, které letošní schodek státního rozpočtu navyšují na 375 miliard korun. O těchto návrzích rozhodnou poslanci v tomto týdnu.

Co je ale nejpodstatnější, současný kabinet nepočítá s výraznými úsporami či s citelným navyšováním příjmů ani pro příští léta. Až do roku 2025 plánuje schodky v pásmu od 250 do 300 miliard korun ročně, jak plyne ze včera zveřejněných údajů. V roce 2024 cílí na schodek 280 miliard, o rok později by to mělo být 260 miliard.

Vláda by ovšem i tak už v roce 2024, nejpozději roku 2025, mohla zásadně přispět ke stažení celkového deficitu tuzemských veřejných financí pod úroveň tří procent HDP. Ta je zásadní, neboť tříprocentní hranice představuje jedno z kritérií pro přijetí eura.

Vládě tak opravdu výrazně pomáhá – a ještě pomůže – vysoká inflace. Ta totiž bude letos i v příštích letech tím vůbec nejpodstatnějším důvodem, proč se nakonec může podařit stáhnout deficit veřejných financí pod úroveň maastrichtského kritéria. Fialova vláda by tak mohla směle deklarovat splnění svého klíčového slibu, jímž je právě snížení deficitu veřejných financí na či pod tříprocentní úroveň do konce svého řádného funkčního období.

Řecký scénář bankrotu veřejných financí Česku tak i proto ani vzdáleně nehrozí. Zatím. Ovšem ani žádné jiné ekonomicky srovnatelné zemi. Řecko totiž doplatilo na to, že se na pokraji krachu ocitlo už v době, kdy ještě nebylo „objeveno“ kvantitativní uvolňování. Právě iluze jménem kvantitativní uvolňování umožňuje vyspělým západním zemím, potenciálně včetně Česka, prodlužovat agonii předlužení.

Řecká krize před dvanácti lety politikům ovšem otevřela oči. Pochopili, že svoji „munici“ – zvyšování daní – už do značné míry vyčerpali. A novou spásu objevili v centrálních bankách. Ty tištěním miliard a bilionů, za něž v rámci kvantitativního uvolňování skupují dluh svých vlád, vytvářejí iluzi, že vlády vlastně zase tolik zadlužené nejsou. Nyní za toto iluzionistické představení, trvající přes deset let, začínáme splácet účet. V podobě nejvyšší inflace za několik desetiletí.

Zdálo by se, že politiky to donutí k otočce. Kdeže!

V Británii teď tamní vláda chtěla výrazně snížit daně, ale neřekla, kde na to vezme. Takže další dluh. Další inflace. A když kvůli vyhlídce na ni britské vládě zdraží zadlužování, centrální banka začne skupovat dluh, i když je to inflační, aby vládě ulevila. To už je ekonomická perverze. Inflace se „léčí“ inflační měnovou politikou.

Spíše se tedy obávejme, ať se Česko nevydá britskou cestou. A žádejme, ať především centrální banky změní své jednání. Pokud budou i nadále perverzně a na úkor příštích generací usnadňovat politikům zadlužování, ti toho samozřejmě využijí. Centrální banky musí říct „Stop“. Nikdo jiný to za ně neudělá. Pokud centrální banky politiky nepřiměji k omezení zadlužování, jako Řecko jednou opravdu skončit můžeme.