„Rozepnutí pásu mi zachránilo život.“ Nič přežil pád vrtulníku, pak létal s Havlem
Rozhovor s pilotem
NOVÉ
Foto: Archiv Svatopluka Niče
K pilotování se dostal po zranění při seskoku padákem. V roce 1979 byl jedním ze dvou přeživších devítičlenné posádky vrtulníku, který havaroval při záchranné akci v Mlynické dolině ve Vysokých Tatrách, když hledal zraněnou německou turistku. I přes těžká zranění se k létání vrátil a po Sametové revoluci létal s prezidentem Václavem Havlem a dalšími představiteli státu po celém světě. To vše prožil nyní již bývalý pilot Svatopluk Nič.
Jak k nehodě v Tatrách vlastně došlo?
To proudění v horách se mění při každém větru a ono to s námi v podstatě bouchlo o skálu. Vypnul rotor vrtulníku, useklo nám to ocas a šli jsme k zemi. Já jsem měl otevřené pravé dveře, protože jsme koukali zda tam ta zraněná Němka, kvůli které celá ta akce byla a která mezitím došla do horské chaty, neleží. Když jsme začali padat, tak jsem si rozepnul pás. Nevím proč, ale to mi zachránilo život, protože při dopadu mě to vymrštilo. Po pádu tam mám pauzu, ale pak jsem se probral. Uplácal jsem na sobě oheň, a pak jsem seděl na kameni a čekal na pomoc.
V televizním dokumentu Osudové okamžiky, který o nehodě natočil reportáž, zaznělo, že vrtulník, se kterým jste šli do záchranné akce, vůbec nebyl uzpůsoben k takovému letu. Souhlasíte s tím?
To byla Mi-8. Je to pravda, nebyl uzpůsobený, hlavně byl strašně těžký. V té době tady ale žádný jiný vrtulník nebyl, který by to mohl dělat. Mi-8 nebyla tak obratná jako nové typy. Byla to bohužel shoda špatných okolností.
Jak dlouho trvalo, než jste se dostal z rekonvalescence, a co se vám přesně stalo?
Necelý rok. Na rozdíl od Janigy (druhý přeživší Ladislav Janiga – pozn. red.) to nebylo nic moc. Asi 44 procent popálenin těla, z toho pravou nohu jsem měl na stupeň 4, čili vyhořelou na kost. Tam se pak jednalo, zda ji budu mít nebo nebudu. Dále popálený obličej, ohořelé vlasy, ruce, nohy, díru do hlavy, přeraženou lopatku, vytrženou klíční kost, nějaká ta zlomená žebra a zlomenou nohu. Jinak nic. Laco Janiga měl úraz hlavy, a to větší než já. Měl asi kolem 30 procent popálenin, ale k úrazu hlavy měl přerušené nervy v zádech. Ale nejsem žádný odborník. Vím, že pak byl v Česku na neurochirurgii a dávali ho trošku dohromady.
K vrtulníkům jste se ještě vrátil?
Ano, asi do roku 1983. Ještě taková zajímavost. Po dvou měsících po nehodě mě vezli z košické nemocnice do Prahy. Jel jsem domů, a neměl jiný nápad než se zastavit na Kladně na letišti. Tak jsem si vlezl do větroně a svezl jsem se.
A to jste se nebál létat krátce po pádu?
To je těžké. Je to jako když se vybouráte autem, tak pak máte taky trošku obavy, ale jezdíte dál. Samozřejmě, že všechno má svoje, každý člověk by to asi nezvládl. Ale naše fyzická a psychická kondice nám v tomhle pomohla.
Když jste působil u letky ministerstva vnitra, respektive u vládní letky, kdo byl vašimi pasažéry?
Vezl jsem třeba komunisty Biľaka nebo Kempného. Když pak v roce 1989 padl komunistický režim, tak jsem zůstal dál u vládní letky. Pak jsem létal po celém světě se všemi delegacemi, s Václavem Havlem i tehdejšími předsedy vlády.
Poznal jste některé z nich i osobně?
Samozřejmě. Většinou se přišli podívat dopředu do kokpitu, kdo je vezl. Mám pěknou vzpomínku právě na Václava Havla, když jsme letěli s Jakem-40, ruským letounem, u kterého se vystupuje zadem. On ho viděl, podíval se na mě a zeptal se: „Doletí?“ a já mu na to odpověděl: „Pane prezidente, nebojte se, já večer musím být zpátky za svými holkami.“ Načež on řekl: „Tak to jsem dobrej.“
A vzpomínám si ještě na jednu, když byl prezident na dovolené na italském Capri, tak bulvár napsal, že „prezident nemá hodovačku“. Tak mě nenapadlo nic jiného, než že jsem mu ji sám upletl. Poznal jsem i první dámu Olgu Havlovou. Ta s námi také létala třeba do Jižní Ameriky, Afriku jsme oblétali a byli jsme i na Velikonočních ostrovech. Prostě celý svět.
V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.
