Jazyk, který olizuje hvězdy

Šedivá oblaka stála blízko horizontu a zdálo se, že se na ně dá sáhnout. Studeně občas pršelo, což by člověk v tom suchém roce bral, kdyby to bylo aspoň pořádně, z nebe a po kapkách. Bylo spíš tak všeobecně mokro a lezavo, jak to ale asi má na Vysočině v říjnu být. 

Zelenou horu u Žďáru nad Sázavou je vidět jen z nějakých pozic, takže v tomto ohledu nepřipomíná svůj vzor a předobraz, Zelenou horu u Nepomuku, která je vidět odevšad. Je také mnohem nižší a není zalesněná, takže vlastně není ani zelená. Vlastně to není hora, spíš kopec nebo kopeček, jakých je v okolí Žďáru nespočet, takže se možná ani nemusel nijak jmenovat, než byl pojmenován z ideových důvodů, jako součást plánu vzdělaného barokního opata Vejmluvy vybudovat zde jakýsi svatý park či posvátnou krajinu ke slávě uctívaného mučedníka, jehož svatořečení se blížilo. 

Historik a politický vězeň Zdeněk Kalista ve Tváři baroka napsal, že baroko je v ideálním případě snaha stáhnout nebesa dolů na lidskou zem. Je to fantaskní projekt, v němž se spojuje meteorologie (sejmout všechny ty stratusy, cumulusy a cirussy a udělat z nich architekturu) s teologií, jež ty atmosférické jevy dá do služeb náboženství. Jejím základem je přitom rozumná snaha, aby si člověk zvykal na prostředí, ve kterém bude dlít (nebo jak ten stav „po životě“ nazvat) v nebi, tedy po své smrti. Je-li pozemský život předehrou života věčného, tedy mnohem důležitějšího, pak je lepší si jej rovnou zařídit na zemi, aby to pak nebyl takový šok. Proto jsou kostely jako vzdušné koráby, kaple na polích jsou jako lucerny, sochy světců v extatických pózách jako svíce, které plápolají na cestě do věčnosti. Proto se architektura sama stávala spiritualitou a mystické tělo stavebním materiálem a tvaroslovím. Tady kostel promluvil jazykem světce, jenž se rozprostřel v jeho půdorysech a lomených obloucích, které vyplňují ústní dutinu chrámu.

O Santiniho poutním kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou bylo napsáno, teď ovšem nevím kým, asi všemi, kdo o něm psali, ale možná to byl Miloš Urban ve svém románu Santiniho jazyk, že je jako hádanka, do níž člověk vstoupí a může ji luštit celý život. Nejdřív ovšem musí vylézt na ten kopeček, ze kterého je za lepšího počasí, než právě tehdy bylo, výhled na celý areál cisterciáckého kláštera s hezkým názvem Studnice Blahoslavené Panny Marie. Santiniho kostel na kopci, obklopený ambitem, připomínajícím formu na vánoční cukroví, je sice nejznámější částí komplexu, ale vlastně takovým jeho ornamentem navíc. Člověka, jenž je tam poprvé, zaskočí svou velkolepostí a rozlehlostí: chrám Nanebevzetí P. Marie, který je dlouhý jako fotbalové hřiště, hospodářský dvůr Lyra, prelatura, která po zrušení kláštera sloužila jako zámek, v němž byli poslední vlastníci Kinští, hřbitovní kostel, konírny, chudobinec… Vedle provinčního města Žďáru vyrostl klášterní gigant, takové českomoravské Cluny. Jako mnoho jiných klášterů v téhle zemi měl také Žďár dvojí život, předhusitský, kdy byl vypálen, a pohusitský, kdy se dvě stě let pomalu sbíral, aby pak zazářil barokním jasem. Největší rozkvět je spojen se zmíněným Václavem Vejmluvou, rodákem se Starého Brna, který se v roce 1705 stal ve Žďáru opatem a hned se pustil do díla, ve kterém se nezastavil až do konce života, který byl tragický, protože v roce 1737, když už dílo bylo skoro hotovo, postihl klášter velký požár, po kterém Vejmluvu trefila mrtvice; za rok, v troskách svého díla, zemřel. 

Těch skoro třicet let, během nichž areál budoval, si počínal s velkorysostí mecenáše a zaníceností mystika, který se vyznal v ikonografii i v kabale a evidentně i v současném umění, neboť už v roce 1706 angažoval pro svůj klášter Jana Blažeje Santiniho. Tomu v té době bylo třicet a Vejmluva ho znal z prací pro cisterciáky na Zbraslavi a v Sedlci u Kutné Hory. Santini-Aichl se narodil v Praze roku 1677. Pocházel z rodiny už po dvě generace v Čechách usazených italských kameníků a stavitelů – jeho rodnou řečí však byla už němčina, uměl ale i česky a italsky. Jeho děd přišel do střední Evropy z městečka Roveredo, které bychom dnes našli v jižním Švýcarsku, kanton Graubünden. Ono Aichl (Aichel) je německé pojmenování pro Roveredo – ve znaku má zlatý žalud, die Eichel. Otec byl úspěšný kamenický mistr, oženil se s Pražankou Alžbětou Thimovou a roku 1680 získal měšťanské právo. V roce 1685 zakoupil dům U Tří hvězd na Pohořelci, kde mladý Santini vyrůstal. Otec se podílel na rekonstrukci opěrného systému Chrámu sv. Víta a předpokládá se, že tam si syn Santini osvojil gotické tvarosloví, čehož pak využil při své „gotizaci baroka“. Kolem Santiniho je mnoho nejasností, neexistuje třeba jediný jeho portrét, zachovalo se minimum jeho architektonických nákresů, snad jen dva. Někde se píše, že podnikl cestu do Itálie a do Říma, kde studoval a byl ovlivněn velkým (a šíleným) Borrominim, jiní autoři to zpochybňují, neboť k tomu nejsou prameny a on sám cestu nezdůrazňoval, jak by jinak bylo obvyklé.

Má se za to, že byl od narození chromý, jak je někdy v dokumentech nazýván, což byl důvod, proč se nevyučil kameníkem, nýbrž vystudoval malířství v dílně císařského a královského malíře Kristiana Schrödera, zajímavé postavy barokní Prahy: ač sám nikterak výjimečný umělec, vyškolil se u něho největší malíř barokních Čech, Petr Brandl, a mladý Santini, který přitom jako malíř naprosto nevynikl. V roce 1705 Schröder zemřel, ale Santini v jeho rodině zůstal, o dva roky později, tedy v roce 1707, se oženil s jeho dcerou Veronikou Alžbětou. A dařilo se mu skvěle. Už ve svých třiceti letech vlastnil několik domů v dnešní Nerudově ulici, tehdy Ostruhové nebo též Krokevní: zvláště její dolní část s palácem Morzinským a Thunovským je vlastně dílo Santiniho: Týdeník Echo má na jejím začátku redakci, takže je mu člověk jaksi zavázán. 

Pozemský život Santinimu nebyl dopřán příliš dlouhý. První žena, s níž měli čtyři děti (ani jedno se nedožilo dospělého věku), zemřela v roce 1720, s druhou ženou, šlechtičnou Antonií Ignácií Chřepickou z Modliškovic, měl Santini ještě dvě děti. Zemřel 3. prosince 1723 v šestačtyřiceti letech.

Poslední roky života pracoval na svém nejoriginálnějším díle. A také nejreakčnějším. Je totiž zcela proniknuto kultem Jana Nepomuckého, tím tmářským kultem, se kterým pak pokrokové české dějiny měly tolik starostí a tak ho nesnášely. Se žďárským klášterem byl shodou okolností propojen od začátku, vlastně ještě před Johánkovým životem. Jeho zakladatelé, cisterciáčtí mniši, přišli v polovině 13. století do Žďáru z Nepomuku, tedy z Janova budoucího rodiště: proto ta Zelená hora. Ale právě v letech Santiniho práce ve Žďáru kult vyvrcholil. Protože v dubnu 1719 je při průzkumu Janova hrobu ve svatovítské katedrále nalezen neporušený jazyk, ten nejzáhadnější předmět českého baroka. Ať už ta tajemná hmota je cokoli, a nejpřijímanější je teorie, že jde o zbytek mozku, zapůsobilo to v Čechách jako obrovská senzace, jako erupce imaginace a surrealistické představivosti. Proto ta slavná linguální symbolika, proto ten jazyk, který líže hvězdy, jimiž je poset a proboden. Už v srpnu 1719 Vejmluva povolává Santiniho a nejspíš společně vymýšlejí kostel, v němž by jazyk, tedy jeho tvar, prostupoval celou jeho koncepcí. Ta by se přitom promítala do druhého Janova symbolu, pěti hvězd, jež se měly, jak známo, ukázat na místě, kde bylo nalezeno jeho utopené tělo. Tak se jazyk stane nositelem souhvězdí a hvězdy se rozprostřou na jazyku. Haleluja.