Verbování trestanců v ruských věznicích je akt zoufalství. A vlastně dokládá i zoufalství Putinovy mobilizace, píše Martin Weiss. (na snímku příslušníci skupiny Wagner)
Foto: Ministerstvo vnitra Ukrajiny
1
Při izraelských úderech v bojové zóně na severu Pásma Gazy byla v minulých týdnech zabita jedna z izraelských rukojmích; další zadržovaná žena byla vážně zraněn ...
Z toho, že Rusko po nečekaném ukrajinském průlomu v charkovské oblasti propadlo panice, se už stalo klišé. Ale Putinovy poslední kroky tu paniku skutečně dosvědčují.
Zaprvé, zaznělo obávané slovo začínající na „M“. Sice, jak Putin dvakrát zdůraznil, mobilizace jen částečná, ale přece.
Zadruhé Putin eskaloval vyhrožování jadernými zbraněmi. Přišel s následujícím schématem: Rusko uskuteční ještě teď v pátek referenda ve čtyřech regionech okupované Ukrajiny o připojení k Rusku. Tím se stanou ruským územím – o jejich výsledku zřejmě vůbec není třeba pochybovat, a to i v případě že se fakticky nebudou konat (nebo vlastně tím spíš). Pak ovšem Ukrajinci budou střílet na suverénní ruské území, což bude opravňovat ruskou odpověď jiného řádu. Při té příležitosti Putin poopravil ruskou jadernou doktrínu, která dosud avizovala použití jaderných zbraní jako první, když bude ohrožena existence ruského státu. Nyní přidal taky „teritoriální integritu“.
Ale to je čistě rétorický manévr. Ukrajinci už na ruské území zaútočili – v Bělgorodu a na Krymu, které Rusko považuje za svůj –, aniž by to nějak změnilo charakter války. Putin v projevu zdůraznil, že neblufuje. Člověk, který neblufuje, to zpravidla nemusí říkat.
Ale tu paniku Putinův projev dosvědčuje i jinak. V textu Putinova dekretu si lze všimnout bizarní okolnosti, že článek číslo sedm zní „Pro služební použití“. To, co na první pohled působí jako nápis na záchodech určených pro personál, někteří komentátoři vysvětlovali tak, že se za tím skrývají utajované informace. Věrohodnost takového vysvětlení poněkud nabourává to, že dekret obsahuje dva články označené shodně číslem šest.
Putinův projev byl avizován na úterý večer. Všichni tušili, o co v něm půjde. Zjevně byl koordinován s Dumou, která schválila ten den zpřísnění trestů za dezerci a podobná opatření. Jenže uplynula osmá hodina, a projev nikde. A nikdo netušil, co se děje. Časová prodleva přerostla kategorii „běžného zpoždění“ a překračovala do kategorie „projev nebude“, a nikdo, ani ty nejautoritativnější zdroje, zjevně nebyly o nic moudřejší než miliony diváků. „Jděte spát,“ tweetovala nakonec šéfka televize RT Margarita Simonjanová.
Projev byl odvysílán druhý den ráno s chabou výmluvou, že to tak bude lepší pro diváky na Dálném východě. To je napadlo zrovna teď, po dvaceti letech Putinovy vlády? Lze si jen představovat, jak to v centrech moci a propagandy muselo v úterý večer vypadat.
Ale to je velice zajímavé nahlédnutí pod povrch ruského režimu, užitečné třeba, když se velmi lehkovážně šermuje s přirovnáním k nacismu. Je to velice zvláštní režim. V žádném případě ne totalitní. Spíš by se tentokrát hodilo jiné módní slovo, hybridní. Na jedné straně Putin shromáždil ve svých rukou veškerou moc rozhodovat. Nikdo jiný v centru nemůže přijímat sebemenší strategická rozhodnutí v oblastech, kde by je k tomu jejich formální titul opravňoval. Na druhou stranu se převodové páky moci zjevně zadrhávají.
Režim až dosud nechával lidem značnou volnost včetně volnosti nesouhlasit, pokud ji nebudete projevovat moc veřejně a koordinovaně. Režim vytyčoval strategické cíle a v jejich naplňování se spoléhal na tvořivou iniciativu. Zjevně nikdo neříkal tvůrcům televizní propagandy, co přesně mají vysílat, stejně jako nikdo nedirigoval takové politické podnikatele v řadách ruských oligarchů, jako je Konstantin Malofejev nebo Jevgenij Prigožin.
Od počátku války se to občas vymyká z ruky. Klasickým příkladem je Igor Girkin-Strelkov, voják, který sehrál důležitou roli při původním pokusu o obsazení východní Ukrajiny v roce 2014. Nyní, ačkoli je se strategickým cílem Kremlu – podřízení si Ukrajiny – v souladu, se z něj stal velmi nesmlouvavý kritik ruského vedení války. Ukázky a analýzy neschopnosti a ztrát ruské armády, jež šíří na svém kanále na síti Telegram, jsou svým způsobem přesvědčivější než ukrajinské či západní zdroje. Režim ho nechce nebo nemůže umlčet.
Ale tento rozklad dorazil do samotného centra. Šok z charkovského debaklu byl zřejmě takový, že se nefalšované kritické diskuse objevily i na centrálních režimních televizních kanálech. Zatímco tam zpravidla oponenti oficiální linie bývají jen za účelem zesměšnění, nyní tam najednou pronášeli argumenty, na něž pravověrní „zetkaři“ měli jen zjevně absurdní odpovědi a zlověstné výhrůžky.
To, proč je mobilizace pro Putina nesmírně riskantní krok, je jasné. Dosud na frontě sloužili jen smluvní vojáci, dobrovolníci motivovaní ideologií či penězi, případně naverbovanci z Doněckých a Luhanských republik, kteří neměli mnoho na vybranou. Masa ruského obyvatelstva zůstávala od důsledků války izolovaná. To teď přestává platit, jakkoli „částečná“ mobilizace bude. V řadách těch, kdo mají vojenské zkušenosti, asi už příliš dobrovolníků nezbývá. Cifra z úst ministra obrany Šojgu, tři sta tisíc, je spíš zbožné přání. A větší koncentrace nedobrovolných odvedenců představuje pro režim potenciální riziko, na které je z historických důvodů citlivý.
Zároveň je nejisté, zda mobilizace může přinést kýžený efekt z čistě technického hlediska. Kde jsou výcviková střediska? Kde jsou důstojníci a poddůstojníci, kteří musí nové odvedence vycvičit? Z valné části na bojišti, případně mrtví. Kde jsou zbraně pro ně? (V posledních týdnech byly zaznamenány přesuny tanků T-62, jež tvořily páteř výzbroje sovětské armády v letech invaze do Československa v roce 1968.) Z ryze vojenského hlediska by mobilizace byla bývala ideální na jaře, jenže to politicky nepřicházela v úvahu. Teď může vyjít na prázdno.
V minulém týdnu se dostalo na veřejnost video, na němž Jevgenij Prigožin, organizátor vojenských jednotek Wagner, verbuje trestance v ruských věznicích. Je to bezpochyby fascinující podívaná. Prigožin reprezentuje něco, co lze považovat za tajemství přitažlivosti Putinova režimu pro některé západní postliberály. Ti rádi mluví o tom, že Putin představuje hráz křesťanských hodnot, je antipodem genderové revoluce na Západě. Ale možná jim imponuje spíš ta možnost akce. Co zbývá západnímu miliardáři, který nechce být jen Nietzscheho „posledním člověkem“ přežívajícím v hédonismu nebo ve v zásadě bezcílných a osamělých adrenalinových činnostech? Který se chce osvědčit jako muž činu, tvůrce hodnot, dějinný aktér? Prigožin vedl s upadajícím Západem jak válku idejí – vytvořil „trollí farmu“ v Petrohradě – i válku skutečnou, když jeho wagnerovci měnili situaci na bojištích v Sýrii i v Africe. I mezi nastoupenými trestanci působí impozantně, dokáže k nim promluvit jako chlap k chlapům. Představte si na jeho místě Marka Zuckerberga, jestli se chcete zasmát.
Jenže každému člověku s trochou soudnosti musí být jasné, že jeho trestanci jsou v podmínkách moderního boje, proti ukrajinské armádě vyzbrojené západními zbraněmi, odsouzeni k neúspěchu. Je to akt zoufalství. A vlastně dokládá i zoufalství Putinovy mobilizace.
00:08
