Sněmovna nestihla v pátek závěrečné schvalování energetické novely, která by po poslaneckých úpravách mohla omezit peníze ze státního rozpočtu vyplácené na podp ...
V centru Budapešti se 7. července shromáždilo až deset tisíc odvážlivců, kteří – navzdory riziku, že je pobije Orbánova soldateska, pokud bychom měli věřit převládajícímu tónu mezinárodního zpravodajství – vyjádřili podporu LGBTQ idejím na pochodu Budapest Pride. Čtenáři, kteří si o tom četli na mnoha zpravodajských webech z celého světa, ovšem netušili jednu věc – že na fotografii z průvodu, která otevírala mnohé z reportáží, se nedívají na žádného maďarského gaye, nýbrž na českého aktivistu Kryštofa Stupku. Prostě přijel Maďary podpořit a fotografům a editorům se zdál fotogenický. Z postavení gay menšiny v Maďarsku se stala mezinárodní kauza a to, jak se vede gayům v Maďarsku, už není jen o Maďarsku.
Podobně byl a nebyl o Maďarsku rozhovor amerického moderátora Tuckera Carlsona s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, který se vysílal 6. srpna.
Carlson, jehož pořad na Fox News je nejsledovanějším televizním zpravodajským pořadem, je zajímavá postava. Určitě zajímavější než jeho redakční kolega Sean Hannity, dlouholetý monotónní dodavatel zpráv o tom, že liberálové jsou špatní a konzervativci dobří, jehož mladší Carlson po letech sesadil z čela žebříčku. Jeho pořad je stále infotainment na komerční stanici, většina jeho produkce spadá do dvou kategorií – segmenty o lidech, jimž Carlson dává prostor, protože říkají zajímavé věci, s nimiž souhlasí, a segmenty o lidech, kteří jsou určeni k zesměšnění a ostouzení (kupodivu jich je řada ochotných přijít do vysílání). Ale ten světonázor, kterým Carlson diváky zásobuje, je trochu jiný, současnější. Jeho důležitým tématem je, jak se elity zpronevěřují zájmům pracujících Američanů, a v tom se často nedrží stranického klíče. Některé jeho komentáře – monology, jak jim říká, se staly předmětem diskuse i mezi levicovými komentátory.
Jak zapadá do jeho dramaturgie rozhovor s Viktorem Orbánem? Snadno. Z Orbána se stal oblíbený terč amerických liberálů, tedy té menšiny, která se ještě zajímá o svět za hranicemi. Protože má výrazné ideologické postoje a je ochoten jít do konfliktu s EU a s mocnostmi, jako je George Soros. Orbán je pro ně spolu s konzervativními Poláky největší hrozbou a příkladem, co zlého se může stát. Semelou to dohromady s Trumpem, brexitem, populistickým nebezpečím a ruským vlivem (ano, polská zhouba tu nějak koexistuje s ruským vlivem, ale absurditě se meze nekladou).
Komentátor David Frum nedávno, v kontextu avizovaného Carlsonova rozhovoru, napsal na Twitteru: „Navštívil jsem Maďarsko v roce 2016. Zas a znova jsem byl svědkem gesta, o němž jsem si myslel, že z Evropy navždy zmizelo. Než lidé šeptem sdělili, co chtěli říct, otáčeli se a rozhlíželi, kdo poslouchá. Báli se o práci, ne o život, ale stejně.“ Vidíme, že zde máme co do činění s fenoménem „fellow travelers“ naruby. Tak jako existovala v minulém století v demokratických zemích vrstva komunistických sympatizantů, kteří pomlčeli o všem špatném, co na návštěvě SSSR viděli, tak dnes existuje v demokratických zemích vrstva lidí, kteří si vymýšlejí strašné věci, jež se dějí v Maďarsku.
Příznačné je, že ti, kdo reagovali kriticky, místo aby se vysmáli zjevné absurditě Frumova tvrzení, se uchylovali k takzvanému whataboutismu: „Takže jako ve velké americké firmě.“ „Nebyl na návštěvě Maďarska, popisuje situaci na americké univerzitě.“ Protože situace v jiných zemích lidi v zásadě nezajímá, zejména nezajímá obyvatele velkých zemí situace v malých zemích. A už vůbec ne ve vzdálené zemi, kde se mluví nesrozumitelným jazykem. Používají je jako projekční plátno pro své vlastní politické boje. Tak jako se třeba američtí socialisté zhlédli v Dánsku, tak se zase liberálové rádi hrozí Maďarska a Polska.
Pro určitou, malou skupinu lidí tam může být něco víc. Když v roce 2018 portugalský komentátor a bývalý diplomat Bruno Maçães diskutoval s americkým ekonomem Tylerem Cowenem o Rusku, poznamenal, že někteří Evropané začínají být přitahováni ruským způsobem života:
„Jedním z důvodů je, že tito lidé, kteří nemají rádi změny, k nimž na Západě v posledních čtyřiceti letech došlo, se dívají na Rusko a vidí zemi, v níž k těmto změnám nejen nedošlo, ale nedošlo k nim proto, že lidé nechtěli, aby k nim došlo. Nepovažuje se to za selhání. Je to spíš vědomé, aktivistické řešení.“ Mluvili o genderové revoluci, ale šířeji o tom, že některé země prostě nepřistoupily na koncept „konce dějin“ a nemíří do konečné stanice jednoho globalizovaného liberalismu. To se v jisté míře vztahuje na Maďarsko.
Carlsonův dvacetiminutový rozhovor s Orbánem zapadal do schématu projekčního plátna. Dal maďarskému premiérovi příležitost říkat, proč je tak úspěšný a proč ho všichni nemají rádi. Hle, zde je u moci politik, který říká věci, za ně by vás v Americe „zrušili“, a je úspěšný! Je pro ochranu hranic! Chválí Trumpa a Natanjahua! Ať se liberálové vzteknou!
Už úvodní kadence, musela liberály děsit: „Je to naše země. Je to národ, je to společenství, rodiny, dějiny, tradice, jazyk,“ deklamoval Orbán svou jednoduchou angličtinou. Taky křesťanství. Dost na to, aby byl okamžitě prohlášen za fašistu.
Jenže jak by západní politik při stejném jazykovém omezení formuloval své krédo? „Reformy. Otevřenost. Mobilita. Lidská práva. Evropská řešení. Globální spolupráce. Boj proti populismu a dezinformacím.“ Leckdo na světě by se v tom nenašel.
Orbán ve skutečnosti není žádný fašista a má právo mluvit, jak mluví. Ale Carlsonův rozhovor nevyjasnil otázku, kterou je podle mě třeba si klást. Je Orbán skutečně něco víc než jen politik velmi obratný v udržování moci a s darem a odvahou formulovat neortodoxní politické koncepce, jehož Maďarsko se ve skutečnosti nevyvíjí radikálně jinak než srovnatelné země?
Na to Carlsonův rozhovor neodpověděl a nesnažil se odpovědět. Orbánovo chvástání, že „jsme příklad, že země založená na tradičních hodnotách, na národní identitě, na tradicích křesťanství, může být úspěšná, a někdy dokonce úspěšnější než levicové liberální vlády“, přijal prostě jako fakt.
Orbán uváděl příklad úspěšné propopulační a rodinné politiky. Je to legitimní konzervativní téma, které nastolil (jakož i polští konzervativci), téma, na něž by se česká pravice mohla podívat, chce-li se vymknout z dogmatického klausismu v původní podobě. Ale pohled na data ukazuje, že plodnost je v Maďarsku nižší než u nás; v posledních letech navzdory propopulačním opatřením stagnuje a stále nedosáhla hodnoty z roku 1995 (totéž platí o Polsku). Úspěch? Jen pokud považujeme samotnou provokativní rétoriku za splněný úkol.
Kdyby dělal Carlson rozhovor s americkým politikem, určitě by se ho zeptal, co očekává od čínské univerzity, jejíž kampus teď Orbán v Maďarsku prosazuje. Nebude to náhodou jen hnízdo špionů? Na čínský vliv v USA se Carlson tak dívá.
Carlsonovi jistě nevadí, že se Orbán nedrží evropské politiky vůči Putinovi, i když na to řeč nepřišla. Ale můžeme si být jistí, že kdyby americká vláda uzavřela s Ruskem tajnou smlouvu o stavbě jaderné elektrárny, o níž se ví jen to, že stavba nejde podle plánu, tak by Carlson po ní šel, ať by byla republikánská, nebo demokratická. Orbána se na to nezeptal.
Carlson taky nedávno vystoupil s tvrzením, že jeho emailovou korespondenci špehuje americká rozvědná agentura NSA. Jeho tvrzení rozhodně není doložené lépe než nedávná odhalení o izraelském špionážním softwaru Pegasus. Ten má používat mimo jiné i maďarská vláda k monitorování některých svých občanů. Ani maďarští vládní činitelé to výslovně nepopřeli. Kdo by čekal, že se Carlson na toto právě pro něj živé téma zeptá, byl by ovšem zklamán.
Carlson natočil samostatnou reportáž z maďarské hranice, pochvaloval si pořádek podél hraničního plotu a kontrastoval to s bezzákonností na americké hranici. Ale neví nebo nechce vědět, že imigrace do Maďarska za prací sice není muslimská, ale je dost vysoká. V reportáži Wall Street Journal odhaduje maďarský ekonom počet zahraničních pracujících v Maďarsku na 150 až 200 tisíc. Zakladatel jedné nadnárodní firmy na dodávání pracovních sil tvrdil, že „v Maďarsku je nyní snazší najmout dělníky z ciziny než v jiných zemích EU“. A taky čteme, že „Roland Márton, socialistický politik z města Székesfehérvár, vede kampaň proti přílivu asi dvou tisíc ukrajinských dělníků do jeho města, která je částečně financovaná místní samosprávou. Říká, že zahraniční dělníci tlačí dolů mzdy a vytvářejí nápor na místní rozpočet a služby“. Tomu socialistickému politikovi by se u Carlsona dostalo chápavého slyšení – kdyby byl Američan.
Nedostatek pracovních sil si nelze odmyslet od toho, že naopak Maďaři ze země odcházejí. Těžko říct, kolik. Článek z roku 2018 uvádí, že podle odhadů OECD se „počet Maďarů, kteří v posledním desetiletí odešli trvale nebo dočasně do ciziny, blíží miliónu.“ A přiznává, že nejsou čísla o tom, kolik se jich vrátilo, nicméně odhaduje, že v Evropě žije asi 600 tisíc Maďarů.
Jistou orientaci nám mohou poskytnout čísla z Británie (to je druhá cílová země Maďarů za Německem), kde se v rámci postbrexitových kroků přihlásilo k trvalému pobytu 143 tisíc Maďarů. Čechů jen 63 tisíc. Emigrace je fakt. Jak prohlásit takovou zemi za úspěšnou? Zvlášť když srovnatelná čísla z takového Rumunska nebo Bulharska za znak úspěchu vydávána nejsou.
Spíš než úspěch a vzor představuje možná Orbánovo Maďarsko doklad o tom, že kroky jednotlivých politiků ovlivňují vývoj méně, než by rádi tvrdili. Všechny středoevropské země mají podobné problémy. Všechny se nacházejí ve specifické variantě toho, co ekonomové dávno popsali jako „past středních příjmů“ – dosáhly určité úrovně díky západním, zejména německým investicím do výroby a nyní hledají, a nemůžou najít další růstové impulzy. Všechny jsou závislé na evropských dotacích, které různým způsobem korumpují politiku. Všude charakter společnosti určují vývojové síly větší než ony samy, všude funguje plus minus tentýž politický a právní systém, byť se ho vládnoucí strany v Polsku a v Maďarsku snaží dostat pod větší personální kontrolu než jinde. A nad tím je nějaká rétorika a technologie získávání hlasů, jež může být pestrá, ale nemá na dění pod hladinou rozhodující vliv.
00:01
