Cenzoři budou muset vysvětlovat

KOMENTÁŘ

Cenzoři budou muset vysvětlovat
Je iluze myslet si, že k obraně Ukrajiny přispějeme tím, že budeme dělat něco hodně radikálního, jako třeba že rozvážeme ruce tajným službám a s pomocí okrajování občanských svobod budeme všichni držet za jeden provaz, píše Martin Weiss. Foto: Wikimedia Commons
1
Komentáře

Martin Weiss

Zaslouží si proruské dezinformační weby soudní ochranu? V únoru, po ruském vpádu na Ukrajinu, je správce domény NIC.CZ a velcí mobilní operátoři vypnuli. Téměř od počátku panovala mlha nad tím, jak k tomu došlo – napadlo to ty organizace samy od sebe? Anebo snad „konzultovaly“ s rozvědkou či jinými státními orgány? Od koho vzešla iniciativa? Přičinliví fact-checkeři dovozovali, že se nejedná o cenzuru, protože cenzura je, když něco zakáže stát, a tady se nestátní organizace rozhodly někomu neposkytovat služby, takže vláda nikoho nezakazuje.

Tento stav věcí netrval dlouho. Mluvčí jednoho z mobilních operátorů promluvila o „instrukcích bezpečnostních složek státu“, jiní se odvolávali na vládní usnesení, a dokonce na usnesení Rady Evropské unie. V dubnu server iRozhlas na základě zákona o svobodném přístupu k informacím získal a zveřejnil text dopisu, jímž se Národní centrum kybernetických operací obrací na dotyčné organizace, aby konkrétně vyjmenované weby vypnuly. Mluví se v něm doslova o „vládním opatření“. Rozvědka se k němu až do té chvíle nehlásila, nechávala adresáty mlžit a veřejnost tápat. Adresáti možná měli pocit, že když se na ně obrátila „tajná služba“, je to celé tajné a mají o tom iniciativně mlčet.

 

Od té doby se narativ trochu provinile posunul ve směru, že šlo o mimořádné opatření, s jehož opakováním se nepočítá, a nyní „čekáme na systémové řešení“.

Ne každý se s narativem, že zákaz webů je vlastně takovým naším příspěvkem k boji za svobodu Ukrajiny, byl ochoten smířit – psali jsme tak v Echu, starala se o to například Společnost pro obranu svobody projevu. Nyní se organizace Otevřená společnost a Institute H21 rozhodly podat v této věci na Ministerstvo obrany a jeho podřízené složky, Vojenské obranné zpravodajství a jeho Národní centrum kybernetických operací žalobu. Je to vítané a výsledek budeme se zájmem očekávat.

Naše tajné služby jsou zřízeny tak, že nemají žádné výkonné pravomoci vůči soukromým osobám a subjektům. Jak se v žalobě konstatuje, „ze zákona č. 289/2005 Sb., o vojenském zpravodajství, nevyplývá, že by Žalovaný mohl takovýto zásah uskutečnit“. Přesto svým dopisem Národní centrum kybernetických operací vydalo to, co žaloba hodnotí jako „závazný faktický pokyn“ adresátům. Přirovnává to k tomu, když třeba policista vyzve účastníky demonstrace „Rozejděte se!“. Demonstrant asi v tu chvíli nebude provádět právní analýzu toho, zda byl policistův pokyn zákonný. Možná byl, možná nebyl. Důležitější pro něj bude, že policistova výzva, zejména jsou-li například za ním nachystaní těžkooděnci, v sobě obsahuje i implicitní varování, že po neuposlechnutí bude následovat sankce. Žalobci citují z judikatury Nejvyššího správního soudu, že při „ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu“ lze „zásah“ chápat velmi široce, že jde i „o úkony neformální, pro které mohou a nemusí být stanovena pravidla“. V tomto případě ovšem, jak bylo řečeno, rozvědka nemá zákonné zmocnění vydávat žádné pokyny. Existence nějakého usnesení vlády nebo Rady EU na tom nic nemění – i ta lze naplňovat jedině v rámci existujících zákonů.

Žalobce pak shrnuje principy svobody projevu, jak jsou zakotveny v Ústavě, Listině práv a svobod či v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, což je jistě dobře. Za problematické místo lze ovšem laickým okem považovat otázku, z jakého titulu obě organizace žalobu podávají. Citují z judikatury, že podmínkou soudní ochrany je, že „žalobce musí být přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem“. V tom je právě kluzkost toho zásahu, k němuž došlo – přímo postiženy byly zakázané weby. Jenže je vypnuly nestátní organizace a na ty nelze podávat správní žaloby. Chytré, že? A jak tedy naše dvě organizace odůvodňují, že jejich žaloba by měla být vyslyšena? Způsobem trochu za vlasy přitaženým. Svoboda projevu znamená informace šířit, přijímat a vyhledávat. A žalobci jsou experti na dezinformace. Tudíž byli „zkráceni na svých základních právech, které užívali pro výkon analytické a vědecké činnosti na poli tématu dezinformací a tématu svobody projevu a práva na informace (provozování činnosti užitečné společensky), jakožto jim bylo znemožněno takové závěry sloužící ochraně demokratického právního státu rovnocenně šířit“.

To je divné. Zákaz webů byl nepřijatelný proto, že je my, experti, nemůžeme zkoumat? Zdálo by se, že občané jsou si ve svém právu vyhledávat a přijímat informace rovni, že neexistuje žádná výjimka pro toho, kdo se prohlásí za experta na dezinformace. Že je moje věc, proč chci něco číst, a nemusím se zaštiťovat tím, že moje čtení je užitečné, protože slouží k ochraně demokracie. Že dokonce právě tohle je ta inzerovaná svoboda šířit, vyhledávat a přijímat informace. A provozovatelé těch zkoumaných webů jistě neprodukují jejich obsah pro poučení a pobavení expertů na dezinformace. Dovedeno ad absurdum, soud by mohl zahojit naše výzkumníky tím, že by weby nechal dál zakázané, jen by nařídil vyhrazený přístup speciálně pro ně. Že by pak nejspíš dezinformátoři v produkci studijního materiálu polevili, to už je věc jiná.

Bylo by tedy zajímavé vědět, zda to žalobci myslí vážně, anebo je to prostě právní konstrukce, kterou vymysleli, aby se jejich žalobou soud musel zabývat. V tiskovém prohlášení provázejícím žalobu mluví o tom, že akci považují za „strategickou litigaci“, tak snad to druhé.

Ale to jsou výhrady, které nemůžou změnit základní pozitivní hodnocení. Někdy je třeba se zastávat i práv nesympatických lidí. Stejně tak je možné uznat přínos jednání subjektů, které zároveň sledují kdovíjaké své cíle (Institute H21 zatím vyvíjel hlavně činnost k větší slávě svého zakladatele, podnikatele a prezidentského kandidáta Karla Janečka). Ruská válka vůči Ukrajině je vážná věc, která se dotýká naší bezpečnosti všemi možnými způsoby. Ale zároveň my ve válce nejsme a je iluze myslet si, že k obraně Ukrajiny přispějeme tím, že budeme dělat něco hodně radikálního, jako třeba že rozvážeme ruce tajným službám a s pomocí okrajování občanských svobod budeme všichni držet za jeden provaz a podobně. Řečeno poněkud pateticky, tím bychom se začali podobat tomu Rusku.