2 Týdeník Echo - téma

Než bude v EU lépe, musí být nejprve hůř

Týdeník Echo

Témata: , , , , , ,

Volby do Evropského parlamentu nemají jednoznačný výsledek a analytici po celém kontinentu se při hledání jejich výkladu museli docela namáhat. Ale v jednom ohledu si tyto volby určitě zaslouží přídavné jméno „historické“. Ještě nikdy za uplynulých čtyřicet let nevytvářel unijní establishment během kampaně tak apokalyptickou náladu jako letos.

Hrozící nebezpečí ze strany populistů, xenofobů, zásahy cizích tajných služeb, armády důchodců svedených řetězovými e-maily na demagogické scestí – tento údajně tak nebezpečný mix sváděl některé činitele k vývodům, k nimž by se už teď, po volbách, zřejmě nehlásili. Kandidát Evropské lidové strany na předsedu příští Evropské komise, Manfred Weber, například navrhoval, aby „protievropské strany“, rozuměj strany tak či onak kritické k současnému vývoji evropské integrace, měly na rozdíl od „proevropských“ stran zakázaný přístup k evropským penězům.

Zdá se ale, že navozování apokalypsy nakonec odvracečům „hnědého tsunami“ přece jen pomohlo. Volební účast totiž poprvé od roku 1979, odkdy neustále klesala, najednou stoupla, v některých členských zemích výrazně – s tím výsledkem, že v europarlamentu posílili extremisté evropské integrace a zelený okraj. Je to patrné hlavně v případě dvou směrodatných zemí staré Evropy, Francie a Německa. Proti tomuto karolinskému ohnisku se čím dál víc vylupují jako sídlo politické alternativy jižní a střední Evropa. To je řekněme hrubý rozštěp. Kromě toho se ale v mnoha členských státech napříč Evropou prohlubuje i vnitřní dělení.

Německo-francouzský hybridní motor

Ačkoli ani v pověstném francouzsko-německém motoru Evropy není situace jednoznačná. Ve Francii zvítězila Marine Le Penová se svým Národním sdružením, ovšem s 24 procenty zůstala jen o dva body před uskupením prezidenta Emmanuela Macrona. To není mnoho a Le Penové to nedovoluje mluvit jménem národa. Důležitější z evropského hlediska je, že Macronovi se nezdařil comeback, zmrtvýchvstání, které si od eurovoleb tolik sliboval po šesti měsících dopravního chaosu a násilí mezi policií a Žlutými vestami. Žádný jiný z národních lídrů členských států se v takové míře nezapojil osobně do kampaně. Macron vyhlašoval, že cokoli jiného než první místo bude pro něho porážka. V tomto ohledu je faktická remíza, ale technicky vzato jeho prohra velká rána pro myšlenku další integrace eurozóny. Macron se poslední rok a půl profiloval jako hlavní nositel této změny, ale vnitropoliticky je z něho chromá kachna.

Ovšem pokud nahlédneme pod povrch duelu Macron–Le Penová, spatříme i ve Francii další zajímavé pohyby. Zelení tu nebyli nikdy příliš silní, tentokrát však získali 13,5 procenta. Je to zřejmě na úkor tradičních socialistů, kteří podobně jako tradiční republikáni vegetují na šesti, respektive osmi procentech.

Samozřejmě to ještě není nic proti zelené vlně, která, jak se zdá, těmito volbami na hodně dlouho ovládla Německo. Tamní Strana zelených s necelými 21 procenty sice skončila druhá za křesťanskými demokraty, jenže 28 procent CDU/CSU je skandálně málo. Křesťanští demokraté ještě v žádných celostátně konaných volbách, tedy buď do Spolkového sněmu, nebo do europarlamentu, neklesli pod 30 procent. A právě Zelení posilují na jejich úkor. Podle odhadů společnosti Infratest Dimap nejvíc voličů CDU/CSU, jimiž disponovala ještě před dvěma lety u spolkových voleb, teď utíkalo k Zeleným: v čistém saldu 1,2 milionu. Zelení mají lesk strany budoucnosti, z deseti největších měst v Německu teď vyhráli v devíti. Takže ostatní, byť větší a zasloužilejší partaje, je následují. Ukázalo se to nedávno u nápadu zavedení daně z CO2, opozici vůči nové dani nakonec vzdala i liberální FDP a proti zůstávají už jen zatvrzelí reakcionáři z Alternativy pro Německo, se kterými se slušné Německo zásadně nebaví. Všichni proti AfD – to je hlavní proud a tón v něm udávají právě Zelení. Končí to tak, že na valné hromadě Volkswagenu před dvěma týdny akcionáři a manažeři zdvořile tleskají osmnáctileté „klimaaktivistce“ Claře Meyerové poté, co je obvinila z bezohlednosti. Šéfka Zelených Annalena Baerbocková žádá, aby se EU stala „Unií ochrany klimatu“.

Německo je v zelené politice extrém, nicméně pro boj s klimatem najde spojence. Slušných výsledků dosáhli totiž Zelení i v řadě dalších zemí, zhruba řečeno v severozápadní části Unie: Británie, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Belgie, tam všude ekologistické strany dostaly něco mezi 16 a 11 procenty. Zvláštní případ představuje Švédsko, země, která současnému hnutí klimatické hysterie dala ve formě Grety Thunbergové ikonu a různým Clarám Meyerovým příklad k následování. Ve Švédsku Zelení spadli z 15 na 11 procent, snad aby nám připomněli staré pořekadlo, že doma není nikdo prorokem.

Odstředivé síly

Oproti tomuto vyhrocenému hlasu pro víc ochrany klimatu i víc evropské integrace současně stojí několik odstředivých faktorů. Tak především ve třech velkých zemích – kromě Francie v Itálii a Británii, byť ta už je duchem nepřítomna – byly první protiestablishmentové strany. Italský ministr vnitra a šéf Ligy Matteo Salvini, který se stylizuje do Antimacrona, má 34 procent. Tři z dosud nejdůležitějších zemí Unie tak do europarlamentu vysílají silný kontingent odpůrců politického sjednocování. Zadruhé: na jihu a na východě EU se zelená vlna téměř nekoná. Ve Španělsku dostali Zelení pět procent, v Itálii ubohých 2,3 procenta, v Maďarsku 2,2 procenta… Česká republika se tu špatně zařazuje, zelenou agendu do jisté míry přebírají v eurovolbách úspěšní Piráti, ale ti zatím váhají, do jaké frakce se zařadit.

A konečně třetí odstředivý moment od německo-macronovské koalice představuje středovýchodní Evropa. Česká republika a Slovensko jsou v posledních letech dva slabší články visegrádské čtyřky, přesto ve Visegrádu přirozeně setrvávají. Konzervativci v Maďarsku a Polsku potvrdili svoje naprosto dominantní a jinde v Evropě nevídané postavení s 52, respektive 45 procenty.

Přesto je to málo. Fidesz sice bývá v Bruselu na tapetě, ale i tak zatím zůstává členem Evropské lidové strany. „Spitzenkandidat“ evropských lidovců Manfred Weber sice před volbami vyhlašoval, že v boji o místo předsedy Evropské komise hlasy Orbánových europoslanců nechce, a Orbán se urazil, kdo se ale o Webera a jeho řeči teď ještě zajímá?

Frakce, které jsou v opozici k zásadě „ever closer union“, jak umírněná varianta v podobě Evropských reformistů a konzervativců, jejíž součástí je i česká ODS, tak dvě divočejší varianty – Evropa národů (ENF) a Evropa svobody a přímé demokracie (EFDD) – mají každá lehce pod šedesát poslanců, dohromady v Evropském parlamentu drží 171 křesel, necelou čtvrtinu. Není to ani blokační menšina, nehledě k tomu, že reformisté se s oběma dalšími uskupeními navzájem většinou neshodnou a shodu ani nehledají.

Příští mocnáři

Co to znamená pro rozložení sil v Bruselu? Nový europarlament se ustaví v červenci, jeho hvězdnou hodinou pak bude volba předsedy Evropské komise. Poprvé od roku 1979 nemůže už v Evropském parlamentu vládnout velká koalice lidovců a socialistů. Ta nyní i s nejistými orbánovci disponuje dohromady 325 poslanci, přičemž prostá většina začíná od 376. poslance. Takže lidovci a socialisté jsou nuceni hledat do skupiny někoho třetího. Naděje, které si dělala frakce reformistů a konzervativců, u nás konkrétně Saša Vondra, že lidovci budou po oslabení socialistické frakce přinuceni koalovat právě s nimi, zbrzdit integraci a boj s klimatem, za tohoto stavu padá a hrozí se obrátit ve svůj protějšek. Staronová velká koalice může sáhnout po bližších spojencích, má na výběr mezi ALDE (ve spojení s Macronem 109 mandátů) a Zelenými, kterých je 69. A zatímco s velkou koalicí rozšířenou o liberály se můžeme dočkat ještě většího důrazu na sjednocování EU, velká koalice se Zelenými by znamenala ještě víc integrace a ještě větší boj proti údajné klimatické změně najednou (v souladu s přáním školačky Grety se nově začíná používat spojení „klimatická krize“).

Vedoucí kandidátky německých Zelených Sven Giegold v pondělí sebevědomě oznámil, že cenou za podporu šéfa příští Evropské komise bude „nový začátek“ v klimatické politice, tedy vystupňování zelené politiky na unijní úrovni.

Už dosluhující Evropský parlament v tomto ohledu významně přitvrzoval zákony. Bitva o předpisy, které určují, kolik budou auta prodávaná v EU smět vypustit emisí oxidu uhličitého v roce 2030, se odehrávala loni, v podstatě mimo pozornost veřejnosti. Komise tehdy navrhovala pokles emisí o 30 procent, avšak europoslankyně Miriam Dalliová v dohadovacím řízení kontrovala nejprve fantastickými 50 procenty, aby se nakonec hodnota ustálila na pořád drastických 37 procentech – pokles se vypočítává z hodnot, jichž má automobilový průmysl dosáhnout teprve napřesrok. Takový radikalismus povede, musí vést k masivnímu přechodu na elektromobily a dotacím na nákup drahých e-aut i na výstavbu příslušné infrastruktury. Pokud se bude pokračovat v této radikální politice, ježdění autem, ale i létání letadlem bude krok za krokem méně dostupné pro chudší vrstvy i pro nižší střední třídu. Když Emmanuel Macron loni ve jménu boje s klimatickou změnou zdražoval benzin, skončilo to Žlutými vestami a násilím v ulicích, na francouzském venkově se ve velkém demolovaly rychlostní radary.

Takže až obě hlavní frakce v Evropském parlamentu svou velkou koalici rozšíří o třetího společníka z ALDE nebo zelené frakce, povede to k hlavně k tomu, že před dalšími eurovolbami budou různé evropské společnosti zase o něco rozpolcenější a establishment bude ještě víc omdlévat strachem z populistické odvety.

 


/
komentátor

Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhl Havlovo prezidentství, vyšel v roce 2014.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.