Maďarsko před Evropským soudem

Evropská komise žene před soud Maďarsko – kvůli jeho azylové politice. Ta je na pranýři vytrvale od roku 2015, teď ale spor postoupil do další fáze, když věc dostal na stůl Lucemburk. Výčet opatření, která se Bruselu nezamlouvají, zahrnuje umožnění časově neomezené detence nebo omezení práva na azyl na osoby, které přijíždějí do Maďarska přímo z míst, kde je ohrožen jejich život či svoboda. S Maďary bylo také zahájeno (běží paralelně) řízení ve věci zákona Stop Soros, který omezuje působení neziskových organizací zaměřených na pomoc migrantům.

Jedná se o další z kroků Komise, které nereflektují situaci v členských státech ani fakt, že ke zpřísnění azylových politik došlo za poslední tři roky v řadě evropských států, nejvýrazněji v Rakousku a Dánsku. Maďaři jsou však mnohem jednodušší terč. Jednak s tím přišli první ještě v době, kdy se Evropa potácela ve stavu anarchie, jež o pár let později vynesla k moci tvrdě pravicová uskupení napříč kontinentem, jednak platí, že vůči zemím na východ od Německa si lze dovolit ledacos.

Po osmi letech vlády odevzdalo letos v dubnu vládě Viktora Orbána svůj hlas téměř 50 procent Maďarů, jeho Fidesz tak získal o dva mandáty víc než v roce 2014. Pokud však jde o migrační politiku a způsob, jakým Maďarsko zvládlo příval v létě a na podzim 2015, linii Fideszu podporují Maďaři bez ohledu na svůj poměr k současné vládě, a to včetně většiny voličů opozičních stran, hlavně Jobbiku, ale i socialistů. Podle většiny Maďarů tehdy Orbánova vláda prokázala akceschopnost, tedy přesně to, v čem EU naprosto selhala.

Maďarská vláda proto na oznámení EK zareagovala tak, jak se očekávalo a jak ona sama potřebuje. Obvinila Komisi z podpory migrace. Je však daleko od pravdy? Je zřejmé, že opatření, které maďarská vláda přijala, reagovalo pružně na situaci, kdy se do země začaly nekontrolovatelně valit desetitisíce lidí. Maďarsko tehdy jednalo, jako jediné: postavilo plot, který neměl fungovat, ale z pohledu Maďarů zafungoval dost. Zpřísnilo azylové zákony, kvůli nimž je teď hnáno před Evropský soud.

Jak to dopadne, není jasné, vnější tlak ale působí na politickou realitu v zemi přesně opačně, než jak by si v Bruselu přáli: vede k posilování Fideszu, obviněním z korupce, podivným kšeftům mezi Orbánem a jeho přítelem z dětství, dnes miliardářem Lörincem Mészárosem, nebo státním zakázkám pro Orbánova zetě, bohatého podnikatele Istvána Tiborcze, navzdory. Donkichotské úsilí, s nímž se bruselské síly snaží Maďarsko vytrestat za jeho migrační politiku, utvrzuje voliče v přesvědčení, že protimigrační rétorika není jen vábničkou na hlasy, ale varováním před reálným nebezpečím.

Opozice je přes veškerou snahu liberálů vykreslit ji v růžových barvách (a to včetně fašistického Jobbiku, který sice provedl nucený úkrok směrem ke středu, podobnou proměnou však prošly i jiné krajně pravicové formace v Evropě, například Švédští demokraté nebo francouzská Národní fronta, a přesto se to do jejich mediálního obrazu nijak nepromítlo) roztříštěnou hnědo-rudo-zelenou změtí, která nenabízí jednoticí vizi a její veřejná prezentace je mnohdy až sebedestruktivní.

Neschopnost opozičních sil vzchopit se za osm let od drtivého vítězství Fideszu nelze přičítat jen Orbánově dominanci v mediálním prostoru: v Jobbiku zuří boj mezi jednotlivými frakcemi, protože přerod antisemitské, protiromské strany, která měla vlastní polovojenskou gardu, ve stranu umírněné moderní pravice ani nemůže proběhnout hladce. Ve straně stále zůstávají lidé, kteří měli o jejím směřování diametrálně odlišné představy.

Kritika vládní korupce z řad socialistů nepůsobí důvěryhodně, protože voliči mají stále na paměti slova bývalého socialistického premiéra Gyurcsányho – „… lhali jsme lidem ráno, v noci i večer, nic jsme neudělali, Maďarsko je v prdeli…“ – a především pak to, že ani statisícové protesty tehdy nevedly k vypsání předčasných voleb (některé z nich byly navíc potlačeny způsobem, jenž by současné maďarské vládě u strážců liberální demokracie rozhodně neprošel). Gyula Molnár, který stranu vedl do posledních voleb letos na jaře, byl sám odsouzen v korupční kauze.

Moderní levice se svým programem multikulturalismu, genderových a zelených politik nemá dnes nejmenší šanci ve střední Evropě uspět. A začíná mít na kahánku i v té západní, kde však její agendu zhusta prosazují i strany, které se prezentují jako konzervativní či křesťansko-demokratické – včetně Orbánových kolegů z lidovecké frakce Evropského parlamentu.

A tak to vypadá, že fotbalové dítě, dlouhovlasý radikál, znovuzrozený konzervativec a dnes obránce Maďarska před invazí, což je mimochodem věc, kterou mají Maďaři ze svých dějin dobře zažitou a jako nárazník vůči přívalu nefungovali poprvé, v pozici neohroženého samovládce ještě nějakou dobu setrvá. Vedle impotentní opozice mu hraje do karet postup Bruselu, který na Maďarsko útočí v místech, kde se za Orbánem sjednotí i ti, kteří mu běžně nemohou přijít na jméno.