Bolševické komando odvedlo carskou rodinu do sklepa. Pak zazněly výstřely

Dynastie Romanovců se v Rusku k moci dostala na počátku 17. století a u moci vydržela více než 300 let. Asi největší pozornost stále poutá postava posledního ruského cara Mikuláše II., který na trůn nastoupil v roce 1894. Za jeho vlády se Rusko potýkalo s řadou problémů, car musel čelit válkám, vzpourám, katastrofální situaci v ekonomice. Abdikoval v roce 1917 po takzvané únorové revoluci, kdy byla ustavena Prozatímní vláda.

Definitivní konec carství potom znamenala bolševická říjnová revoluce v roce 1917. Před 100 lety, 17. července 1918, byli Mikuláš II. a jeho rodina brutálně zavražděni bolševickým komandem.

Prozatímní vláda poslala carskou rodinu nejprve do domácího vězení v Alexandrovském paláci v Carském Selu nedaleko Petrohradu. Z tehdejších fotografií jako by ještě nic nenasvědčovalo tomu, jak hrůzný konec carskou rodinu čeká. V srpnu kvůli blížící se bolševické revoluci byla rodina převezena do sibiřského města Tobolska.

Po bolševické revoluci se podmínky věznění carské rodiny začaly rapidně horšit a v dubnu 1918 byli deportováni do Jekatěrinburgu, kde byli zavřeni v domě kupce Ipaťjeva. Časem kolem domu vyrostl vysoký plot, rodina žila v nuzných a ponižujících podmínkách a čas trávila v modlitbách. Přes dva a půl měsíce směli jen na krátké vycházky do zahrady.

V červnu bylo rozhodnuto i kvůli blížícím se československým legiím o popravě carské rodiny. Pravděpodobně o tom rozhodl Výkonný výbor Uralu za účasti bolševického vůdce Vladimíra Iljiče Lenina, Jakova Sverdlova (po něm neslo v letech 1924-1991 město Jekatěrinburg jméno Sverdlovsk) a Felixe Dzeržinského.

Sedmnáctého července v noci nařídil velitel strážního oddílu Jakov Jurovskij carskému lékaři vzbudit rodinu a oznámil, že budou převezeni na bezpečnější místo. Car s manželkou Alexandrou Fjodorovnou a pěti dětmi, velkokněžnami Olgou, Taťánou, Marií, Anastázií a následníkem trůnu Alexejem, byli přemístěni do malé sklepní místnosti, do které záhy vstoupilo vražedné komando. Jurovskij přečetl rozkaz výkonného výboru: „Nikolaji Alexandroviči, vzhledem k tomu, že vaši příbuzní nadále pokračují v útoku na Sovětské Rusko, Výkonný výbor Uralu se rozhodl vás popravit.“ A devítičlenné komando rodinu a jejich nejbližší zasypalo kulkami. Kromě sedmi členů carské rodiny zahynuli i jejich lékař Evžen Botkin, služebná Anna Demidová, komorník Alexej Trupp a kuchař Ivan Charitonov.

Komorná a šlechtičny byly dobity bajonety, těla zabalena do prostěradel a naložena na nákladní automobil na vojenské sukno, kterým neprosákne krev. Auto za noci mířilo k opuštěnému lomu v lesích. Členové komanda těla svlékli a zjistili, že carevny měly v korzetech zašité diamanty, od kterých se kulky „zázračně“ odrážely. Všechny šperky ukradli a začali mrtvoly zohavovat k nepoznání. Stopy po činu se bolševici usilovně snažili zahladit, mrtvoly převezli z původního zatopeného lomu a potom je, ohořelé a napůl rozleptané kyselinou, zakopali na dvou místech.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Ostatky, o nichž se předpokládalo, že patří carské rodině, byly poprvé objeveny nedaleko Jekatěrinburgu v roce 1978. Až v roce 1991 však byly ze společného hrobu v zasypané šachtě exhumovány a v roce 1998 byli Mikuláš II., jeho žena a tři dcery slavnostně pohřbeni v Petropavlovské pevnosti v Petrohradě. Další dcera a syn byli pohřbeni později. Církev všechny členy rodiny vyhlásila za svaté a na místě vraždy carské rodiny byl vybudován Chrám Všech svatých Na krvi.

Mikuláš II. se narodil 18. května 1868 v Petrohradu jako nejstarší syn Alexandra Alexandroviče, ruského cara Alexandra III., a dcery dánského krále Kristiána IX. Marie Sofie Dánské, někdy udávané také jako Dagmar Dánská. Měl pět sourozenců. Carem se stal v roce 1894 ve svých šestadvaceti letech po smrti svého otce a následující rok si po delší známosti vzal německou princeznu Alix Hessenskou, jejíž babičkou byla britská královna Viktorie. Ta po sňatku s Mikulášem přijala jméno Alexandra Fjodorovna a přestoupila na pravoslaví.

V hodnocení osobnosti posledního ruského cara se historici téměř shodují. Vládnou podle nich ani nechtěl, miloval rodinný život a pohodlí a funkci považoval za obtížnou nezbytnost. Byl slabý, nerozhodný a právě ve slabé osobnosti cara měla původ jeho chorobná podezřívavost vůči svému okolí. Svoji autoritu odvozoval od Boha, kterému byl odpovědný a jeho povinností bylo střežit a zachovat nedotknutelnost této moci. Zachování samoděržaví bylo tak jediné, za co car dokázal částečně bojovat.

Život a činy posledního cara díky jeho slabé povaze prakticky ovládala dvojice šedých eminencí. První z nich byla jeho pověrčivá a panovačná manželka. Ta také přivedla k carskému dvoru samozvaného svatého muže Rasputina, který nakonec carskou dvojici zcela ovládl. Alexandra Fjodorovna viděla v Rasputinovi šanci na uzdravení následníka trůnu Alexeje, který trpěl hemofilií. Rasputin byl v roce 1916 zavražděn.

Čtěte také: Fotbalový zápas odstartoval tragickou válku. Zemřelo v ní tři tisíce lidí