Co čeká Zemana a Babiše

Oba naše vrcholné politiky čeká dvojí drsné vystřízlivění, před něž je staví nevyhnutelné řešení dvou spojitých problémů. Jádra západního demokratického světa obecně a Evropy konkrétně. Obecně se jedná o probíhající demokratickou transatlantickou konzervativní revoluci proti bobtnající autoritářské nadvládě regulací svobodného života a s ní spjaté názorové diktatuře tzv. politické korektnosti a ji plodících neomarxistických ideologií.

Nynější revoluční střet se vede o obnovu a zachování ničeho menšího, než je demokratická civilizace jako taková, tedy o svobodu a ústavně demokratický sebeurčující způsob vlády a kontroly nad osudy občanů a jejich států.

V USA se již rok takřka v přímém přenosu odvíjí dramatický konflikt Trumpovy revoluce. V Evropě má konzervativní demokratická revoluce podobu střetu svobody občanů a mnohdy i jejich států s nadstátní svěrací kazajkou Evropské unie, fakticky řízené Německem.

Jako první se z ní cestou referenda vysvobodila Velká Británie, nikoli náhodou jako demokraticky nejtradičnější členský stát Evropské unie. Její přitažlivý příklad, zřetelně podporovaný Trumpovou Amerikou, zásadně posílil občanskou vzpouru proti demokraticky neúnosné nadvládě Evropské unie na evropském kontinentě.

Z druhé strany evropskou konzervativní revoluci demokratů viditelně posílila Evropskou unií zjevně podpořená migrační vlna z převážně islámských území a s takto vzniklým neúnosným stavem spjatý konflikt států visegrádského uskupení a Rakouska s Evropskou unií vůbec a s Německem v první řadě.

Jak se prezident Zeman a premiér Babiš s probíhající konzervativní revolucí a zejména její evropskou podobou, tedy spontánním konfliktem demokratů s Evropskou unií vyrovnají? Nátlak Evropské unie na jejich rozhodování a jednání je nepochybně intenzivní. A na něj napojená demagogická propaganda je viditelná takřka všude kolem nás.

Jejím podstatným prvkem je u nás soustavná manipulace ruskou kartou, jež se snaží lidem nepřímo namluvit, že Severoatlantická aliance jako jediná přesvědčivá vojenská záruka bezpečí státu před možnou ruskou agresí vlastně neexistuje. Coby rozhodující záruku bezpečnosti tato demagogická propaganda totiž zcela nepravdivě vykresluje Evropskou unii, jež ale ve skutečnosti nic takového zajistit nemůže. Účinnost tohoto nehorázně demagogického způsobu ohlupování občanů je u nás bohužel stále patrná. Pokud se prezident a premiér proti takto orientované agresivní demagogii důrazně a jednoznačně nepostaví, budou svým mlčením jen podporovat její lživou podstatu.

Dalším významným prvkem demagogické propagandy ve prospěch Evropské unie je zjevně nepravdivé tvrzení, že Evropská unie je demokratická. Taková neustále omílaná propagandistická teze nepřímo zamlčuje dvojí podstatnou skutečnost. Jednak tu, že v Evropské unii v naprosté většině oblastí rozhodují velké státy o státech menších, jednak skutečnost, že Evropská unie není žádný demokratický stát s jediným evropským lidem, ale navzdory tomu se zpravidla chová a vyvíjí, jako by takovým nadstátem již téměř byla či se jím brzy měla stát.

S uvedenými evidentními skutečnostmi je ve zjevném rozporu například nedávné prohlášení premiéra Babiše na světovém ekonomickém fóru v Davosu, že „Evropská unie jsou členské státy“. To je bohužel jen Babišovo zbožné přání a zjevná neznalost reality. Proto také Andrej Babiš volá po reformě Evropské unie, o níž zřejmě stále ještě netuší, že není proveditelná.

Hlavní unijní proud vedený Německem totiž nelze porazit zevnitř. Jeho zásadní odmítání toho, poučit se z brexitu, nebo třeba značně děsivá podoba připravované nové bruselské směrnice o azylové politice (tzv. Dublin IV), tedy i migraci snad již premiéra s prezidentem brzy přivedou z jejich houževnatého, ale naprosto bláhového a nebezpečného evropanského snění ke zdravému rozumu, na který se jinak tak rádi odvolávají.

S propagandou, jež se snaží občanům namluvit očividnou nepravdu, tedy že Evropská unie je vzorem a měřítkem demokracie, se Evropská unie a nejhlasitěji zajisté Německo agresivně obrací proti neposlušným státům visegrádského seskupení.

Je sice pravda, že některá jejich vnitrostátní rozhodnutí mohou na první pohled působit problematicky. Ale jako je tomu například v Polsku, nelze jim skutečně porozumět, aniž bychom nic nevěděli o jejich dlouhodobé totalitně komunistické minulosti, s jejímiž důsledky se tyto demokratické státy dosud musí vyrovnávat.

Nedemokratická podstata Evropské unie jí každopádně upírá jakékoliv morální právo, tedy legitimitu takové státy v daných případech vrchnostensky kritizovat, poučovat, ne-li trestat. Prezident Zeman a premiér Babiš by se z výše uváděných důvodů měli jednoznačně a důrazně zastat Evropskou unií osočovaného Polska, jak to již učinil maďarský premiér Orbán.

Je vcelku zřejmé, že v Evropě bouřlivě probíhající konzervativní demokratická revoluce zásadně proměňuje politickou scénu evropských států, kde se ustavují a do politické arény vstupují nové politické formace, jejichž pochopitelná politická a demokratická nevyzrálost vyvolává oprávněnou kritiku.

Příklad vývoje rakouské strany Svobodných nicméně dost poučně ukazuje, že je zřejmě pouze otázkou času, kdy se tato novější politická uskupení demokraticky stabilizují a stanou se obecně přijatelnou součástí demokratického civilizačního prostředí svých států. Česká republika v tomto demokraticky revolučním pohybu Evropy zřejmě nebude výjimkou. Vznikající revolučně nové konstelace a souřadnice návratu Evropy k jí přiměřené demokratické politické struktuře jednotlivých evropských států představují zcela zásadní výzvu, k níž by se prezident Zeman a premiér Babiš měli v součinnosti postavit čelem.

V dané souvislosti je očividné, že hlavním prvkem evropské politické, ve skutečnosti však antipolitické reakce, snažící se stůj co stůj zadusit probíhající evropskou demokratickou konzervativní revoluci, je Evropská unie fakticky řízená Německem. Její hlavní ideologický proud každým dnem předvádí, že lekce brexitu pro něj znamená zesílené lpění na floskuli „více Evropy“, tedy v překladu „méně svobody“. Domnívá-li se český prezident s českým premiérem, že takovou Evropskou unii lze přivést k rozumu, je to jen „marná lásky snaha“. Čím dříve je tato nerealisticky zatvrzelá představa opustí, tím lépe pro Českou republiku a Evropu.

Cestu z pasti naopak zřetelně ukazuje Evropskou unií a jejími českými posluhovači zděšeně nenáviděná a pomlouvaná Velká Británie. Příkladně demokratická, konzervativně revoluční, a proto nyní opět svobodná. Budou mít prezident Zeman a premiér Babiš odvahu k pravdě a jí přiměřeným činům? To se brzy dozvíme.