Potíže s Wałęsou

Bývalý polský prezident Lech Wałęsa poskytl rozhovor ruskému portálu Sputnik – v české mutaci známému hlavně tím, že si nejsou schopní opatřit editora, který by uměl česky – a svými výroky pořádně nadzvedl vládnoucí konzervativce, proti nimž poslední roky vede zákopovou válku. Opozici se nejnovější přehmat spojence bude vysvětlovat těžko.

Putin je podle Wałęsy „moudrý člověk“, kterému ale chybí takový poradce, jakého v něm měl Boris Jelcin. Polsko-ruské vztahy by byly rozhodně lepší, kdyby on obhájil prezidentský úřad. Současný proamerický kurz vlády se mu nepozdává, protože „Moskva je blíž než New York“. Polsko by se mělo s Ruskem domluvit. Na otázku redaktora, zda by přijal pozvání do Moskvy, odpověděl, že samozřejmě, a vybídl jej, aby „to zařídil“.

Wałęsovy názory vyvolaly odezvu hlavně v provládních médiích. Bývalý prezident je tvrdým kritikem současné vlády a neváhá přitom překračovat hranice slušného chování i dobrého vkusu. Pro ilustraci: když nedávno zemřel Bush starší, Wałęsa požádal prezidenta Dudu, aby mu pomohl s dopravou na pohřeb. Přes všechny animozity Duda reagoval státnicky – okamžitě mu nabídl místo v leteckém speciálu s tím, že je to úplná samozřejmost. (I vás napadlo, jak by se zachoval Miloš Zeman?)

Wałęsa přišel na letiště v barevném protivládním tričku s nápisem KONSTYTUCJA (ústava), v němž také do USA odletěl. V tu chvíli ještě nikdo netušil, že se v něm zúčastní smutečního obřadu. Stalo se. Exhibice našla řadu obhájců mezi opozičními novináři i politiky a jen menšina dokázala správně rozpoznat, že Wałęsa opozici spíš škodí, než pomáhá, zvlášť když proti němu nestojí zarputilý Kaczyński, ale umírněný Duda.

Elektrikář z gdaňských loděnic nebyl salonfähig nikdy. Polská společnost není tak rovnostářská jako česká; třídní původ a postavení rodiny, stejně jako její historie, se v Polsku bere vážně. Důkazem, jak špatně se toho zbavuje, může být šéfredaktor liberálního listu Gazeta Wyborcza Adam Michnik. Ač strávil šest let ve vězení, jeho komunistické rodiče a bratra, stalinistického soudce, který se před spravedlností dosud skrývá ve Švédsku, mu polská pravice nikdy nezapomene. Židovský původ řady komunistů včetně Michnika dál přiživuje polský antisemitismus.

Potomci levicové inteligence, kteří se sice sami obrátili proti režimu, ale jejich rodinní příslušníci byli jeho dřívějšími proponenty, měli motivaci uskutečnit přechod od totality k demokracii dohodou, smířlivě, beztrestně. Jako kdyby se předtím nic nestalo, jako kdyby se dalo zapomenout – ale ti druzí s tím nesouhlasili. To byl i případ rodiny Kaczyńských, intelektuálů z varšavské čtvrti Żoliborz.

Otec dvojčat Rajmund bojoval ve Varšavském povstání a byl členem domovské armády (Armii Krajowej), jejíž příslušníci známí jako Prokletí vojáci v boji proti komunistům krváceli do počátku 50. let. Komunisté je zabíjeli, přestože se jednalo o hrdiny protinacistického odboje. Byli to potomci zchudlé šlechty či statkářů, intelektuálové a dokonce kněží, kteří potlačili své ideové rozepře ve prospěch polského nacionalismu. Komunistická třetí republika v jejich očích nikdy nezískala legitimitu, nebyli ochotní přistoupit na hladkou změnu vlády.

Lech Wałęsa do takto extrapolovaného světa nezapadal od začátku, vstoupil však na scénu v době, kdy ho na čas vystřídalo pragmatičtější rozdělení – my a oni, vláda versus disidenti. Pocházel z prosté rodiny, měl jen učňovské vzdělání, k tomu nepopiratelnou kuráž a elán; tak se mohl stát nejprve tváří nepokojů v Gdaňských loděnicích a později symbolem Solidarity v Polsku i před celým světem.

S pádem komunismu moc symbolu ustoupila a zůstal Wałęsa – člověk; pro pravici a nacionalisty zosobnění nenáviděného „kulatého stolu“, pro levici a liberály buranského venkovana a bigotního katolíka. Projevilo se to velmi záhy. Už zmíněný Adam Michnik, dnes Wałęsův obhájce (spojuje je nenávist ke Kaczynskému), psal hned zkraje 90. let o Walesových nedemokratických sklonech, nadutosti, vulgaritě, nekompetenci, nenávisti k intelektuálům či antisemitismu.

Wałęsova prezidentura byla silně polarizující; období charakteristické každoroční výměnou vlád, problémy s ekonomickou transformací a Michnikem trefně diagnostikovanou Wałęsovou nekompetencí a složitou povahou, které vedly k řadě přehmatů, kdy prezident jednal bez předchozí konzultace s vládou, nakonec vyústily Wałęsovou porážkou a zvolením postkomunisty Kwaśniewského. 

Kdyby se tehdy Wałęsa stáhl nebo zemřel, jeho obrazu v polských dějinách by to prospělo. Další dvě dekády prošpikované kontroverzemi, během nichž si to stihl rozházet snad úplně se všemi, měly opačný efekt. Za vlády Občanské platformy občas rozčísl hladinu nějakým výrokem, z něhož liberálům vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. V roce 2012 radil Donaldu Tuskovi, aby vůči odborářům ze Solidarity (sám mezitím vystoupil) protestujícím proti důchodové reformě fyzicky zakročil. O rok později navrhoval, aby homosexuální poslanci seděli v parlamentu za zdí.

Změna přišla s rokem 2015, kdy konzervativci z Práva a spravedlnosti vyhráli, co se dalo – prezidentské i parlamentní volby, získali pohodlnou většinu v obou komorách, a po osmi letech nastalo „střídání stráží“, prováděné ne malými, postupnými kroky, nýbrž se zbrklostí a fatalismem. Wałęsa, který Kaczyńského nenávidí, se začal dostávat zpátky na výsluní, když každému, kdo ho byl ochoten poslouchat, vyprávěl, že v Polsku nastává diktatura. Všechny animozity byly rázem pryč, varšavský salon (tak se v Polsku říká „pražské kavárně“) zažil velký návrat ztraceného syna.

Co na tom, že ten syn je pořád stejný buran a rok od roku dětinštější – nic hlubšího za jeho rozhovorem pro Sputnik nemá cenu hledat. Wałęsa není doopravdy proruský, ani ho nenaverbovala GRU. Je proruský, protože Kaczyński je protiruský. Kdyby se to překlopilo naopak, okamžitě zaujme opačné stanovisko. Jako vzdorující dítě.