Pokrok nezastavíš. Vzpomínka na telefonní budku

KOMENTÁŘ

Pokrok nezastavíš. Vzpomínka na telefonní budku
V New Yorku přišel ten okamžik o něco později než v ČR; u nás totiž padla poslední telefonní budka v červnu 2021, a to v nepříliš známé obci Hlubyně na Příbramsku, píše Marian Kechlibar. Foto: Wikimedia Commons/ Ludek – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1568763
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

We´re all living in Amerika

KOMENTÁŘ

Žijeme už jako v Americe. Ne tím, že u nás s jen malým časovým zpožděním mohou vyjít knihy autorů, jako je Abigail Shrierová. Ale tím, že i u nás mohou takzvaně ...

00:08

Dne 23. května demontovalo město New York oficiálně svoji poslední telefonní budku. Stála na Times Square, osiřelá, pamětnice časů, kdy jste po centru největšího amerického města nemohli ujít ani sto kroků, abyste nenarazili na nějakou její kolegyni. V New Yorku přišel ten okamžik o něco později než v ČR; u nás totiž padla poslední telefonní budka v červnu 2021, a to v nepříliš známé obci Hlubyně na Příbramsku. Pokrok nezastavíš.

Tím zmizel fenomén, který starší a střední generace ještě velmi dobře znají, ale mladší už jej nebude chápat. Bude samozřejmě vědět, že existoval, stejně jako všichni víme, že existovaly nějaké krčmy v Pompejích a středověké řemeslnické cechy, ale to jsou papírové znalosti. O tom, jaká v nich panovala atmosféra, jakou kulturou se vyznačovaly atd., o tom nevíme skoro nic, protože nikoho nenapadlo zachytit je, dokud existovaly – a z archeologických nálezů se to poznat nedá.

 

Dovolte mi tedy zavzpomínat na telefonní budku, starším ku nostalgickému potěšení a mladším pro informaci.
Telefonní budky měly svůj zvláštní zápach, směsici kočičiny, lidských výměšků a vydýchaného vzduchu; specificky smrdělo i samotné sluchátko, bakelitem a nevyčištěnými zuby. Za stovky příležitostí, kdy jsem coby mladík bez mobilního telefonu musel zapadnout do budky, jsem nikdy nenarazil na žádnou, která by voněla. Byl to jeden z důvodů, proč se později z budek začaly demontovat dveře, aby se dovnitř dostalo aspoň trochu čistého vzduchu. Sice to bylo na úkor soukromí, ale zase jste mohli dýchat, to byl příjemný bonus.

Vnitřek budek býval vždycky potapetován nálepkami různých služeb, které by tak náhodný volající mohl zrovna potřebovat. Vévodili taxikáři, priváty (ty erotické) a call girls, i když občas byl k vidění i inzerát běžného řemeslníka. Tištěné nálepky byly doplňovány desítkami fixou načmáraných telefonních čísel s podstatně méně oficiálními nabídkami. Obzvlášť zákeřní jedinci napsali na zeď budky číslo svého nepřítele a doprovodili jej slibem felace za padesát korun, takže dotyčný se pak sexuchtivých telefonátů jen tak nezbavil.
Anonymní vandalové se na bezbranných strojích mohli vyřádit do sytosti.

Dokud fungovaly automaty na mince, vždycky do nich někdo vhazoval něco jiného, zacpával je žvýkačkami, dřívky atd. Chytřejší podvodníci přišli třeba na to, že místo československé koruny se dá do automatu vhodit i méně hodnotná inflační mince odněkud z ciziny, kterou od té koruny stroj nerozezná, a volali takříkajíc se slevou. Američtí studenti v 60. a 70. letech obešli zabezpečení budek, aby mohli dělat meziměstské hovory zadarmo. Říkalo se tomu „phreaking“ a od tohoto fenoménu vedla cesta k hackingu počítačových sítí, nejdřív nevinné zábavě, postupem času čím dál kriminálnějšího charakteru.

Anonymně se dalo z budek i volat, což dnes není zrovna jednoduché. Scény z filmů, kde někdo vtrhne do telefonní budky, hodí přes mikrofon kapesník a zahuhlá „Máme vašeho manžela, výkupné je milion dolarů“ nebo „Zaútočí v pět třicet ráno u Dai Lai, síla tři prapory“, byly založeny na realitě. I když policie docela dobře tušila, že tenhle druh využití za hranou zákona existuje, uhlídat všechny budky ve velkoměstech byl nemožný úkol; tolik lidí k dispozici nebylo. Přes telefonní budky se ven vyneslo nejedno tajemství, spáchal nejeden zločin a nejeden disident dostal včasné „echo“, že se něco chystá.

My ostatní, běžné obyvatelstvo bez špionážních a ilegálních kontaktů, jsme pak určitý čas svého života strávili přešlapováním před jedinou budkou, která sloužila dvaceti okolním panelákům, a čekáním, kdy ten strašný ukecaný mamlas před námi konečně domluví a zavěsí. Žehnán byl každý, kdo se dokázal „vyžvejknout“ stručně a neblokoval budku více než 2 až 3 minuty, zejména pokud pražilo slunce nebo pršelo. Na druhou stranu, takové neplánované prostoje před obsazenou budkou občas vedly k tomu, že se člověk seznámil se slečnou ze sousedství, nebo aspoň s neznámým člověkem zanadával na poměry, aby se už nikdy více nespatřili znova.

Ani budky už nespatříme nikdy znova, leda v muzeu. Postupně se oddrolily od hlavního tělesa technické civilizace, asi jako kousek ledu z obřího ledovce, a roztály v oceánu minulosti. Ale měly svoji atmosféru a pamětníci na ni jen tak nezapomenou. Díky, budky, byly jste fajn.

 

×

Podobné články