Politici začínají mluvit jazykem, co připomíná autoritativní režimy, říká historik
Výročí února 1948
ROZHOVOR
Reprofoto: Česká televize
Od převzetí moci komunisty v Československu uplynulo už 70 let. Podle historika Petra Blažka je velký mýtus, který se podařilo prosadit komunistům, že převrat v roce 1948 byl ústavní. „Byl to neústavní historický mezník,“ říká Blažek v rozhovoru pro deník Echo24. Blažek hovoří i o tendenci srovnávat současnou politickou situaci s únorem 1948. „Události od říjnových voleb jsou klíčové a budou přelomové pro charakter dnešního politického systému. Na druhou stranu si myslím, že ke klíčovým strukturálním změnám, alespoň zatím, nedošlo,“ říká Blažek.
Čas od času se dnes objevuje srovnávání nynější politické situace, kdy se KSČM přibližuje k moci, s únorovým převratem. Je to srovnání opodstatněné?
Myslím, že ne. Situace je výrazně odlišná, především mezinárodní. Neexistuje Sovětský svaz a není zde opravdu silná komunistická strana.
Dobře, v tomto smyslu srovnávat nelze. A ve smyslu pozvolné změny režimu, o níž se občas hovoří v souvislosti s kreativnějším výkladem ústavy?
Události od říjnových voleb jsou klíčové a budou přelomové pro charakter dnešního politického systému. Na druhou stranu si myslím, že ke klíčovým strukturálním změnám, alespoň zatím, nedošlo.
Které klíčové změny máte na mysli?
Zásadní změny by souvisely s tím, kdo bude vládnout. Například jestli budou u moci poprvé od listopadu 1989 komunisté a radikální populisté, žádající změny celého rozhodovacího systému definovaného parlamentem. Za druhé by to mohlo být nějaké zásadní rezignování na roli Ústavního soudu a Senátu. Nemyslím si, že je zde zatím většinová vůle potlačovat jejich pravomoci.
Já vidím vůli premiéra v demisi Andreje Babiše zrušit Senát. Je podle něj zbytečný.
Chtít je jedna věc. Druhá věc je, že by muselo dojít ke změně ústavy a tu by přece musel schvaloval i Senát. Vláda by musela přestat respektovat zákonodárnou, případně soudní moc a to já zatím nevidím. Vidím ale radikalizaci médií i radikalizaci politických představitelů. Začínají mluvit jazykem, který je odlišný od devadesátých let a začíná někdy připomínat autoritativní režimy.
Zpět k Únoru 1948. Předcházely mu volby v roce 1946, byly demokratické?
O parlamentních volbách v roce 1946 se nedá mluvit jako o svobodných tak, jak je známe dnes. Důvodů je několik. Zmizela značná část voličů, která, nebýt války, měla volební právo. To souvisí s koncentračními tábory i s poválečným nuceným vysídlením německého obyvatelstva. Týká se to i zrádců a kolaborantů, což je dobový termín, který označoval osoby, které kolaborovaly s okupační mocí během nacistické okupace a byly československými občany v roce 1939. Když se podíváme na tuto voličskou strukturu, tak vidíme obrovský úbytek voličů, z nichž by značná část asi volila jinak než obyvatelstvo s volebním právem. Za druhé se výrazně proměnil celý politický systém, a to je nejdůležitější důvod, proč volby svobodné nebyly.
To znamená zánik některých politických stran?
Týká se to nejen toho, že nebyla obnovena agrární strana, ale celého charakteru třetí republiky. Politický systém byl vymezen systémem Národní fronty Čechů a Slováků. Předpokládal, že se všechny strany aktivně podílí na vládě a de facto nikdo neměl být v opozici. Třetí věc byl problém s postupným pohlcováním státních institucí komunistickou stranou postupně již před únorem 1948. Komunisté velmi pragmatickým způsobem obsazovali posty a rychle po roce 1945 získali silné pozice na vnitru, ministerstvu národní obrany a dalších resortech i jiných státních institucích. Čtvrtá věc, jenž způsobila, že volby v roce 1946 svobodné nebyly, souvisela s celkovou radikalizací společnosti. I pomocí komunistické propagandy, která využívala možnosti ministerstva informací, se proměnilo vnímání Sovětského svazu a samotné komunistické strany. Podstatnou věcí, za první republiky nemyslitelnou, bylo také vytváření stínové struktury komunistické strany uvnitř nekomunistických stran. Tam pronikali lidé, kteří ve skutečnosti byli tajnými členy komunistické strany. Někteří vstupovali do nekomunistických stran s cílem je rozložit a dovést je do područí soudruhů. Toto masivní ovlivňování činnosti politických konkurentů, kteří měli být součástí koaliční vlády, mělo cíl vytvořit poslušné satelity komunistické strany.
Když jste vyjmenoval ty důvody, proč volby v roce 1946 svobodné nebyly, jak se díváte na interpretaci, že si Češi dobrovolně zvolili komunistickou budoucnost?
Částečně oprávnění má. Při srovnání s jinými středoevropskými státy byla tendence podpory komunistů poměrně silná. Naopak v Polsku nebo Maďarsku skutečně sovětizace a odpor proti ní probíhaly jiným způsobem. Svou roli sehrály také starší domácí komunistické tradice. Už za první republiky to byla přeci legální strana. Působila v parlamentu, naopak v Polsku byla zakázaná.
Byl komunistický převrat ústavní, jak se občas interpretuje?
To je jeden z velkých mýtů, který se podařilo komunistům vnutit při interpretaci únorových událostí. Byl to neústavní historický mezník, který ukazuje, jak rychle může skončit i omezená suverenita a politická soutěž reprezentovaná systémem Národní fronty, který se prosadil i v jiných evropských státech. Neústavní byl v úzkém i širším slova smyslu. V tom úzkém to znamená rekonstrukci vlády výhradně na základě požadavku Klementa Gottwalda po demisi ministrů nekomunistických stran. Rekonstrukce byla přísně vzato neústavní, protože ve skutečnosti byl ten počet ministrů, kteří podali demisi, nadpoloviční. Udává se často, že většinový nebyl.
Proč se to udává?
Ještě dva další ministři ze sociální demokracie podali demisi 25. února 1948. Vláda podle paragrafu 80 platné ústavní listiny z roku 1920 rozhodovala ve sboru jako celek a usnášeníschopná měla být pouze při nadpoloviční přítomnosti všech ministrů. Edvard Beneš mohl udělat různé kroky, na místě by bylo nechat padnout celou vládu a vyhlásit nové volby, to by asi bylo ústavně nejčistší řešení. Problém byl také v tom, že Gottwaldovy návrhy 14 nových ministrů neschválila řádně zvolená vedení nekomunistických stran. Ta byla naopak odstavena násilným způsobem levicovými frakcemi řízenými komunisty.
Jak neústavní byl převrat v tom širším kontextu?
Komunisté především neuchopili moc jen na základě zmíněné pseudorekonstrukce vlády, ale na základě velmi rozsáhlého nátlaku, během něhož používali násilí. Obsazovali sekretariáty nekomunistických stran, vylučovali ze zaměstnání domnělé i skutečné odpůrce. Velmi rychle došlo k proměně celého Ústavodárného národního shromáždění, kterému končil mandát na jaře 1948. Závodní milice, později lidové, které byly bez opory v zákoně vytvořeny komunistickou stranou jako paramilitární jednotky, navíc získaly z ministerstva vnitra zbraně.
Zmiňoval jste, že podpora komunistů byla v Československu výjimečně silná. Najdou se nějaké bílé vrány, tedy protesty proti únorovému převratu?
Nejviditelnější protesty byly pražské studentské demonstrace ve dnech 23. až 25. února 1948. Vždy se jich účastnilo několik tisíc lidí, převážně studentů organizovaných v juniorských organizacích zejména nekomunistických stran. Aktivní byli zejména národní socialisté a lidovci. Ta poslední byla násilně rozehnána příslušníky pohotovostního pluku SNB.
