Další krůček ke společnosti nedůvěry

Ta partička mi párkrát zachránila ráno. Hrávají u stanice metra obklopené betonem, podchody nadjezdy, našedlou pustinu měla kdysi rozjasňovat dnes už dost omlácené „umčo“ z časů normalizace. Nic, co by člověku dělal svět snesitelnějším, když už se ráno vyhrabal do práce. Někdy tam ale vyhrává trio starších romských muzikantů, jedou ty svoje šlágry, je na nich vidět, že je to baví, smějí se. Je v tom energie, která za těch pár drobných stojí, vlastně se smějí, i když jim člověk nedá nic. Magistrát hlavního města ale má jiné plány, jeho nová vyhláška stanovuje pro pouliční muzicírování absurdně složitá pravidla včetně výčtu povolených nástrojů a střídání lokalit, kde je možné hrát. Taková lokální lapálie. Jenomže působí jako detail nějakého širšího obrazu etablující se společnosti nedůvěry.

Lidskou činnost je v ní nutné předem detailně vymezit, jinak by se zřejmě stalo něco strašného. Nedá se jim totiž věřit, těm lidem. Živnostníci a další by měli pravidelně posílat podrobná hlášení, jinak totiž budou určitě strašně okrádat stát, jsou přece takoví. Taky bychom se měli navzájem pokud možno co nejvíc hlídat. Nakonec i ty populistické řeči o snížení daně na točené pivo jsou výrazem nedůvěry, již implikuje přesvědčení, že něco takového by na lidi mohlo zabrat. Ještě nikdo neprodělal na tom, že by podcenil veřejný vkus, řekl kdysi vulgární showman Barnum.

Po politice nedůvěry existuje nějaká silná poptávka. A jakkoliv se často píše o hlubokém rozdělení české společnosti, v nedůvěře je sjednocená, neshoda panuje jen ohledně toho, komu nevěřit. Jistě za to mohou elity vůbec a zvlášť ty politické, jejichž jednání v minulých letech mnohdy nedávalo důvody k důvěře. Možná to souvisí s generační obměnou. Těch, kdo vyrostli ve společnosti dohledu a jejich touhou bylo zbavit se ho, už není tolik. Mladší generace pamatují spíš anarchické uvolnění devadesátých let a z nich jim možná utkvěly hlavně jeho temnější stránky. Důvodů je jistě víc, často propletených dohromady. Česká veřejná debata ale působí dojmem střetu různých autoritářských koncepcí. Někdo chce velkého bratra či taťku, který to tu všechno ohlídá před nedůvěryhodnými cizími živly, jiný sní o velké sestře, která by terapeuticky usměrnila všechny ty nedůvěryhodné uvnitř, promluvila jim do duše a potrestala ty, kdo by snad neposlouchali dost pozorně. Svoboda moc důvěryhodných obhájců nemá. I kdyby se ale našli, museli by asi jít proti vůli nedůvěřivé většiny.