F1 upadá. Je na čase vyzvat piloty stíhaček

Mnoho příznivců motoristického sportu (včetně autora tohoto článku) si již několik let stěžuje na upadající úroveň „královny“ tohoto oboru, tj. Formule 1. Dříve nesmírně atraktivní závody prostě pozbyly své kouzlo, místo soubojů jezdců má stále větší prostor „boj“ tvůrců pravidel a inženýrů, snažících se využít či obejít různá ustanovení. Diváci byli odsunuti na vedlejší kolej a F1 se pozvolna uzavírá do sebe. Mohlo by ji něco nahradit? Možná. A nakonec by to vlastně ani nemusely být závody rychlých automobilů na zemi.

V současné době představují letecké závody spíše okrajovou disciplínu, z níž jsou nejznámější mezinárodní šampionát Red Bull Air Race, americké závody kolem pylonů (hlavně v Nevadě) a různé akrobatické soutěže. Existovaly ovšem i doby, kdy se zraky milovníků motoristického sportu upíraly na oblohu přinejmenším stejně dychtivě jako na zem. V období mezi světovými válkami patřil letecký sport na skutečnou špičku.

Mezi nejslavnější závody náležela tzv. Schneiderova cena, kde se utkávaly rychlé hydroplány, či americký seriál National Air Races, známý tehdy též jako Pulitzerova cena (sponzoroval ho totiž tentýž novinář Ralph Pulitzer, jehož jméno nyní nese cena pro nejlepší žurnalisty); na něj dnes formálně navazují závody v Nevadě. Mezi minulými a současnými leteckými závody ale existuje jeden naprosto principiální technický rozdíl.

Současné závodní letouny jsou vesměs malé vrtulové stroje, popř. úpravy vrtulových stíhaček, jež bojovaly ve druhé světové válce. Tryskové letouny vídáme pouze v jedné kategorii závodů v Nevadě, v níž mimochodem nejčastěji vyhrávají československé letouny L-29 Delfín a L-39 Albatros. Nesmí se zúčastnit letadla s motory s přídavným spalováním, což fakticky znamená, že nesmí závodit moderní stíhačky, kdežto mezi světovými válkami bývalo běžné, že závodily vůbec nejpokročilejší letouny, jaké tehdy na světě existovaly.

Je poněkud paradoxní, že se současné závodní letouny moc neliší od těch, které měřily síly ve 30. letech. V té době měly letecké závody (kromě zábavy) i účel, který svého času (dnes už to moc neplatí) mívala i F1, a sice vývoj a testování nových technologií. Ne každý dnes asi ví, že legendární britský stíhací letoun Spitfire, takříkajíc vítěz bitvy o Británii, byl vlastně založený na plovákových závodních letadlech Supermarine S.5, S.6 a S.6B, která v letech 1927, 1929 a 1931 vyhrála již zmíněnou Schneiderovu cenu.

Specifickou událostí 30. let bývaly také mezinárodní mítinky vzdušných sil v Curychu, kde se také odehrávaly soutěže, a to za účasti tehdy nejlepších stíhaček. Roku 1937 tam o první místa bojovala německá letadla Messerschmitt Bf 109 a naše už zastarávající, byť pořád ještě slušné výkony nabízející dvouplošníky Avia B-534. Výsledky závodů dávaly jasnou výpověď o tom, že v oboru stíhaček právě nastává velká generační změna.

Proč by podobné události nemohly být obnoveny? Jinak řečeno, proč by znovu nemohly měřit síly moderní stíhací letouny, tentokrát samozřejmě nadzvukové proudové typy? Podobně jako v meziválečné éře by se jistě našlo dost sponzorů, na prvním místě firmy jako Red Bull, jež se podporou různých sportovních a technických „šíleností“ zabývají takřka programově. Ostatně v barvách úspěšného rakouského výrobce energetických nápojů už jeden proudový stíhač létá, byť je to „jen“ historický sovětský stroj MiG-17F.

Nepochybně by se přihlásilo i hodně účastníků. Stejně jako v případě F1, kde závodí jak velké automobilky (Mercedes, Ferrari), tak malí „specialisté“ (Williams, McLaren) a firmy, které se primárně zabývají něčím jiným (na prvním místě pochopitelně právě firma Red Bull), tak také závody moderních stíhaček by znamenaly příležitost pro spoustu „hráčů“. Ti by ovšem do této záležitosti vstupovali s velmi rozmanitými motivacemi.

Výrobci letounů (jako americký Lockheed, francouzský Dassault či ruský MiG) by tam toužili předvést své výrobky (čili získat pozornost možných zákazníků) a testovat technologie. Zájem by nejspíše měly i soukromé vojenské firmy, které poskytují vzdušným silám např. výcvikové služby (mj. firma Draken International, jež odkoupila české L-159) a vnímaly by to jako šanci zviditelnit se. V jejich službách neoperují zdaleka jen zastaralé kusy, ale též moderní (z 80. let pocházející) stíhačky jako F-16, MiG-29 nebo Su-27.

Zúčastnila by se možná i některá vojenská letectva (jako kdysi v Curychu), pokud by se chtěla pochlubit uměním svých pilotů. A zajisté by se angažovaly i značky jako Red Bull, Amazon a Google, jež by takový podnik pojímaly jako velkou reklamu. Peníze od těchto firem by mohly značně pomoci soukromým nadšencům, resp. lidem, kteří vlastní ex-vojenská trysková letadla kvůli „létání pro radost“. Po světě (nejvíc v USA) jich najdeme docela hodně a v jejich rukách jsou mj. stroje F-4 Phantom II, F-104 Starfighter či MiG-23.

Americké pouště by pak nabídly více než dostatečnou plochu a nápadití organizátoři by určitě vymysleli i dostatek různých disciplín, ať už by to byl normální závod na čas, závod družstev, slalom, let nízko nad zemí či naopak stoupání do výšky. Přímý přenos divákům by zajišťovaly kamery umístěné na zemi i přímo na palubách letounů, snad i bezpilotní kamerová letadla, jež se nad stadiony a závodními dráhami objevují už dnes.

Někdo by asi mohl namítnout, že by to bylo příliš drahé a nebezpečné. Otázku financí by však vyřešili již zmínění sponzoři a stejně tak riziko by bylo věcí účastníků. Piloti stíhaček obvykle nebývají moc bojácní, jinak by totiž tuto práci nedělali. To ostatně platí i o těch, kdo se věnují automobilovým závodům, kde prostě také někdy dochází k nehodám, zraněním či úmrtím, ale to k téhle věci zkrátka patří. Závody proudových stíhačů by se tak mohly stát „adrenalinovou“ událostí, která by jistě poutala pozornost diváků na celém světě.