Nenahraditelná „Mutti“ Angela Merkelová. Proč je kancléřka tak úspěšná?

Televizní duel: Merkelová jasně ztratila proti Martinu Schulzovi. Takový titulek nabízela německá verze vyhledávače Google minulou neděli ráno. Divné na tom bylo, že jediná televizní debata mezi kancléřkou a jejím vyzývatelem proběhla až v neděli večer. Sociální demokracie, která reklamu o úspěchu svého volebního lídra zadala, se stala právem terčem posměchu. Ještě k němu přispělo, že ve večerní debatě nakonec lépe uspěla kancléřka.

Pro kampaň před volbami do Bundestagu je to typická příhoda. Jakákoli možnost, že se cesta Angely Merkelové ke třetí obhajobě kancléřského úřadu zkomplikuje, vzbuzuje přehnaná očekávání. S Merkelovou již ve volbách prohráli tři kandidáti sociálnědemokratické SPD od Gerharda Schrödera přes Franka-Waltera Steinmeiera k Peeru Steinbrückovi, přitom ve všech případech byla nejslabším místem její kampaně televizní debata, v níž se kandidátka křesťanskodemokratické CDU vždy uzavřela v defenzivě a obvykle od svého soupeře nějaký nepříjemný úder inkasovala. Nikdy debatu neprohrála na celé čáře, co když se ale její nový vyzývatel Martin Schulz dobře připravil, proč by se to tentokrát nemohlo povést? Proč by nemohl na poslední chvíli zlikvidovat patnáctiprocentní ztrátu, kterou mu ukazují průzkumy? Tak mohli aparátníci SPD uvažovat, když zadávali reklamu na Google – a přitom spletli datum.

Zároveň předčasná publikace textu o vysněném vítězství ukazuje, jak je Merkelová při svých čtvrtých volbách suverénní. Němci si už těžko dokážou představit, že jejich zemi bude vládnout někdo jiný, a skoro polovina jich předpokládá, že volby budou jen formalitou. Kancléřka se čtvrtým triumfem vyrovná největším předchůdcům, tvůrci poválečného hospodářského zázraku Konradu Adenauerovi a „kancléři sjednocení“ Helmutu Kohlovi.

Sociální demokrat Schulz v minulých měsících nikoho nepřesvědčil, že zná jinou cestu k lepším zítřkům, a zřejmě ani nemohl, protože jeho SPD vládne spolu s CDU ve velké koalici. Proto mu k úspěchu ve volbách zbývala poslední možnost, totiž suverénní vítězství v osobním střetu právě s Merkelovou. Do stejné pozice jako Schulz se dostala dokonce populistická Alternativa pro Německo (AfD), jež jako hlavní volební heslo v bývalém východním Německu používá „Merkelová musí pryč“. Po loňském vzestupu při zemských volbách ztratila na popularitě a udržet podporu na deseti procentech se snaží opakovanými výpady na kancléřku. Obrátila tak strategii úspěšně vyzkoušenou v Rakousku nebo Nizozemsku, kde lídři sociálních demokratů či liberálů porazili charismatické populisty, když je vyzvali na „souboj o demokracii“ a přihřáli se na jejich popularitě. Němečtí populisté se zviditelňují deklarovaným soubojem s věčnou kancléřkou.

Druhý hospodářský zázrak

Jak došlo k tomu, že je Merkelová nenahraditelná, se snaží mnozí experti vysvětlit hlubokými sondami do německé národní duše. Kritický sociolog Joska Pintschovius označil kancléřku za představitelku vládnoucí „diktatury maloburžoazie“. Německá střední třída propadlá konzumu našla pod křídly „Mutti“ bezpečné útočiště. Nedosáhnou na ni poryvy globalizace s rušením podniků a dovozem laciného cizího zboží, nic neohrozí poklidné bydlení na předměstí ani každoroční dovolenou na Mallorce. Merkelová zajišťuje konzum málo nápaditou, přesto stabilní politikou plné zaměstnanosti a bezpečných sociálních dávek, proto vlastně nejde ve volbách porazit. Cokoliv nového by mohlo situaci zkomplikovat a jistota, že všechno půjde ve starých kolejích, je přece nejvyšší hodnotou maloměstských rodin.

Bylo by to možné říci i méně kriticky. V období kancléřky Merkelové se podařilo Němcům na rozdíl od jiných národů překonat krizi západního modelu státu blahobytu. Do značné míry za to Merkelová vděčí svému předchůdci Gerhardu Schröderovi, který sice byl sociálním demokratem, přesto v reformě Hartz IV podmínil vyplácení sociálních dávek tím, že žadatelé nastoupili aspoň na špatně placenou práci. Zároveň se však ekonomové CDU inspirovali poválečným hospodářským zázrakem, který natolik zvětšil poptávku po pracovní síle, že vyžadoval dovoz nových a nových zaměstnanců z Itálie, Jugoslávie a Turecka. Současní experti na to šli jen z druhé strany. Využili rozšíření Evropské unie k tomu, že vyváželi lacinou práci na východ. Později otevřeli hranice pro nový příliv pracovních sil do Německa.

Prosperita měřená růstem pracovních příležitostí budí při pohledu zvenku závist. Loni přibylo na německém pracovním trhu 700 tisíc zaměstnanců, tedy přes dvě procenta. Z toho se polovinu podařilo získat z domácích zdrojů. Daří se zapojit poslední dlouhodobě nezaměstnané, ve větší míře chodí do práce ženy. Nejdůležitější skupinou jsou však přistěhovalci z východu. V roce 2016 se na německém trhu práce nově objevilo 50 tisíc Rumunů, 40 tisíc Poláků, 20 tisíc Chorvatů nebo Bulharů, po deseti tisících Maďarů a Albánců, jen o něco méně Bosňanů, po pěti tisících Srbů, Baltů a Čechů. Nové členské země Evropské unie a státy západního Balkánu tak dodávají ročně 200 tisíc gastarbeitrů, kteří se dokážou v německém smyslu slova rychle integrovat, tedy získat regulérní zaměstnání. Je to vidět na srovnání se samotnými německými občany, kterých pracuje 40 procent, zbytek jsou děti, penzisté, nezaměstnaní a ženy v domácnosti. Poláků nebo Rumunů s dlouhodobým pobytem v Německu však pracuje 45 procent, Maďarů a Slováků skoro polovina a zcela speciálním případem jsou Češi. V Německu jich má trvalý pobyt 55 tisíc, zaměstnání našlo 45 tisíc. Tuto statistiku ovšem nejde srovnávat s ostatními, protože část českých pracovníků jsou vysoce žádaní pendleři. O rostoucím vývozu práce na východ svědčí každoroční růst obchodní výměny, který v případech Polska, Česka, Rumunska i Maďarska roste až o desetinu ročně.

Merkelové se podařilo z rozšíření Evropy vyrobit něco jako nový hospodářský zázrak. Pokud se Britové rozhodli k brexitu pod dojmem příchodu dvou milionů lidí z nových členských států EU a pokud si francouzský prezident Emmanuel Macron stěžuje, že 300 tisíc laciných pracovníků z východu ohrožuje domácí pracovní trh, pro Německo jsou dva miliony pilných a kvalifikovaných přistěhovalců předpokladem všeobecné spokojenosti s ekonomikou.

Při pohledu zevnitř Německa to vypadá, že se poměry zlepšily jako mávnutím kouzelného proutku po nástupu kancléřky do úřadu. Do roku 2005, kdy vyhrála své první volby, německá ekonomika každý rok ve srovnání se zbytkem Evropy ztrácela. V následujících jedenácti letech Německo rostlo v osmi případech rychleji než evropský průměr a v letech 2010 až 2014 bylo očividně tahounem ekonomiky celého kontinentu. Samotná finanční krize v roce 2009 byla jen podnětem k ještě rychlejšímu růstu. Termíny jako „německý úspěch“ a „na straně vítězů globalizace“ se staly u západních sousedů součástí běžné komunikace, kterou nikoho ani nenapadne zpochybňovat. Vzhledem k tomu, že se málokdy mluví o podstatném důvodu, kterým bylo využití kvalifikované pracovní síly z nových členských států, sklízí zásluhu nepochybná schopnost Merkelové efektivně řídit nejsilnější ekonomiku Evropy.

Muslimové? Jen vedlejší starost

Při pohledu z Česka nebo jiných evropských zemí mají Němci potíže, protože v roli samozvaného evropského lídra nedokážou zvládnout řadu zahraničněpolitických krizí od války na Ukrajině přes finanční kolaps Řecka, krizi eura a migrační vlnu v roce 2015 až ke konfliktu s tureckým prezidentem Recepem Erdoganem. Z německé perspektivy to jsou jen nepříjemné vedlejší účinky jinak uspokojivého vývoje. Znovu to potvrdil nedělní televizní duel Merkelová–Schulz. Dvě třetiny vyměřeného času opravdu řešili otázky zahraniční politiky včetně nezvládnuté uprchlické vlny a napjatých vztahů s Tureckem. Drama se však nekonalo. Schulz si sice stěžoval, že kancléřka otevřela na podzim 2015 hranice, aniž to konzultovala s ostatními evropskými politiky či aspoň s významnějšími z tuzemských kolegů, Merkelová však vystačila s výrokem „v životě spolkové kancléřky jsou okamžiky, kdy se musíte rozhodnout“.

S integrací migrantů z roku 2015 jsou dodnes velké potíže, například koncem loňského roku pracoval jen každý desátý. Ovšem Schulz to mohl jen těžko kritizovat, když jeho SPD tvrdí, že islám integraci do německé společnosti nepřekáží. Merkelová přešla fakt, že ani tradiční turecká menšina se dodnes „neintegrovala“ jako nedávní příchozí z východní Evropy a že z jednoho a půl milionu osob s tureckým pasem pracuje jen půlmilion. Místo toho použila frázi, podle níž „miliony muslimů přispěly k německému úspěchu“. Doplnila to logickou úvahou: „Proto patří islám k Německu.“

Schulz žádal tvrdší postup proti Turecku, jehož prezident Erdogan nechal naposledy zavřít dva německé turisty a celkem drží bez soudu už 55 osob s německým občanstvím. Bylo by prý možné přerušit řízení o přistoupení Turecka k Evropské unii a zastavit podporu ve výši čtyř miliard eur ročně. Merkelová by se spokojila s mírnější odvetou, třeba zrušením záruk za obchodní půjčky. Schulze pak zklidnila připomínkou, že přece bude lepší nevypovídat Turecku smlouvu o vracení migrantů. Nesoulad v postojích k Turecku jde ke všemu vysvětlit domácí politikou. Většina aktivních odpůrců Erdogana mezi německými Turky se hlásí k levici, proto SPD doporučuje ostřejší postup. Protože ovšem většina německých Turků s Erdoganem sympatizuje, tak se může ve volbách vyplatit střízlivější přístup CDU.

Debata tak jen umocnila zoufalství novinářů, kteří nemají před volbami o čem psát. Nebývalou prosperitu všech koutů Německa nezpochybňuje žádná strana, jejichž billboardy zaplňují ulice měst nenápaditými hesly „Za dobrou práci a dobré mzdy“, „Naše rodinná politika je právě taková, hlasitá a vyžadující pozornost“, „Lepší budoucnost nepřijde sama od sebe“, která nešťastní žurnalisté přirovnávají k reklamě na margarín. Nejčastějším grafickým prvkem jsou rozkvetlé louky, na rozdíl od Česka se často užívají žlutá řepková pole. Neexistují žádné vážné problémy, o kterých se vedly spory ještě v minulých volbách, a jedinou výjimku nabízejí radikálové AfD například plakátem přitažlivých dívek a nápisem „Burky? My jsme pro bikini!“. Dokonce novináři z levicového Spiegelu to komentují s pochopením a citací psychologa Sigmunda Freuda: „Co se nesmí vyslovit, o to ostřeji se dere na povrch.“

Na dohled od Jamajky

Nejsvětlejším okamžikem Martina Schulze při televizní debatě byla připomínka, že poslední vláda Merkelové zavedla mýto pro osobní automobily, i když to v předvolebním duelu se sociálním demokratem Steinbrückem vyloučila. Kancléřka tentokrát slíbila, že se věk odchodu nezvýší na 70 let. „To je skvělé,“ zasmál se Schulz. „Minule jste vyloučila mýto, tak se teď necháme překvapit penzí v sedmdesáti,“ zaútočil a kancléřka se zmohla jen na slabou odpověď, že na druhé straně snížila silniční daň. Právě výkony ministra dopravy Alexandera Dobrindta jsou největší slabinou současné vlády, jak svědčí i jeho neschopnost zabránit zákazům vjezdu aut s dieselovým motorem do městských center. Schulz se tedy kancléřky zeptal, jestli odškodní majitele těchto aut, a Merkelová se otázce vyhnula tím, že se zlobí na výrobce, kteří se nesnažili špinavé motory vylepšit. Těžkosti, které se valí na majitele aut, by skutečně mohly způsobit, že věrná maloburžoazie na kancléřku zanevře.

Nakonec však Schulz svou výhodu v přesvědčivé vítězství nepřetavil. Zaskočili ho moderátoři, kteří problém mýta dieselů bagatelizovali dalšími otázkami, jestli by se němečtí fotbalisté měli účastnit mistrovství světa v Kataru a jestli je správné, aby bývalý kancléř Schröder pracoval v ruské firmě Rosněfť. Závěr debaty tak pozdvižení maloburžoazie nezpůsobil a převládající náladu sociálních sítí vystihuje ironický komentář z Twitteru: „Každou noc ležím a přemýšlím: Katar? Mýto? Schröder? Teď konečně jasno. Konečně klid. Děkuji.“

Pravděpodobnost, že se Merkelová nestane kancléřkou, se po prvním a zároveň posledním televizním duelu přiblížila k nule. Preference těžko změní trend, a tak CDU při volbách 24. září získá 35–40 procent hlasů, sociální demokraté skončí pod 25 procenty, další čtyři strany, vedle AfD tedy postkomunistická Die Linke, Zelení a liberální FDP, mezi osmi a deseti procenty.

Určitou možnost, že může dojít k dílčím posunům, naznačil ještě průzkum agentury Allensbach, která upozornila, že 45 procent Němců považuje volby za rozhodnuté už dnes. To je neobvyklé, protože dosud si něco podobného myslela nejvýš třetina Němců v roce 2005. To může od účasti odradit vlažné příznivce kancléřky. Zároveň 46 procent dotázaných necelý měsíc před volbami nevědělo úplně přesně, koho půjdou volit. Takový údaj odpovídá rozbouřeným poměrům před nadcházejícími volbami v Česku, teď však naznačuje překvapení v klidných německých vodách.

Připomínka expertů Allensbachu je důležitá i z toho důvodu, že se poprvé od roku 1953 dostane do sněmovny šest stran (nepočítaje bavorskou CSU) a při skládání vlády bude záležet na každém procentu. Pokud získá většinu mandátů CDU s FDP, vznikne bezproblémová pravicová vláda. Pokud to nevyjde, tak se s dohodou o novém kabinetu počká až za 15. říjen, aby koaliční jednání nekomplikovala kampaň pro předčasné volby ve spolkové zemi Dolní Sasko. Pravice by pak mohla domluvit koalici se Zelenými, které se v Německu říká „Jamajka“. Pokud Jamajka nevyjde, tak se Němci nevyhnou opakování velké koalice. Muselo by se stát něco opravdu nečekaného, aby získala většinu rudá vláda SPD a Zelených s Die Linke, které dnes průzkumy dávají 40 procent. Její vznik by zároveň znamenal překročit tabu, že s bývalými komunisty se na vyšší politické úrovni nespolupracuje.

Na jednotkách procent záleží také osud letošního sparing partnera Merkelové. Pokud se SPD propadne pod historické minimum 23 procent, Schulz skončil. Se ziskem přes 26 procent se může stát lídrem opozice s vyhlídkou, že se v roce 2021 stane kancléřem. Nikdo v politice ani médiích nepředpokládá, že Merkelová bude ještě kandidovat.