Irák jako britská Blanka. Co vše způsobila zmrvená invaze

Jako by jim nestačil Brexit, včera byly v Británii zveřejněny výsledky tzv. Chilcotova vyšetřování. Komise vedená bývalým vysokým státním úředníkem měla zjistit, jakých chyb se dopustila britská vláda, když se v roce 2003 připojila k americké invazi do Iráku.

Vyšetřování se vleklo jak stavba tunelu Blanka. Bylo zahájeno v roce 2009, výslechy svědků skončily v roce 2011, závěry měly být zveřejněny v roce 2014. Což samotné už se zdá být dost dlouho, ale nakonec jsme tam, kde jsme – jednou považoval šéf vyšetřování načasování za nevhodné vzhledem k termínu voleb, pak zase musel dát lidem jmenovaným v konceptu zprávy právo vyjádřit se, taky se vyjednávalo s Američany o vydání dokumentů. Historie té zprávy samotné je zkrátka dobrým příkladem skoro všeho, co dnes vlády dělají.

Reakce pak je ilustrací toho, jak dnes funguje systém vládnutí v západních demokraciích. Základní strukturou referování o zprávě bylo: Koho zpráva obviní a z čeho? Omluví se? (Míněn je hlavně Tony Blair; neomluvil se, ale řekl, že je mu to všechno strašně líto, ale rozhodl by se stejně). Řekne, že to byla chyba? (David Cameron, který nebyl u moci, ale hlasoval pro válku; neřekl, že to byla chyba). Dobře si musel připadat někdejší poradce Tonyho Blaira Alistair Campbell, toho zpráva očistila z nařčení, že zasahoval do obsahu složky o iráckém nebezpečí, kterou daly dohromady britské rozvědky. Takže vina padá na rozvědky.

Hlavním cílem demokratického vládnutí dnes je, aby na vás neulpěla vina.

Na to, jak byla zpráva očekávaná a jak monumentální závěry jsou z ní vyvozovány (namátkou titulek redakčního komentáře Guardianu „Zruinovaná země, otřesená důvěra, zničená reputace“), jsou závěry a doporučení vyšetřování byrokraticky mdlé: vytvořit kulturu kritické diskuse na vládě, dodržovat pravidla kabinetního vládnutí, zajistit, aby bylo přihlíženo k právnímu názoru, a tak podobně.

Přes všechny zpoždění a opatrnost ovšem vyšetřování nebylo cvičením v zakrývání pravdy. Nikdo kromě extremistů ho z toho neobviňuje. Naopak. Uprostřed světa konspiračních webů, hybridních válek a „narativů“ vítězících nad fakty, jak je vidět, stále ještě může v oficiální sféře existovat nezaujaté, nezávislé zacházení s fakty bez předem daného výsledku. „Ti, kdo pořád tvrdí, že žijeme v „post-pravdivostní“ společnosti, by měli sledovat Chilcot,“ napsal komentátor Daily Telegraph.

Diktátor, anebo příslušník vládnoucí elity nedemokratické nastupující velmoci, který zpovzdálí sleduje britské počínání, ovšem dospěje k závěru, že tuhletu demokracii přebírat nebude. Usoudí, že režim, který považuje veřejné deptání sebe sama za svůj nejvyšší výdobytek, je odsouzen k úpadku. Většina příštích válek ve světě bude vedena režimy, které žádné demokratické pitvání svých rozhodnutí nepřipustí.

Přitom je evidentní, že invaze do Iráku byla katastrofa, jejích všech důsledků jsme ještě nedohlédli. Ti, kteří při ní zahynuli, jsou jen úvodní položkou. Saddám Husajn je zodpovědný za smrt nejméně miliónu lidí a lze extrapolovat, že kdyby zůstal u moci, zabil by jich daleko víc, než kolik jich zahynulo při a po angloamerické invazi, tj. cca 120 000 lidí, z toho 15 000 bylo zabito přímo okupačními jednotkami.

Ale Irák by se nezhroutil, nedošlo by k mocenskému vzestupu Íránu, který dnes destabilizuje Blízký Východ, neexistoval by Islámský stát. Vznikly by jiné hrozné věci – Saddám svou religionizací režimu v posledních letech své moci fakticky dodal vedoucí kádry dnešního Islámského státu. Kdyby se dožil arabského jara, těžko spekulovat, k čemu by v Iráku došlo a zda by to mohlo být lepší než to, co se dnes děje v Sýrii.

Ale lehkovážnost, s níž se George Bush pustil do iráckého dobrodružství, měla katastrofální následky. Jak píše Tony Blair v memorandu Georgi Bushovi z července 2002, jež je součástí Chilcotovy zprávy, „když vyhrajeme rychle, každý bude náš kamarád.“ A Afghánistán „je zatím jediný případ změny režimu, takže je potřeba, aby to byla dobrá reklama“.

Kdyby se změna režimu v Afghánistánu a v Iráku povedla, nikdo by dnes nevyšetřoval, zda Tony Blair ukázal nové právní stanovisko lorda Goldsmitha členům kabinetu. Jenže to Američané – neboť na ty padá hlavní vina – vskutku trestuhodně podcenili. Představovali si, že stačí odstranit nenáviděný diktátorský režim, a na jeho místě vykvete stabilní vláda jak někde třeba v Československu.

Ty Američany, kteří o těchto věcech rozhodli, politika po zásluze potrestala tím, že pomohli k moci Baracku Obamovi, který založil svou zahraniční politiku na principu pravého opaku toho, co dělal Bush. Ale republikánská strana se s dědictvím zbabraného Iráku nikdy otevřeně nevypořádala. Takže to jako první otevřeně řekl až Donald Trump, který přitom v roce 2003 invazi podporoval a dnes o tom lže.

Zmrvená irácká invaze nadlouho otrávila vztahy mezi USA a Evropou a posílila antiamerické tendence mezi elitami i v širokých vrstvách. Ti politici, kteří Američanům důvěřovali a obhajovali spojenectví s nimi, za to většinou zaplatili. V Británii samotné David Cameron v roce 2013 zjistil, že není schopen získat od sněmovny souhlas k intervenci v Sýrii.

Přitom faktický zahraničněpolitický – nikoli procedurální – závěr Chilcotova vyšetřování a všech podobných je ten, že na Blízkém Východě by bylo lépe, kdyby byl Saddám ponechán u moci a drželi se navzájem s ajatolláhy v Teheránu v šachu. Zní to jako něco, co by doporučil Henry Kissinger, muž, který je typickým kritikem invaze do Iráku považován za daleko horšího válečného zločince než Blair.