„V Iráku jsem málem přišel o život.“ Rozhovor s fotografem, který zachytil proměny Kurdistánu

Málokdo zná oblast severního Iráku jako francouzský humanitární a válečný fotograf Lam Duc Hien. Třicet let dokumentuje proměny této země. Za portréty Iráčanů získal i první cenu v prestižní soutěži World Press Photo. Ve Francii mu vyšla řada fotografických knih. Ta nejnovější, V krajině granátovníků, vyjde i v češtině.

Kdy jste se poprvé dostal do Iráku?

Bylo to v roce 1991, ještě za Saddáma Husajna. Ten tehdy bombardoval rebelující Kurdy na severu a já jsem byl šéfem humanitární mise francouzské neziskovky Equilibre. Byl jsem tehdy zároveň ještě student Výtvarné akademie v Lyonu a měl jsem s sebou fotoaparát - Leicu.

Tehdy se vám podařilo zachytit dva muže, kteří se v brzké historii země posléze stali prezidentem. Docela náhoda.

V dokumentární fotografii to máte tak: ocitnete se ve středu nějakých událostí, které mnohdy ani přesně neumíte identifikovat. Když fotíte lidi, nemáte křišťálovou kouli, abyste věděl, kam je život zavane. Nevíte, kdo zítra zemře. Koho čeká zářná kariéra. Kouzlo fotografie ale spočívá v tom, že zakonzervujete malý okamžik pro budoucnost. Když se po letech podíváte do krabice s negativy, můžete objevit doslova poklady. Tehdy jsme se jako neziskovka, která rozdávala jídlo v odříznutých oblastech, dostávali na místa, která nebyla pod ochranou mezinárodních sil. Saddám Husajn za hlavu cizinců, kteří by chtěli Kurdům pomáhat, vypsal vysoké odměny. Potřebovali jsme proto strážce. Ty nám zajistil Džalál Tabalání a jeden z jeho velitelů pešmergů - šejch Džafar.

Setkal jste se s nimi později?

Mám spoustu historických snímků Džalala Talabáního a navštívil jsem jej i později, v roce 2000. V roce 2003 padl Saddám Husajn a já jsem tehdy málem přišel v Iráku o život. Džalal Talabání se posléze stal prezidentem celého Iráku, ale já se zařekl, že se do válečné zóny už nikdy nevstoupím, že mi to za to nestojí.

Ale vrátil jste se…

Vrátil. Když část regionu ovládli bojovníci Islámského státu, bylo to roku 2014. Později jsem vyjížděl do Mosulu jako fotoreportér francouzského deníku Le Monde, švýcarského NZZ. Už tehdy jsem ale měl ten nápad, že otevřu krabice s negativy a budu hledat lidi, které jsem potkal v roce 1991. Oskenoval jsem si některé snímky a ukazoval jsem je lidem a ptal se, zda někoho z nich nepoznávají. Našel jsem hodně z nich. Taková setkání po letech jsou naprosto euforická. Vypátral jsem třeba svého starého parťáka z humanitární mise a až po letech jsem se dozvěděl jeho příběh. Ostatně o to mi šlo, mít nejen fotky ale i příběhy.

Koho ještě?

Šejch Džafar, který nás v roce 1991 chránil, se stal velitelem pešmergů. Vedl operace proti Islámskému státu. Obědvali jsme pak spolu přímo na frontě uprostřed polorozbořeného domu. Byla to naprosto orientální hostina. Těžko uvěřitelný výjev. Šejch Džafar se později stal viceprezidentem kurdské autonomní oblasti.

A kdo byl ten druhý prezident, kterého jste fotil v roce 1991?

Byli jsme u vodopádu poblíž Zacho a přišli nějací velmi elegantní muži, v kurdských kalhotách v červených turbanech. Bylo to jak z nějaké pohádky. Doslechl jsem se už tehdy, že jsou to příbuzní legendárního kurdského vůdce Mustafy Barzáního. Měl jsem ale u sebe jen Polaroid, udělal jsem pár snímků, některé rozdal a jeden si strčil do kapsy u košile. I tenhle snímek jsem doma pečlivě uschoval do své krabice a po letech se ukázalo, že jeden z těch mužů je dnes současný prezident kurdské autonomní oblasti Nečirván Barzání.

Co bylo ještě v té krabici…

Je tam sousta příběhů jak z tisíce a jedné noci. Neskutečných příběhů, ze kterých se vám zatočí hlava. Všechny jsou v mé nové knize, která v Česku vyjde pod názvem V krajině granátovníků. Je tam spousta tváří i velkolepých scenérií. Je to ten Orient v celé své kráse, tak jak ho mám rád. To, co se tam odehrává, předčí veškerou fantazii. Krásný, velkolepý, pestrý kout světa. Krajina Bible, Tóry i Koránu. Archeologické památky pod širým nebem, někdejší Mezopotámie.

A jak to, že knížka vyjde česky?

Knížku jsme připravovali v týmu. Jedním z autorů je Leslie Lepers, který byl se mnou v Iráku roku 1994. A také Magdalena Sodomková, která se přidala roku 2019, po té co jí v Česku vyšla knížka Matematika zločinu. V krajině granátovníků je kniha, na které jsme strávili roky a myslím, že text hezky vystihuje atmosféru mých fotografií a příběhy lidí, které jsme na cestě potkávali. Dostali jsme se například do rajské zahrady plné granátových jablek a doufám, že se nám podařilo kousek téhle krásy přinést i čtenářům. Vydání knihy můžete podpořit zde.