Realita exportu zbraní: menší zlo musí zvítězit
Konec ledna znamenal velký svátek pro milovníky letectví a letecké fotografy (nejen) z České republiky. Na letišti v Ostravě se dokonce hned třikrát objevil největší transportní letoun světa An-225 Mrija, který přepravil do středoafrické Nigérie tanky a další vojenská vozidla. Jestliže pomineme fantasmagorické spekulace o tom, že tanky ve skutečnosti mířily na Ukrajinu, mezi hlavní témata diskusí spojených s touto pozoruhodnou událostí náležel zbrojní export do zemí třetího světa, v nichž se odehrávají ozbrojené konflikty.
Nigérie představuje vojensky asi nejschopnější stát střední Afriky, jenže vzhledem k ubohému standardu tohoto regionu to v absolutních číslech mnoho neznamená. Na severu země probíhá fakticky občanská válka proti islamistům z hnutí Boko Haram, kteří mají na svědomí už tisíce mrtvých a unesených. O jejich cílech dostatečně vypovídá skutečnost, že se otevřeně přihlásili k Islámskému státu a začali používat i jeho vlajku.
Na počátku ledna ozbrojenci z Boko Haram zaútočili na město Baga, kde povraždili možná až 2000 lidí, avšak odezva v západních médiích byla minimální a za pár dní se veškerá pozornost zaměřila na teroristické útoky v Paříži. Kvůli problematice muslimských imigrantů v Evropě a dění na Středním Východě má prostě Západ (s výjimkou Francie) tendenci značně podceňovat obrovskou hrozbu, kterou znamenají islamisté ve střední Africe.
Čtěte také: Kam letěly tanky z Ostravy Antonovem? Do boje s Boko Haram
Návštěva obřího letadla An-225 v Ostravě a přeprava obrněných vozidel ale zákonitě vzbudila o dění v Nigérii zájem. Samozřejmě se vynořila také otázka, zda je správné dodávat zbraně do státu, v němž probíhá ozbrojený konflikt a jehož vláda také není zrovna vzorem demokracie a dodržování lidských práv. Lze předpokládat, že se onen obchod stane terčem kritiky ze strany Evropské unie či lidsko-právních organizaci, ať už jde o seriózní Amnesty International, nebo o spíše tragikomicky působící spolek Nesehnutí.
Nebude to zdaleka první případ, jelikož Česká republika bývá kvůli vývozu zbraní kritizována často. Poměrně známou kauzu reprezentuje export obrněných vozidel a dělostřeleckých zbraní na Srí Lanku, kde tato technika v roce 2009 hrála velmi důležitou roli ve finální ofenzívě proti organizaci LTTE (známé též jako „Tamilští Tygři“). Díky tomu se Češi na Srí Lance setkávají s projevy velké vděčnosti (trochu podobným těm v Izraeli), protože Česko bylo jednou z mála zemí, které v těžkých časech poskytovaly Srí Lance zbraně.
Česko bylo stejně tak kritizováno kvůli vývozu zbraní mj. do Kolumbie, Mexika nebo Egypta. Idealistický pohled organizací typu Amnesty International (podle níž ČR dodává zbraně do tří desítek „problematických“ zemí) se tady střetává s realitou mezinárodní politiky, kde bohužel málokdy můžeme volit „dobro“ a nejčastěji míváme na výběr jen mezi větším a menším zlem. A o státech třetího světa to platí obzvláště silně.
Zajisté nemá smysl dělat si jakékoliv iluze o vládách jmenovaných států, ale stejně tak jisté je, že pořád představují lepší alternativu než narkomafie nebo teroristé. Zbrojní embargo uvalené na takovou zemi ve skutečnosti pomáhá právě jen narkomafii a teroristům, protože ti si zbraně nějak seženou vždycky. A vláda příslušné země se poté většinou obrátí s prosbou o pomoc na jiného dodavatele, který se zákazem nebude zatěžovat.
Stačí si vzpomenout na nedávný případ Iráku, jemuž Američané, znechucení (a je třeba uznat, že do značné míry oprávněně) politikou bývalého premiéra Málikího, nechtěli prodat techniku k boji proti Islámskému státu. Irácká vláda se proto okamžitě obrátila na Rusko, odkud začaly během krátké doby přicházet dodávky nejmodernější výzbroje. Výsledkem onoho amerického idealismu je povážlivá ztráta vlivu USA v Iráku, o kterém se už začíná otevřeně mluvit jako o budoucím dalším „klientském“ státu Moskvy v tomto regionu.
Někomu tento přístup možná připomíná známé úsloví o „našich darebácích“ (objevuje se také „drsnější“ podoba, používající vulgární slovo se vztahem k nejstaršímu řemeslu světa), tedy o spřátelených diktátorech. Ale mezinárodní politika je prostě a jednoduše taková, a kdo si chce na této scéně zachovat význam, tomu nezbývá než si přátelsky potřásat rukama i s lidmi, které by se (jako soukromá osoba) asi bál pozvat domů.
Jestliže tedy chceme přispět k boji proti islamistům, musíme se smířit s tím, že budeme posílat vojenskou techniku i ozbrojeným silám značně kontroverzních států a režimů. Sice bychom se mohli bavit jen s těmi, kdo splňují nejvyšší morální a etická kritéria, avšak to bychom asi brzy zjistili, že moc partnerů k debatě a obchodu na světě nemáme. A naše místo by zajisté ochotně převzali jiní „hráči“ s vyšší mírou politického pragmatismu.
