Všechno nejhorší už se na Ukrajině stalo
Když v roce 2010 vydal Timothy Snyder Bloodlands (Krvavé země, česky 2014), svoji historicko-politickou analýzu událostí na území, které si sám vytyčil (části dnešní Ukrajiny, Běloruska, Ruska, Polska a pobaltských států), dala se jeho práce, vědecky objevná ve svém zaměření na civilní oběti totalitního nacistického a stalinistického režimu mezi lety 1933-1945, číst s celkem poklidnou účastnou zvídavostí jako jedna z mnoha částí děsivě tragické nicméně uzavřené evropské historie 20. století. Bylo možné něco, co už dnes možné dost dobře není, neboť historie mezitím pootevřela znovu své brány.
Bylo možné přes všechnu hrůznost uváděných fakt oceňovat autorův styl, tu mnohé chválit, tu i leccos vytýkat, tu se i poněkud rozčilovat nad skutečností, že teprve kniha „nějakého Američana“ je s to ukout z krvavé historie "naší" Evropy to „velké vyprávění“, o němž my všichni historikové, mladí i staří, sníme, že se nám je jednou podaří napsat, totiž vyprávění, které si bude chtít přečíst každý, nejenom lektor a recenzent či v nejlepším případě hrstka kolegů a kolegyň v oboru, ale opravdu každý, všichni ti, kdo se zajímají o svět kolem sebe a své místo v něm. Vyprávění, které recenzují nejlepší světová periodika, vyprávění, které je překládáno do dvaceti dalších jazyků ještě dříve, než oschla tiskařská čerň na původním vydání, vyprávění, které je schopno nově definovat hranice, v nichž se o dané historické události uvažuje a hovoří.
Tohle všechno Krvavé země jsou a jsou možná ještě mnohem víc, než by se mohlo zdát. Především na čtenáře střední Evropy, čtenáře vyrostlého v zemi se zkušeností bývalého sovětského bloku, mohou působit znepokojivě důvěrným dojmem. Ačkoliv třeba nezná všechny detaily o hladomoru na Ukrajině ve třicátých letech, nepřekvapí ho příliš míra brutality stalinského režimu v té době, nepřekvapí ho konstatování srovnatelných kvalit destruktivní síly stalinského Ruska a hitlerovského Německa. Především čtenáři zajímajícímu se o ruskou literaturu a kulturu dvacátého století budou i některé detailní důkazy, ale hlavně celková atmosféra této destruktivní síly připadat podivně, hrůzně známé a to nejenom na základě četby ineditní literatury, ale i děl, která patřila ve své době k vlajkovým lodím sovětské kulturní propagandy, jako je například slavná románová epopej Tichý Don Michaila Šolochova ověnčená i Nobelovou cenou za literaturu (1965).
Bylo by pravděpodobně vhodnější uvádět jako autora této pozoruhodné knihy nikoliv Michaila Šolochova samotného, nýbrž spokojit se s označením, které je obvyklé u velice často neznámých autorů středověkých literárních děl, totiž Anonymus. Vášnivá debata o autorství Tichého Donu se vede bezmála padesát let, její prozatímní výsledky (pokud se to dá tak nazvat) shrnul pro českého čtenáře nejnověji ve svém emocionálně laděném článku ve Tvaru 2/2013 Václav Novotný. Z Novotného textu se zdá, jako by debata o autorství byla v současné době vůbec jediným příspěvkem literární vědy k hodnocení Tichého Donu (viz k tomu komentář Naděždy Slabihoudové ke článku Václava Novotného v tomtéž Tvaru).
Byl autorem Tichého Donu Šolochov, nebo nebyl? Pokud ne, kdo to byl? Kozácký bělogvardějský novinář Benjamin Krasnuškin, píšící pod jménem Viktor Sevskij, pravděpodobně popravený rudoarmějci v Rostově na Donu v roce 1920 (o jeho smrti ovšem neexistují žádné dokumenty)? Či jiný kozácký spisovatel Fjodor Krjukov, který zahynul ve stejném roce na tyfovou horečku (tuto hypotézu zastával mimo jiné Alexandr Solženicyn)? Či někdo docela jiný, nebo vůbec celá skupina autorů plnících stranický úkol vybudování světové proslulosti literáta Michaila Šolochova tak, aby mohl sáhnout po metě uznání docela nejvyšší? (Dohady o příslušném výboru Nobelovy ceny zkorumpovaném Sověty jsou živou součástí celého problému.) Jde pochopitelně o téma nanejvýš závažné, u něhož však zaráží zřejmá nemožnost dobrat se na základě dostupných pramenů jakékoliv, byť jen částečné pravdy - neboť všichni, kteří by k tomu mohli něco říct, jsou mrtví, někteří, málo z nich, zemřeli přirozenou smrtí, jiní nikoliv.
Příliš nepomohla ani matematická analýza větné stavby Tichého Donu ve srovnání s ostatními Šolochovovými díly. A ani pomoci nemohla - součástí celého problému je i možnost zastávaná např. právě Václavem Novotným, že totiž Michail Šolochov nebyl autorem ani jednoho z děl, která kdy byla publikována pod jeho jménem.
Při probírání se polemickým zuřením, které úsilí o dopátrání se pravdy a skutečnosti v této otázce doprovází, padne na čtenáře, a především na čtenáře, který zná Tichý Don, mimovolně tíseň. Celá debata jako by byla jenom průvodním jevem, vlastní součástí románu vyprávějícího o lidech, kteří už nejsou ani stíny, a kultuře, která už nedoznívá ani ve fragmentech paměti, neboť její nositelé a všichni, kdo kdy uchovávali střípky jejich paměti, už dávno zmizeli v krvavém víru stalinsko-hitlerovského teroru.
Tichý Don je totiž kniha, které se podařilo nepateticky zachytit v dialogu a v popisu situací tragédii venkovského obyvatelstva ukrajinsko-ruské donské oblasti dávno předtím, než stalinský režim přistoupil k plánované a cílené genocidě. Čtenář se neustále ponořuje do osobních, velmi privátních příběhů hrdinů románu, rodiny kozáckého sedláka Grigorije Melechova a jeho rozvětvené rodiny a jeho vsi, prožívá jeho bolestný vztah s Axiňjou Astochovovou, ženou jeho souseda, soucítí s jeho manželkou, nešťastnou Nataljou Koršunovovou, a při tom všem sleduje se stoupající hrůzou, čím větší počet stránek má za sebou, že všichni tito lidé, kteří se mu začali tolik líbit, kteří se zdají tolik ponoření do svého uzavřeného světa, jejichž charaktery se zdají být tolik pitoreskní a schopní čtenáře pobavit, že všichni tito lidé budou dříve či později vyvráceni ze svých osudů, z předem známé upracované venkovské nudy, kde všichni znají všechny, a kde erotická aféra se sousedkou je jediné koření jejich životů - že všichni tito lidé prostě nemají jakoukoliv šanci na normální život, který se stále ještě snaží žít, i když už dávno jejich světem lomcuje nenávist, ničení, krveprolití, nejhorší možné hrůzy války, které jim nakonec nenechají ani jedinou šanci přežít.
Tichý Don končí v pustině, kde se kdysi nacházela kvetoucí selská usedlost hlavního hrdiny románu. Milosrdný autor ponechává Grigoriji Melechovovi útěchu. Nachází svého malého syna, jediného ze všech, který přežil: ,,Tedy přece jen se splnilo to skromné přání, po kterém Grigorij v bezesných nocích toužil: stál u vrat rodného domu a držel v náručí syna. To bylo všechno, co mu ze života zbylo, co ho dosud poutalo k zemi a k tomuto ohromnému, pod chladným sluncem zářícímu světu." (úplný závěr čtyřdílného románu v překladu Vlastimila Borka a Františka Musila.) Čtenář, který se v románu dostane až sem, ale ví: Píše se rok 1922 a tohle je jen začátek. To, že konec nenastal ani v roce 1933, ani v roce 1945, ani nikdy jindy, nýbrž že tragický příběh, který právě dočetl, má stále další nové díly, které se právě píšou, a jejichž autorem již opravdu není Michail Šolochov, je pohledem do černé díry dějin, která je tak temná, že už ani nemá žádný tvar a barvu - je úplným a konečným zapomněním.
