Žebrácká mentalita ČNB. Dost bylo slabé koruny!

V minulých týdnech a dnech se pro pokračování takzvaného kursového závazku České národní banky (tedy pro umělé udržování slabé koruny v pásmu nad 27 Kč za euro) veřejně vyslovili i noví členové bankovní rady. Také poslední měnové zasedání ČNB na začátku srpna potvrdilo „neomylnost“ dosavadní politiky v této věci. Není proto divu, že když v úvodu září 2016, tedy před několika dny, zveřejnila agentura Bloomberg anketu mezi českými a zahraničními ekonomy na téma data opuštění této oslabovací politiky ČNB, největší část z nich se ve svém odhadu vyslovila pro čtvrté čtvrtletí 2017. Že pouštění koruně žilou skončí ještě letos, neočekává z oslovených ekonomů nikdo, a že se tak stane alespoň v prvním pololetí 2017, tipuje sotva zlomek z nich. Vzhledem k tomu, že výrazná většina ekonomů působících mimo ČNB je od začátku veřejné debaty proti umělému oslabování naší domácí měny, lze si výsledek ankety interpretovat jedině tak, že i od nového vedení v této věci očekávají nepružný, až bigotní přístup – trvání na svém omylu až do drahého konce. Tedy za každou cenu.

Jak známo, ČNB k intervencím proti koruně přistoupila dne 7. listopadu 2013. Stalo se tak po nejméně rok trvající debatě v bankovní radě a po několika hlasováních, která dopadla vždy 3:4 v neprospěch intervencí. I když oficiální informace o tom, jak kdo hlasoval a jaké použil argumenty, budeme mít teprve za více než šest let od těchto zasedání, v odborné obci se všeobecně ví, že pro intervence vůči koruně byl od začátku guvernér Singer a dále pánové Tomšík a Lízal, kdežto proti pravidelně hlasovali Zamrazilová, Janáček, Řežábek a Hampl. Co přesně se odehrálo na měnovém zasedání právě onoho sedmého listopadu 2013 nevíme, ale Mojmír Hampl se přidal na stranu intervencionistů, což obrátilo poměr sil na 4:3. ČNB okamžitě začala po miliardách tisknout koruny a nakupovat za ně cizí měny. Do dneška takto vytiskla a utratila už hodně přes 500 miliard korun a české devizové rezervy se tak zvýšily na více, než dvojnásobek. Od té doby se koruna pohybuje v kursu nad 27 Kč za euro a o dnes již vzdálených dobách, kdy právě euro bylo za 23 korun a americký dolar za šestnáct (2008), se nám může jen zdát.

Jisté je, že náhlé vítězství intervencionistů – a začátek intervencí – byl tehdy v listopadu 2013 šokující i pro centrální bankéře samotné, protože vůbec nebyli připraveni své zásadní rozhodnutí veřejně obhajovat. Guvernér Singer odjel bezprostředně po jednání na plánovanou zahraniční cestu a náhle nebyl po ruce nikdo, kdo by intervenci obhajoval proti obrovské vlně nevole z prostřední odborného i laického. Pánové Tomšík a Lízal nejsou zrovna mediální hráči a Mojmír Hampl zase nejspíš neměl chuť obhajovat něco, v čem byl celý rok na vážkách, a měl jistě dobré argumenty pro i proti. Tak se stalo, že nakonec celou záležitost šel tehdy se zpožděním do televize obhajovat právě mediálně neobratný Tomšík a rozhovorem v MF DNES se k němu až po šesti dnech připojil guvernér Singer („Slabší koruna aspoň na rok a půl“) a šéf měnové sekce ČNB Tomáš Holub, který s kolegou Králem publikoval text „Mýty opřádající intervence ČNB“. To už ale v Česku byla situace velmi vyhrocená a ČNB boj o veřejné mínění i o odbornou veřejnost prohrála, přestože si banka sama celkem logicky zakázala s rozhodnutím odborně zevnitř polemizovat a své vyjádření tedy směřovala pouze jedním hlasem. Co logické nebylo: že kromě řady dobrých argumentů ve prospěch intervence se někteří představitelé ČNB postupně uchýlili k nálepkování oponentů jako odborných diletantů, kteréžto nálepky se dostalo dokonce i prezidentu Václavu Klausovi, jenž se měnovou politikou na odborné úrovni zabývá už od roku 1965.

Společnost spořila, méně se nakupovalo a méně investovalo

Uvažovat o intervenci proti koruně bylo přitom v roce 2013 skutečně na místě. Připomeňme si, že česká ekonomika tehdy klesala druhý rok po sobě a v tomto smyslu bylo v celé EU horší jenom Řecko. Hlavní příčinou byla dlouhodobá negativní atmosféra ve společnosti, která trvala nejméně od pádu vlády v průběhu českého předsednictví EU v březnu 2009 a kterou prohloubila nekonečná déle než rok trvající volební kampaň v letech 2009–2010. Sociální demokrat Paroubek byl tehdy poražen zejména na základě vystupňované krize v Řecku z jara 2010 a na základě tehdejšího relativně vysokého schodku státního rozpočtu i u nás. Jenže tato kampaň TOP 09 a ODS neskončila s volbami, ale byla vedena dál a s neutuchajícím zápalem, takže národ byl celé roky nejen odrazován od půjček, ale vůbec od spotřeby. Společnost spořila, méně se nakupovalo a méně investovalo. Korunu této situaci nasadila kampaň k důchodové reformě a církevní restituce, které nikdo přesvědčivě a důvěryhodně nedokázal vysvětlit. Když pak v březnu 2013 francouzská justice zaútočila na bývalého prezidenta Sarkozyho, odhodlala se k mnohem arogantnějšímu útoku i česká policie a státní zastupitelství a svrhly společně Nečasovu vládu.

V takové době a situaci ČNB udělala dobře (a slouží ji ke cti), že chtěla něco s českou ekonomikou provést a rozhýbat ji, i když popravdě řečeno nemusela. Podle zákona o ČNB se má starat o stabilitu měny, nikoli o prosperitu obecně. A v tom vidím i kámen úrazu dlouhodobého působení naší centrální banky. Třeba americká centrální banka (FED) má ze zákona povinnost starat se nejen o stabilitu měny, ale usilovat i o ekonomický růst a plnou zaměstnanost v celém hospodářství. Američtí zákonodárci vědí proč. Taková jednoduchá legislativní změna by i Česku hodně pomohla, protože jsou situace, kdy je třeba vážit mezi stabilitou cen a nezaměstnaností a usilovat o rovnováhu těchto cílů a celkovou prosperitu ekonomiky, nejen o mírnou inflaci.

Mnohem silnější konsensus

Jenže, jak už to bývá, někdo míní a realita mění. Celá operace se od samého začátku české centrální bance poněkud vymykala kontrole. Jak jsem již zmínil, na samém začátku byl prohraný souboj v odborné obci a prohraný souboj o veřejné mínění. Ačkoli celá operace měla pomoci exportu, konkurenceschopnosti domácího průmyslu a zaměstnanosti včetně růstu mezd, naprostá většina lidí oslabení koruny chápala jako útok na vlastní peněženku, na kupní sílu doma i v zahraničí (prostřednictvím poklesu kursu koruny a vyšší inflace). Neschopnost ČNB svůj manévr logicky a včas vysvětlit veřejnosti nesouvisela pouze s překvapivostí změny z 3:4 na 4:3 a se zmíněným plánovaným odjezdem guvernéra do zahraničí a souběžnou neochotou či malou schopností ostatních toto rozhodnutí efektivně obhajovat, nýbrž i s tím, že členové bankovní rady, kteří hlasovali proti, se v kuloárech odborné obce netajili svými teoretickými i praktickými výhradami. Zkrátka o tak zásadní věci, jako je oslabení koruny, by se nemělo hlasovat 4:3, 3:4. V tak zásadní věci by mělo být dosaženo mnohem silnějšího konsensu. A do té doby se buď nemělo hlasovat, anebo se taková politika s tak slabou podporou vůbec realizovat neměla… Šlo o příliš důležité rozhodnutí, než aby i centrální bankéři takto byli odborně rozpolceni. Jestliže se ČNB obávala deflace a poukazovala na zkušenosti z Japonska a dokonce z třicátých let (deflační spirála, kdy všichni čekají na další snížení cen a odkládají nákupy i investice, kterážto realita sebepotvrzuje sebe sama – pokles ekonomické aktivity pak vede k dalšímu poklesu cen a k následnému dalšímu hospodářskému poklesu), měla být více skeptická ke svým vlastním prognózám a také více přemýšlet o nákladech takového kroku a o okolnostech exitu z něj.

To se ale pravděpodobně v průběhu roku 2013 nestalo v dostatečné míře. Ještě právě na konci roku 2013 šéf sekce měnové Tomáš Holub tvrdil, že „inflace za roky 2014 a 2015 bude v průměru přesně 2 %“. K tomu ale nikdy nedošlo, inflace v české ekonomice se v uvedeném období vesměs pohybovala do jednoho procenta a spíš tendovala k nule než k dosažení deklarovaného inflačního cíle. V momentu rozhodnutí, tedy 7. listopadu 2013 byla míra inflace v české ekonomice 1,1 %, o rok později to bylo 0,7 %, na podzim 2015 pak 0,4 % a dnes? Poslední zveřejněná hodnota je 0,3 %… Tedy absolutní výbuch všech prognóz, které od roku 2013 v dané věci vyprodukovala měnová sekce ČNB. A na základě tohoto permanentního výbuchu opakovaně bankovní rada rozhoduje. Je už přitom jedno, proč tyto prognózy byly mylné (nečekaný pokles cen surovin, energií a potravin) a ukazují opakovaně zcela opačný trend, než je realita. Prostě byly mylné. Nemohou vycházet z ničeho jiného, než z pravděpodobného vývoje ekonomických veličin doma i ve světě, a realita světa se ukázala být znovu silnější než makroekonomické modely.

Měnová sekce ČNB by si měla vylepit na dveře heslo: „Mysleli jsme to dobře a dopadlo to jako vždycky“. S tím souvisí i souběžný výrok guvernéra Singera, rovněž z listopadu 2013, který se dostal dokonce do onoho zmiňovaného titulku v MF DNES: „ Slabší koruna aspoň na rok a půl“. Právě podle tehdejší prognózy se totiž míra inflace měla dostat na kýžená dvě procenta na jaře 2015. K tomu nedošlo dodnes, trend je přesně opačný. Z roku a půl intervencí proti koruně jsou dnes tři roky a pokud ČNB bude trvat na inflaci nad 2 % pro začátek uvolňování svázané české měny, pak budeme čekat ještě nejméně další rok. Tak dlouhé oslabení koruny nemohl žádný ekonom očekávat (natož si ho přát) ani ve snu!

Proč dnes bazírovat na dvouprocentním inflačním cíli?

Jedna věc ovšem je cílování inflace na 2 % a věc druhá je, zdali taková politika vůbec má smysl, a to speciálně v současných českých i evropských podmínkách. Zafixováním koruny k euru na úrovni nejméně 27 Kč ČNB de facto zrušila svou samostatnou měnovou politiku a z (jedné strany) s pevným kursem mohla rovnou zavelet ke vstupu do eurozóny. To samozřejmě nebylo a není aktuálním cílem ČNB, ovšem fakticky jsme jednou nohou v eurozóně, vzestupy a pády eura pravidelně cvičí s kursem koruny vůči třetím zemím, což pro českou ekonomiku vzhledem k tomu, že eurozóna se stává spolkem loserů, výhodné není. Přinášela by nám kýžená dvouprocentní inflace vůbec nějakou výhodu? Praxe ukazuje, že nikoli. Za prvé, ve sledovaném období klesaly ceny hlavně surovin, energií a potravin – zde argument deflační spirály je zcela mimo. Odkládá snad někdo nákup potravin, elektřiny nebo uhlí na zimu jen proto, že za další rok budou snad levnější? Samozřejmě, že nikoli. Nedává to smysl. Poptávka kvůli očekávání ještě nižších cen u těchto průběžně konzumovaných komodit neklesá. V těchto produktech nižší ceny znamenají pro českou ekonomiku jasnou výhodu. Jen houšť a větší kapky. V poslední době naopak silně stoupají ceny realit – pozemků, bytů a domů – což jsou zrovna komodity, kde by trend vyčkávání na nižší ceny (a efekt deflační spirály) mohl být aktuální. Ale není, ceny rostou a hypoteční i realitní trh je na rekordech. ČNB dokonce sama před několika týdny svým výnosem omezila podnikání (financování) hypotečních bank, aby zmírnila nemovitostní poptávku! Suma sumárum: Proč dnes bazírovat na dvouprocentním inflačním cíli? Obávám se, že odpověď centrálních bankéřů je PROTO. Respektive: Když jsme to už jednou deklarovali a řekli, tak se toho budeme držet až do konce.

Staré české přísloví ale říká: „Blbec když udělá chybu, vždycky tvrdí, že to byla jeho povinnost!“ Proč neopustit tuhou mantru dvouprocentní inflace v momentu když všechno včetně relativně pomalého růstu mezd mluví proti? Česká ekonomika v soukromém sektoru dávno má na vyšší průměrné mzdy, než jsou ty nyní vyplácené. Zbrojař Strnad si stěžuje, že nemůže sehnat do Tatrovky svářeče, a když se ho novináři zeptají, kolik jim nabízí, zamumlá 21 tisíc…“. Viceprezident Svazu průmyslu Pavel Juříček si stěžuje podobně. Na linky vyrábějící exportní součástky pro automobilový průmysl vyhání lidi i z kanceláří, protože pro náročnou práci nemůže sehnat nové zaměstnance. Pozval i horníky a efekt? „Nula“. Nikdo nemá zájem. Situace se vyjasňuje, když se novinář zeptá, kolik pan Juříček nabízí. Odpověď 22 tisíc. Ano, za tyhle peníze by na Západě nevstal z postele ani imigrant, natož kvalifikovaný domácí dělník. Dokonce už i průměrné mzdy na Slovensku překročily ty české. Že životní úroveň v Česku je stále vyšší než na Slovensku, vděčíme jen kumulaci bohatství z minulosti a vyššímu procentu zaměstnanosti v populaci, což implikuje více zaměstnaných osob a výplat na počet obyvatel.

Stejný – ba vyšší – problém jako s Juříčkem a Strnadem ale je se zahraničními společnostmi, které si z České republiky za přispění ČNB a vlády udělaly Bonanzu. Tyto firmy hodně exportují, oslabení koruny jim ještě pomohlo. Ale čeští zaměstnanci z toho růstu exportu vesměs moc nemají. Firmy snižují vývozní ceny do svých kompletujících továren na Západě nebo zvyšují své zisky zde a vyvádějí je prostřednictvím dividend ven (kapitál sice nemá vlast, ale kapitalisté ano…), případně i „vnitřní cenovou optimalizací“ směřují kapitál do zahraničí. Proč si čeští dělníci v těchto firmách, které na to mají, a opakuji, ve firmách které na to skutečně mají, neřeknou o pořádně vyšší plat? Čeho se odboráři bojí? Jak bez toho může dojít k restrukturalizaci ekonomiky a přesměrování pracovních sil do odvětví s vyšší přidanou hodnotou? To pořád budeme kolem Prahy stavět Amazony a pneumatikárny, s politikou hladových mezd, které bychom spíš čekali v Kosovu či v Indii?

Na dividendách z Česka ročně mizí kolem 220 miliard

Český bankovní systém pak je v této souvislosti kapitolou samou pro sebe. Banky jsou vesměs v zahraničních rukou a českou ekonomiku rok za rokem pravidelně a velmi důkladně „dojí“ na dividendách. Za loňský rok si zahraniční bankéři odvezli dividendy za celkem padesát miliard korun a celou tuhle „práci“ organizuje v českých bankách sotva pár desítek západních manažerů… Nezajímá je nic než propouštění a snižování nákladů, nesmyslné poplatky a vývěva kapitálu ven z republiky. Před osmnácti měsíci jsem zde napsal, že pokud by třeba Česká obchodní banka (ve vlastnictví krizí zcela zesláblé belgické KBC) zvýšila svým českým zaměstnancům mzdy devět let za sebou každoročně o deset procent, pak by se její zisk zde postupně snížil – za jinak nezměněných podmínek – ze šestnácti na cca sedm miliard…To by jistě nebyla žádná tragédie. Čeští zaměstnanci ovšem nic takového nechtějí, a tak si KBC každý rok spokojeně odveze kolem čtrnácti miliard korun do Belgie a tento kapitál použije pro své tamní účely (zřejmě pro sanaci svých bruselských bankrotářských projektů). Český zaměstnanec z toho celkem nic nemá a kapitál z ekonomiky prostě mizí a – ač zde vytvořen – dál zde nepracuje. Ani v investicích, ani ve mzdách jako nová poptávka. Celkem takto na dividendách z Česka ročně mizí kolem 220 miliard a jinými kanály pak zhruba stejná částka. Čtyři sta miliard korun, to je obrovský kapitál, který, když odsud odplyne, dělá z české ekonomiky to, co je – levnou dílnu a robotárnu Evropy, zatímco naši politici se nechávají neslýchaně a nechutně okřikovat kvůli příjmu peněz z Evropských fondů na často podivné měkké projekty a v řádově nižší sumě…

Umělé oslabování koruny ČNB právě tyto trendy přiživuje. Snižuje české mzdy v eurech a zvyšuje zisky hlavně mezinárodních exportních firem v korunách. Kapitál odsud proudí hadicemi a ČNB i vláda se tváří jakoby nic. Jaký to rozdíl proti třeba Maďarsku, Slovensku a Polsku! Tamní vlády zajímá, proč kapitál proudí i od nich tolik ven a jakým způsobem tento tok peněz na Západ aspoň v rámci nového nastavení parametrů zbrzdit. Česká republika má dokonce nejmizernější poměr hrubého domácího produktu a mezd v celé Evropské unii. Jinými slovy, v našich továrnách se točí kola, rekordně sviští výrobní linky a z komínů se kouří o sto šest, ovšem český dělník a technik – a odvozeně i státní zaměstnanec – z toho má dost málo. Stav ne nepodobný slavné scéně z Orwellovy Farmy zvířat. Prasata (vláda) dojednávají kšefty s cizími farmáři a zvířata na farmě pod dohledem za trochu sena hrbí hřbet a poctivě táhnou a táhnou, až se jim ze hřbetů kouří. A svět se tiše směje.

Položíme-li si otázku, proč má být v Česku inflace nejlépe právě dvě procenta a proč kvůli tomu musí být permanentně oslabována koruna, centrální bankéři vybalí stohy knih a hromady studií. Bohužel všechna ta moudrost se stane jalovou, pokud praxe ukazuje na omyl v předpokladech. Velkou ranou pro obhajobu oslabování koruny byl odchod od této politiky ve Švýcarsku na začátku roku 2015. Švýcarská centrální banka přestala s umělým oslabování franku a ten přes noc zpevnil o 25 %!!! A na této úrovni už zůstal. Co strašného se stalo s konkurenceschopností švýcarské ekonomiky? Hrubý domácí produkt pomalu roste jako předtím, nezaměstnanost je tam stále vůbec nejnižší v Evropě a inflace, ano, je v mírném záporu. Komu tato deflace ve Švýcarsku vadí?

Pokud porovnáme aktuální vývoj makroekonomických veličin v rámci Visegrádu, je situace ještě víc do očí bijící. Poslední čísla za druhé čtvrtletí 2016 ukazují, že jak v Polsku, tak v Maďarsku i na Slovensku je deflace a ekonomika tam přesto roste rychleji než v Česku. Nám nejbližší Slovensko je za červenec v deflaci spotřebitelských cen mínus 0,9 % a v růstu HDP za druhý kvartál vynikajících plus 3,7 %. (stejná čísla pro Česko jsou plus 0,5 % a plus 2,6 %). Tedy Slovensko je v deflaci (komu to vadí?) a roste přitom rychleji než Česko.

Nová měnová prognóza ČNB ze začátku srpna uvádí jako nejpravděpodobnější variantu, že ve druhém čtvrtletí příštího roku (2017) míra inflace v Česku stoupne na kýžené 2 % (přesně 2,1 % – prognóza střed). Od toho bankovní rada odvozuje, že uvolňovat korunu ze zajetí své dosavadní politiky začne hned v následujícím období. Ptám se ale na co čekat? Pokud vývoj skutečně půjde tímto směrem – a bankovní rada své měnové prognóze stabilně věří a řídí se jí – tak česká inflace skutečně stoupne a bude ve zvýšené míře ujídat už tak hubené a pomalu rostoucí mzdy v České republice. Výše jsme si vysvětlili, že dvouprocentní inflace v těchto podmínkách světové ekonomiky je modla, která Česku nikterak nepomáhá. Naši sousedé z Visegrádu rostou rychleji při mírné deflaci, tedy poklesu cen. Podobný vývoj můžeme vidět třeba i ve Španělsku.

Je zřejmé, že žebrácká mentalita v ČNB (buďme levní a ještě levnější, vyrobme pivo, třeba v SAB – Prazdroj, Angličanům za 5 Kč za půllitr a oni si jej pak prodají v londýnské pub za 4,3 libry…) nikam nevede. Tahle politika musí skončit co nejdříve. Neosvědčila se a zklamala. Inflace nemusí být dvě procenta a kdo to stále tvrdí, tak pouze trvá na svém předchozím omylu. Nechce se „spáčit“ pouze z prestižních důvodů. Centrální banka nemá trvat na svých omylech a nyní se jí k tomu nabízí elegantní řešení. Pokud tedy věří i své poslední inflační prognóze (viz předchozí odstavec) a pokud za rok má být inflace přes ona dvě procenta, může začít už teď hned korunu pomalu pouštět. Výsledek? Za rok by byla v České republice inflace zase jen kolem půl procenta (jako by tomu mělo být logicky v zemích Visegrádu), kurs koruny k euru bude na cca 25 Kč a více zisku exportních firem zůstane doma prostřednictvím mezd, které reálně porostou rychleji, zatímco zisky z vývozu mírně klesnou. To je žádoucí vývoj, který přidanou hodnotu vyprodukovanou v České republice více nasměruje do peněženek českých občanů a těch podnikatelů, kteří působí hlavně na domácím trhu (střední firmy, živnostníci), fakticky i více do českého státního rozpočtu (přes vyšší podíl mezd na přidané hodnotě) a méně do kapes nadnárodních korporací, které si z České republiky učinily Eldorádo a z českých zaměstnanců špatně placené, ale kvalifikované a poslušné roboty.

Ukáže bankovní rada odvahu?

V příštích týdnech a měsících se ukáže, zda-li obměněná bankovní rada má odvahu ke změně, zda-li převaha těch centrálních bankéřů, kteří byli proti oslabování koruny, anebo v ČNB nedávno ještě vůbec nebyli, existuje, a zda-li i ti, kteří hlasovali kdysi pro umělé oslabování koruny, jsou sto korigovat svůj názor tváří v tvář realitě a konkrétním číslům. Já věřím, že toho všichni schopni jsou. Pokud ne, bylo by třeba si klást otázku ohledně jejich profesionality, schopnosti změnit názor, když fakta to vynucují a ohledně míry jejich odvahy ke změně měnové politiky. A bylo by asi potřeba si položit – v případě pokračující neměnnosti – i otázku, zda měnovou politiku v této zemi ještě řídí bankovní rada, anebo věčně se mýlící sekce měnová, v čele s Tomášem Holubem (která i zrovna nyní v poslední prognóze dokázala podstřelit HDP za druhé čtvrtletí o půl procentního bodu, tedy o více, než dvacet procent, v situaci kdy už většinu čísel k přesnějšímu výpočtu měla k dispozici...).

Nechtějme slabou korunu, odmítněme koloniální mzdy a praktiky, nechtějme poklonkující vládu a nechtějme bigotní bankovní radu ČNB. Žádejme odvahu, profesionalitu, inteligenci a odpovědnost k vlastnímu národu.