Život za zdí. Izraelce chrání, Palestinci ji nenávidí

Izraelská vláda v roce 2003 spustila stavbu 700 kilometrů dlouhé bariéry, která má ochraňovat Jeruzalém před útoky palestinských teroristů. Zatímco předtím umíraly stovky izraelských civilistů při atentátech, po stavbě zdi prakticky vymizely. Beton a ostnaté dráty ale neoddělily pouze židovské civilisty a palestinské teroristy. Obyvatelům Západním břehu bariéra dnes a denně ztěžuje život. Roztrhla rodiny a přátele, zatarasila cestu do práce, do škol a do nemocnice. Cesta za zeď je pro většinu Palestinců uzavřená, protože je k ní třeba souhlasu izraelských úřadů. Palestinský režisér Chalíd Džarar několik let natáčel na ruční kameru pokusy „infiltrátorů“, kteří se snaží překonat sedm metrů vysokou hradbu. „Můj film ukazuje, že ta zeď nikoho neochraňuje, jenom lidi rozděluje,“ říká o svém dokumentu, který představil na festivalu Jeden svět.

Váš film „Infiltrátoři“ je o překonávání zdi, která odděluje Jeruzalém od Palestiny. Jaká je vaše osobní zkušenost, jak se žije za zdí?

Je to absurdní. Bydlím přibližně 7 kilometrů od Jeruzaléma, Ale nemůžu tam jít. Nemůžu navštívit svoje přátele, nemůžu tam jí na nákup, nemůžu ani k moři. Vidím z domu na moře, ale nemůžu k němu. Nedostanu totiž povolení, protože jsem podle Izraelců nebezpečný. Občas tu zeď přelezu i bez povolení a jdu si do toho moře zaplavat. A ještě jsem se u toho ani jednou neodpálil, takže je vidět, jak moc nebezpečný jsem. Je to hloupé, ale takhle to prostě funguje.

Potkal jsem na checkpointu sedm Palestinek, které Izraelci nechtěli nechat projít. Jeden taxikář jim nabídl, že je může dostat do Jeruzaléma tunelem.

V prvé řadě, ta zeď je skutečně vysoká. Když tam stojíte, napadá vás, co se stane, když spadnete. Není to sranda. Můžete si zlomit nohu. Viděl jsem hodně lidí, kteří spadli, zlomili si nohu a trčely z ní kosti. Samozřejmě vnímám to riziko. Nebezpeční nejsou jenom vojáci, je tam řada dalších překážek, můžete se kdykoliv zranit. Když jsem poprvé natáčel, šli jsme přibližně 100 metrů dlouhým tunelem, který vedl pod dálnicí. Šli jsme ve tmě, bez bot, ve špinavé vodě. Vlastně to bylo dost nechutné, ani se mi o tom nechce mluvit.

Zmínil jste to první natáčení, můžete říct, jak se zrodil nápad natočit film o překonávání zdi?

Velmi spontánně. Potkal jsem na checkpointu sedm Palestinek, které Izraelci nechtěli nechat projít. Jeden taxikář jim nabídl, že je může dostat do Jeruzaléma tunelem. Já jsem to slyšel a řekl jsem, že chci jít taky. Napadlo mě, že bych si z toho něco natočil nebo udělal nějaké obrázky, protože u sebe pořád nosím malou kameru. Chvíli jsme se hádali, ale nakonec mě vzali do auta. Sice mi nedovolili nic natáčet, ale v tom tunelu pak byla tam, takže jsem si pár obrázků udělal. A to byla vlastně příhoda, která mě tak nějak přiměla v tom pokračovat. Od té doby, tedy někdy od roku 2008, jsem chodil ke zdi a točil jsem, sledoval různé příběhy, dokud jsem neměl dost materiálu.

Co bylo nejčastějším důvodem, proč lidi chtěli za zeď?

Nejčastějším důvodem bylo, že se chtěli dostat za příbuznými nebo přáteli. Protože ta zeď lidi rozdělila. Nekopíruje žádnou hranici, prostě vede přes palestinské území. Někteří lidi chtějí do školy, někdo do nemocnice. Například specializované nemocnice – na rakovinu nebo jiné nemoci -  jsou v Jeruzalémě. A ani lidé, kteří chtějí do nemocnic, nedostanou propustku.

Proč je tak těžké dostat to povolení, v čem je problém?

Izraelci to využívají, aby manipulovali s lidmi. Když někdo přijde s tím, že chce povolení, tak mu řeknou, že ho musí nejdřív prověřit tajná služba. Tajná služba pak řekne: dostanete povolení, ale musíte s námi spolupracovat. Nedají to ani dělníkům, kteří tam mají práci.

Proč si nenajdou jinou práci?

Není to tak snadné. Ve zkratce je to ale tak, že Izraelci na druhé straně zdi mají továrny a potřebují levnou pracovní sílu.

To nějak nejde dohromady…

To máte pravdu, už jsem říkal, že je to směšné. Ale Izraelci jim ho prostě nedají. Vždycky se najde důvod. Kromě toho existuje více než stovka různých druhů povolení. Povolení pro vstup do mešity, pro návštěvu příbuzných, pro práci. Rozlišuje se taky krátká návštěva, dlouhá návštěva, normální návštěva. I když si myslíte, že povolení máte, nemusíte se dostat přes checkpoint. Takže stovky lidí se snaží dostat do Jeruzaléma jinak. A to v podstatě ukazuje, jak je celá ta izraelská teorie o zdi, která chrání nesmyslná. Pokud tu jde o bezpečnost, jak je možné, že stovky lidí denně se přes tu zeď dostanou? Stovky lidí, kteří jdou přes tu zeď a nikomu neublíží.

Na druhou stranu po stavbě zdi a celé bezpečnostní bariéry se v Izraeli radikálně snížil počet atentátů. To je zase druhý úhel pohledu…

Kdyby někdo skutečně chtěl udělat něco zlého, tak to nebude dělat přes zeď. Šel by na checkpoint a podplatil vojáky. Je to mnohem lehčí a méně nebezpečné.

Na konci filmu vojáci jednoho kluka chytili. Víte, co se s ním stalo? Co je běžný trest?

Nikdo z těch, kdo byli se mnou, ho neznal. Nevím proto přesně, co se mu stalo. Ale většinou to bývá tak, že toho člověka zavřou do vězení, tak na měsíc, možná dva. Někdy třeba jen na jeden den. Záleží to na náladě izraelské armády. Někdy jen pošlou psy, někdy střílí. Jsou to asi tři týdny, co tam postřelili šestnáctileté děcko. Začali slzným plynem, pak ho střelili do nohy, zatkli a nakonec zabili – alespoň to tvrdí jeho rodina. Izraelci chtějí vyvolat strach, aby lidi kolem té zdi vůbec nechodili. Špatné je, že ty chycené lidi zavírají bez oficiálních obvinění. Oni pak jen čekají ve věznicích, jestli dostanou právníka, půjdou před soud, nebo co se bude dít.

Snaží se palestinská strana bojovat proti té zdi nějakou oficiální cestou?

Existuje rozsudek, podle kterého je tato zeď nelegální podle mezinárodního práva. Ale to by musel být někdo, kdo by dokázal přesvědčit Izraelce, aby tu zeď zbourali. Nevidím to moc reálně. Ale vždycky je naděje. Nemůžete říct, že není naděje. Pořád jsme tu, žijeme, trpíme, ale neztrácíme naději. Hledáme různé způsoby, jak vyprávět, co se tu děje. Děláme filmy, umění, máme svou vlastní kulturu. To je nejsilnější forma odporu. Já to vnímám tak, že žít znamená bojovat.