Evropa ztrácí jedinou západní zemi, která se postavila Hitlerovi
O čem se při brexitu nemluví
TÝDENÍK ECHO
2
Evropská unie bez Velké Británie bude jiná v mnoha ohledech. Bude menší, chudší – Británie byla nad ekonomickým průměrem EU. Bude němečtější – protože stoupne váha velkých zemí, ale Německa víc než ekonomicky stále slábnoucí Francie. Možná bude jednotnější – pokud se ukáže, že odchodem Británie zmizel cizorodý prvek, jak to mnozí cítili.
Pro většinu Evropanů ovšem „cizorodá“ neznamená „nežádoucí“, jak to dokládá status Londýna coby kariérní destinace nebo třeba vliv britské populární kultury. Ale i cílené průzkumy. Loni, ještě před britským referendem, na toto téma zpracovala britská firma Lord Ashcroft Polls studii, z níž vyplynulo, že Británie je Evropanům druhá nejsympatičtější po Švédsku. I ti, komu jsou Britové nejméně sympatičtí (Slovinci, Kypřané, Rakušané a Lucemburčané) jí dali hodnocení nad 50 na škále od nuly do sta. To se rozhodně o všech ostatních zemích Unie říct nedá. V záznamech z fokusových skupin, jež výzkumníci provedli v několika evropských metropolích, můžeme číst výroky jako „Pokud odejdou, měli bychom odejít taky. Jinak tu zůstaneme jen s těmi losery Belgičany“ (Amsterodam), „Nejlepší by bylo vykopnout Francii, ale to asi není možné“ (Stockholm), případně všeobecnou averzi vůči jižním zemím ze severu („My dodržujeme pravidla – oni na ně kašlou“) a vůči Německu z jihu. Zkrátka jestliže si všichni stačili všimnout jisté britské výlučnosti („Jsou to Katalánci EU,“ zaznělo v Řecku), rozhodně se nedá říct, že by všichni ostatní k sobě měli blíž. Naopak. EU je plná latentních a ne tak latentních mezinárodních pnutí a averzí.
Hladké dobytí, hladká okupace
Británie se svým anglosaským právem, anglikánskou církví, absencí revolucí a ježděním vlevo je skutečně jiná. Ale vedle těchto dobře známých odlišností je tu jedna, kterou pro oči nevidíme. Nebo o ní aspoň nikdo nemluví, a to i když o ni téměř zakopne.
Když v roce 2014 Británie formulovala svůj požadavek, aby cizinci pracující v Británii měli nárok na některé dávky až po čtyřech letech přispívání do systému, reagoval na to tehdejší státní tajemník pro EU Tomáš Prouza tak, že umístil na Twitter historickou fotografii československých pilotů RAF a napsal k ní: „Tito Češi ,pracovaliʻ v Británii méně než čtyři roky. Žádné dávky pro ně?“ Dnes, když se Německo chystá uzákonit to, co neúspěšně žádali Britové, sarkastické šlehy nikde nevidět.
Ona by se taky těžko sháněla vhodná historická fotografie.
Ne že by v době, kdy v Británii sloužili Češi v RAF, nesloužili jiní Češi v Německu. Nuceně nasazených bylo asi 640 tisíc, o vězních koncentračních a jiných táborů nemluvě. Ale „Arbeit macht frei“ by nebylo vhodným symbolem „mobility“, o jakou dnes usilujeme.
S Velkou Británií odchází z EU jediná země, která úspěšně vzdorovala Hitlerovi. Tento prostý fakt se v celé diskusi okolo brexitu nezmiňuje. V Unii zůstávají jen ty země, které Hitlerovi podlehly, přiklonily se k němu, anebo se krčily v neutralitě. Je ten fakt bezvýznamný, nebo ne?
