Čeká nás tlak na trvalé kvóty. Ale co až selžou i ty „dobrovolné“?

Václav Klaus ve čtvrtek vystoupil s radikálním nápadem. Způsob, jakým byla Česká republika (a další tři země) přehlasovány v Evropské unii ve věci povinných kvót na uprchlíky, si žádá odpověď – a podle Klause vláda poté, co se nechala porazit, už žádnou odpověď neposkytuje. Takže by měly přijít buď mimořádné volby nebo dokonce referendum.

Za tím účelem bývalý prezident ohlásil konzultace s parlamentními i neparlamentními stranami. Reakce politiků parlamentních stran dávají tušit, že z celého plánu zbydou konzultace s těmi neparlamentními. A to by od Klause, který svou izolaci v politice sám v roce 2013 zpečetil naznačeným spojenectvím se skupinou kolem Jany Bobošíkové, bylo opakování chyby, kterou už jednou spáchal. Je jasné, že bývalý prezident by se rád nějak vrátil když ne do politiky, tak určitě do veřejného dění, je praděpodobné, že tudy schůdná cesta nepovede.

Každopádně jeho iniciativa vyvolává dvě otázky. Za prvé: Je od bývalé hlavy státu únosné kritizovat vládu zrovna teď? Teprve podruhé za deset let v Evropské unii Praha v důležité otázce ukázala aspoň na moment vlastní hlavu, a na rozdíl od fiskálního paktu, kde Petru Nečasovi stačilo „jenom“ se k něčemu novému nepřipojit, tady šla do prohraného hlasování. A šla do něj přesto, že německá diplomacie by byla raději, aby Visegrád potichu kapituloval, aby došlo k takříkajíc tichému znásilnění. Od Klause, který i svému euroskeptickému pohledu navzdory se v roce 2007 připojil na summitu v Berlíně k deklaraci, která měla vyústit v Lisabonskou smlouvu, by člověk pro situaci vlády čekal víc porozumění.

Nicméně pokud by Sobotkova vláda svůj odpor k masovému přesidlování migrantů myslela vážně, bude se jí existence radikálnějších názorů na domácí půdě ještě hodit. Tímto týdnem, který se prodává jako jednorázová událost, totiž nic nekončí, je to naopak začátek. Když Angela Merkelová seznamovala ve čtvrtek německé poslance s výsledky summitu, řekla, že k přerozdělování uprchlíků po Unii má vzniknout „trvalý mechanismus“ a dále: „Viděli jsme teď první krok, ale ještě dlouho nejsme na konci cesty.“

Druhá klíčová postava v Německu těchto týdnů, ministr vnitra Thomas De Maiziére, už před týdnem nadhodil celoevropský kontingent pro uprchlíky, a všichni, kdo by přišli do Evropy po naplnění kontingentu (a návazném rozmístění běženců po členských státech), by EU deportovala mimo své území. Po kritice z levé části německé vlády, která v ministrovi odhalila nelidu, a ovšem i bezpečně po summitu doplňuje De Maiziére, co se odsunutým lidem může říkat na uklidněnou: Teď už to nejde, „snad příští rok“.

Obavy z toho, že povinné kvóty budou v dohledné době na pořadu dne, má i De Maiziérův český kolega Milan Chovanec, svěřil se s nimi týdeníku Echo v rozhovoru, který vyjde v příštím čísle.

Ve hře je ale pořád několik neznámých. Polsko: už za měsíc tam má velkou šanci vyhrát ve volbách konzervativní, euroskeptická strana Právo a spravedlnost. Nová vláda ve Varšavě by se jistě potřebovala nějak uvést a proti trvalým kvótám by se zatvrdila. Pak by byl Visegrád zpátky a hlavně Berlínu by tím vznikla nepříjemnost. Mít Poláky ve svém táboře chtěli Němci o dost víc než Čechy nebo Slováky. Visegrád lze samozřejmě přehlasovat, i když bude nastoupený v plném počtu, ale vítězům to přinese vyšší diplomatické náklady. Může to dopadnout tak, že de facto budou kvóty trvalé, ale budou se přijímat rok co rok, jakoby dobrovolně.

Hlavní neznámá ale bude převedení kvót do života. Co když ukázkově selžou? Co se bude dít řekněme s uprchlíkem přesunutým z Bavorska do Čech, který uteče zpět do Bavorska? I kdyby v Německu ztratil právo na dávky, pořád pro něj může být lepší odejít v Německu do ilegality a nechat se vydržovat rodinou nebo klanem. Může ztratit doklady a přijmout novou identitu, což v mnoha případech bude o to snazší, že se bude loučit s identitou, kterou si pro sebe vymyslel teprve nedávno, při vstupu na území EU. Kvóty slibují chaos a mnoho zlé krve na meziúřednické rovině. U něčeho tak nedomyšleného škoda rány, která padne vedle.

Žádné Klausovo referendum samozřejmě nebude, ale uvědomme si jednu věc. Ti, kdo ho dnes tak blazeovaně odmítají, jsou v tomto ohledu ozvěnou všech těch politiků v západních zemích, kteří od 60. let minulého století, ať už pod tlakem okolností nebo domácího průmyslu, nejprve připustili a pak už jen přihlíželi muslimské imigraci. Američan Christopher Caldwell o nich píše ve svých Úvahách o revoluci v Evropě (2009), což je 300 stran kritiky způsobu, jímž na starém kontinentu vznikla a od té doby se upevňuje muslimská subkultura: „Dekádu za dekádou byly západoevropské společnosti, alespoň podle výzkumů veřejného mínění soudě, rezolutně proti masové imigraci… Ale bez ohledu na to, jak explicitně Evropa své původní pozvání rušila, to počet nově příchozích brzdilo jen málo. Jak šly roky, imigrace do Evropy akcelerovala. V žádné chvíli nebyli Evropané (myšleno voliči – pozn. aut.) vyzváni k tomu, aby dlouhodobé přínosy a náklady přistěhovalectví ocenili.“