‚Šibeniční‘ kousky se svobodou projevu netančí
1
Na demonstraci proti imigrantům v centru Prahy se ve středu objevily šibenice určené "vlastizrádcům" - zřejmě míněni ti, kdo zastávají vstřícnost vůči uprchlíkům plus ještě vláda, která vůči nim bůhvíjak vstřícná není. Mimořádně hnusná věc. Jako kdyby se to největší bahno českého virtuálního světa, kde hysterie, fantasmagorie vydávaná za fakt i výhrůžky smrtí jenom kvetou, v jednu chvíli na jednom místě protnulo s reálem.
Asi se to bude stávat častěji, ostatně pohrávání si s motivem zabití "vlastizrádného" protivníka, ať už předvedené vážně nebo v rádoby humorné nadsázce není v tuzemském veřejném životě novinka, která by se tenhle týden objevila poprvé. Jen ty reakce jsou tentokrát silnější, což je dobře. V rámci zachování proporcí je jen na místě připomenout, že demonstrace se účastnilo jen asi pět set lidí, že mezi jejími svolavateli byli lidé, od nichž se "šibeniční" kousky dají čekat - třeba pověstný nácek A. B. Bartoš, který ve svém volném čase mimo jiné obětavě sestavuje seznamy tuzemských Židů, předvedená míra agrese a hnusu se plus mínus dala čekat. Pokud ale jedinými zatčenými na té akci byli jen ti, kdo se snažili pochod nacionalistů pasivním způsobem zablokovat, svědčí to o krajně podivných prioritách české policie. I zastánci pokud možno absolutní svobody projevu, mezi něž se počítám, totiž věří, že přímé výzvy k násilí by z ní měly být vyňaty - šibenice na demonstraci se za něco takového považovat dají.
Krajní stanoviska obou stran
Debatě o uprchlících a imigrantech v Česku čím dál silněji dominují stoupenci krajních stanovisek na obou stranách. Jednu věc při tom mají společnou (nemyslím tím ale, že by byli zaměnitelní, sobě rovní, viz níže). Předmět jejich nejčernějších obav v konfrontaci s realitou života v Česku působí trochu chiméricky. V myslích jedněch straší masa uprchlíků, která nás jeden den zaplaví a druhý den podrobí právu šaría a zotročí v podzemní továrně na humus, kde se nesplnění přísných norem bude trestat uříznutím hlavy. Realita ulic, v nichž jeden aby uprchlíka pohledal, ale stejně ho nenašel, intenzitu prožitku těch fantazií nijak neumenší, možná spíš naopak.
Expresivní slova druhých zas vykreslují zemi padající do propasti nacismu, kde sevřené útvary „slušných Čechů“ v uniformách podobných těm SA v ulicích trestají každý projev jinakosti, zvláště prodej kebabu a lidi, kteří si v kapse neprozřetelně nechali index vysoké školy humanitního zaměření, lifrují do internačních táborů. V reálném světě se ale ten už už nastupující nejnacističtější nacismus existencí vyrovnává počtu aktivních stoupenců okrajového Bloku proti islámu, jehož vůdci Martin Konvička a Jana Wolfová věru nenaplňují charakteristiku charismatického a sebejistotu vyzařujícího lídra, a několika dalších zatím spíš kuriózních uskupení.
Ještě jednou. Nemyslím, že by stoupenci obou těch krajností byli jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Ukájení se představou potápění plně obsazených lodí či krvavého účtování s „vlastizrádci“ je jaksi „jiná liga“ než nadšené nálepkování všech s výjimkou úzké skupiny majitelů pravdy a důsledného dodržování zásady „bez co nejnesmyslnější ekvivalence ani ránu“. A ano, u obou těch hysterických zkreslení se dají vysledovat nějaké reálné kořeny. Masová imigrace, jíž Česko dosud nebylo ani zdaleka vystaveno, může přinést mimo jiné i vážné problémy. Nárůst zatím převážně jen slovní agrese vůči uprchlíkům a jejich „domácím přisluhovačům“, působí přinejmenším odpudivě, když už ne rovnou znepokojivě. Intenzitu frustraci ale, myslím na obou krajních stranách té jinak relevantní debaty přidávají spíš domácí důvody.
Co je to za lidi?
Na té protiimigrační to může být nesouhlas se světem vůbec, který se mění pro někoho nepříznivým způsobem a hrozí změnami dalšími, nepochybně ještě horšími, nedá s v něm nikomu moc věřit, nejenom těm cizím, ale i většině domácích, z nichž jedni by člověka nejradši sedřeli z kůže, což se jim dost možná jednou povede, a druhým zas našinec slouží jako brousek pofiderního ostrovtipu, jeho zbytkové hodnoty jsou jim jen zdrojem okázalého posměchu.
A na straně, řekněme, těch spíš mladších, spíš levicových a spíš s intelektuální ambicí může hrát roli také jakési "zklamání lidem". Tolik kostrbatých bezobsažných souvětí a zkřížených metafor jsme o něm napsali, o jeho blahu plamenné debaty vedli. A on má tu drzost neprojevit tu správnou vůli, neocenit naši pronikavost. Když o něm napíšeme, že se chová jak idiot, nesklopí zrak v pokoře a nenahlédne své chyby. Jak ve známém filmu udiveně konstatuje Butch Cassidy: Co je to za lidi? Naštěstí jen v myslích a maximálně slovech si teď mnohý obránce zájmů "utlačovaných mas" prochází cestou pana Kurtze ze Srdce temnoty. Od "povznést je" k myšlence, že by možná bylo lepší jim dát co proto.
