Mají Češi cítit vinu za odsun Němců?

Vicepremiér Pavel Bělobrádek v Mnichově navštívil Sudetoněmecký dům a položil květiny k památníku zabitých sudetských Němců. V Česku tím vyvolal rozporuplné reakce. Oprávněně? A jaký je stav vlekoucí se české debaty o poválečném osudu československých Němců?

Pozvání do diskusního Salonu Týdeníku Echo přijali publicista Jan Urban, nakladatel a spisovatel Jiří Padevět, který čerstvě vydal knihu Krvavé finále o posledních válečných dnech v českých zemích, Jiří Šitler, velvyslanec a zmocněnec pro záležitosti holocaustu a antisemitismu, a archivář Vojtěch Šustek, autor edice dokumentů Atentát na Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu.

Reakce na gesto Pavla Bělobrádka se pohybovaly na škále od jeho ocenění jako dějinného až po odsudky. Jaká je ta vaše?

Urban: Já to za historickou událost považuji. Pavel Bělobrádek tím vnesl do českého společenského i politického kontextu něco nesmírně důležitého.

Šustek: K divokému odsunu docházelo v době, kdy československý stát byl po válce a okupaci ochromený, nemohl plně uplatňovat výkonnou moc, prosadit právo. A ano, je pravda, že za tohoto stavu se někteří Češi nechovali zrovna jako svatí Františkové. To ochromení československého státu ale bylo důsledkem německé okupace. Stížnosti sudetských Němců na poválečné zacházení mi připomínají stesky zločinců, kteří si po dopadení stěžují, že jsou porušována jejich práva.

Padevět: Po osmém květnu byl československý stát skutečně ochromený, jak v tom politicko-správním smyslu, tak v tom technickém. Bylo to území, kde nefungovalo nic a motaly se jím davy propuštěných vězňů z koncentračních táborů, válečných zajatců, takzvaných ostarbeiterů a dalších. A v té situaci československý stát rezignoval na svou základní funkci – monopol na násilí.

Pan Šustek tady ve vztahu k československým Němcům použil podle mě nesedící přirovnání o zločinci, který se po dopadení dovolává svých práv. Jenomže on nějaká práva má. Společnost, která by připustila, aby zločinci a podezřelí byli na policii mučeni, má vážný problém.

Šitler: Ale i v té debatě uvnitř Česka je důležitá znalost kontextu. Bez něj generace dnešních dvacetiletých třicetiletých tehdejší události nemůže vůbec pochopit. Ten kontext nemá omlouvat, co se tehdy stalo, ale bez něj ty události nedávají vůbec žádný smysl.

Šustek: Tady žádná debata neprobíhá, slyším jenom monolog o tom, jak jsme křivdili Němcům. Používají se podvrhy – viz film Zabíjení po česku.

Urban: Já nesouhlasím s tím, co říkal Jiří. Debata o historii mi nepřipadá dostatečná, vlastně se nevede. Vnímání historie přitom tvoří páteř nějakého národního vědomí, my ji nemáme. Jak potom máme těm mladým říct, na co mají být hrdí?

Šustek: Mluvíme tady o tom, proč bychom se na to, co Češi dělali za války a těsně po ní, měli dívat kriticky. Já tu dobu ale vnímám jako čas velkého mravního vzepětí českého národa.

Celou debatu najdete v aktuálním čísle Týdeníku Echo.