Na cestě Evropou se živil vyhozeným jídlem, v Česku však narazil

Pro většinu z nás by cesta napříč Evropou byla šancí vidět pamětihodnosti starého kontinentu a ochutnat speciality místních kuchyní. Pokud tedy jako Baptiste Dubanchet netrávíte dovolenou s hlavou strčenou v popelnici. Tento Francouz strávil uplynulých 10 týdnů cestováním po evropských zemích – a jedl při tom jen vyhozené jídlo. Na své cestě z Francie do Polska se tímto netradičním způsobem snažil poukázat na celosvětový problém plýtvání potravin. 

„Opravdu jsem si nemyslel, že bych uspěl,“ řekl Dubanchet CNN v telefonickém rozhovoru krátce poté, co ve Varšavě dokončil svou 3 tisíce kilometrů dlouhou cyklistickou pouť. „Myslel jsem si, že nejspíš budu čtyři nebo pět dní hladovět a pak si budu muset něco koupit.“  

Na místo toho byl ale čtyřiadvacetiletý Francouz překvapen hojností vyhozených produktů, které byl schopen najít v popelnicích supermarketů, pekáren a restaurací. Baptiste Dubanchet musel nalézt dostatek potravin na cestě přes Francii, Lucembursko, Belgii, Nizozemsko, Německo, Českou republiku a Polsko.

‚Mým cílem je protestovat proti obrovskému mrhání jídlem,‘ říká autor projektu

Během této vyčerpávající cesty bez vlastních zdrojů živin se bývalý zaměstnanec fast foodového řetězce svými slovy „naučil cenné poznatky o odpadkových návycích různých evropských národů, které navštívil“.

„Mým cílem je protestovat proti obrovskému mrhání jídlem. Je to naprosto absurdní a nesmyslné,“ řekl Dubanchet, který si svojí cestu naplánoval příznačně na letošek, kdy Evropská unie vyhlásila rok 2014 „Rokem proti plýtvání jídlem“. 

„Plýtváme opravdu dobrými zdroji – tolik vody, energie a znečištění je potřeba k vytvoření něčeho, co pak stejně skončí v popelnici. A na světě jsou stále miliony hladovějících.“

Dubanchet si pro svojí odpadkovou tour zvolil přísná pravidla. Jedl jen jídlo, které bylo vyhozeno nebo určeno k vyhození. Před tím, než se jal prohrabávat popelnice, požádal vždy zaměstnance konkrétních supermarketů a restaurací, jestli se jim může probrat potravinářským odpadem.

V Čechách si o něm mysleli, že je bezdomovec

Někdy se ke ke kontejnerům s požadovaným úlovkem dostával i přes ploty. V některých zemích pak měli lidé větší porozumění, někde menší. „Nejtěžší to bylo v České republice,“ říká Dubanchet. „Lidé mi tam moc nerozuměli, nechápali smysl mého projektu – mysleli jsi, že jsem bezdomovec. Nedokázali pochopit, že se je cizinec ptá na jídlo z popelnice, navíc místní supermarkety měli jejich odpad docela dobře zabezpečený.“

„Několik dní jsem tak jedl jen chleba,“ svěřuje se Francouz s potížemi, které ho potkaly v naší zemi.

Německo bylo na druhou stranu nejpříznivější zemí pro výlov vyhozeného jídla. Ne tak proto, že by zde bylo více potravinového odpadu, ale protože zde byli lidé chápavější vůči Dubanchetově misi. „V Německu bylo hodně opravdu vnímavých lidí. Někdy jsem se v samoobsluhách setkal s tím, že na mojí žádost mě manažer prodejny odmítl, pak ale přišel jiný zaměstnanec, omluvil se za šéfa a něco mi přinesl.“

„Myslím, že všechny země vyhazovaly zhruba stejné množství jídla. Supermarkety a obchodní řetězce fungují všude podobně; ovoce a zelenina, která nevypadá dokonale, jde do odpadu.“

Ve správný čas na správném místě

Dubanchet si také pochvaloval podmínky pro „popelnicové potápění“ v Lucembursku. To dává za příčinu celkovému bohatství země a také uvolněnějším pravidlům pro likvidaci potravin. Jako součást jeho projektu tento absolvent udržitelného rozvoje navštěvoval i školy, kde svou misi vysvětloval studentům – a kde se pak nasytil vyhozenými zbytky ze školních jídelen.

I když přiznává, že z jídelníčku obsahující převážně okoralý chleba a syrovou zeleninu je už unavený, narazil i na kulinářské speciality. A nebylo to paradoxně nikde jinde než v České republice, kde dle svých slov zažíval nejtemnější dny celého putování.

„Přijel jsem k jedné veganské restauraci v Praze, kde měli tak plno, že odmítali nové zákazníky,“ vzpomíná. „Vysvětlil jsem, kdo jsem a co dělám místnímu číšníkovi, ten se za pár minut vrátil s nádherně připraveným talířem plným jídla a zeptal se mě, jestli to chci. Jednalo se o špatně zadanou objednávku a oni se to chystali vyhodit. Byl jsem vyhladovělý, ale naštěstí jsem přijel ve správný čas na správné místo.“

‚Opravdu dlouhá doba bez toho, aniž bych vypil jediné pivo.‘

Mezi další vrcholy tohoto na kulinářské pochoutky chudého projektu byla sklenice medu a sušené meruňky nalezené v Německu, v Lucembursku nějaké konzervy a karton 12 vajec – byly považovány za odpad, protože jedno z nich bylo rozbité.

„Potěšilo mě, když jsem našel koláče a jiné sladkosti protože ty nepotřebují tepelně upravovat a když jste na kole, tak potřebujete každý zdroj energie, který můžete dostat.“ Dubanchet doufá, že v budoucnu bude spolupracovat se supermarkety a restauracemi, aby společně přišli na efektivnější řešení recyklace odpadu. 

V budoucnu nevylučuje další podobnou odpadkovou misi. „Proč ne? Sice jíte pouze věci pocházející z koše, ale nejíte to, co byste si chtěli dát. A byla to opravdu dlouhá doba bez toho, aniž bych vypil jediné pivo,“ dodává Baptiste Dubanchet.