Obrana sběratelů tanků

Většina našich médií ignorovala kuriózní zprávu, která začátkem července dorazila z Německa. Obec Haikendorf u Kielu zažila téměř vojenské manévry, když vojáci odváželi několik historických zbraní, nalezených ve sklepě jednoho z obyvatel. A nejednalo se zrovna o drobnosti, jelikož největší pozornost získal výtečně zachovaný tank Panther. Tato kauza do jisté míry připomíná diskuse, jež se v Česku rozhořely v loňském roce poté, co vstoupila v platnost absurdní novela zákona o nakládání s bezpečnostním materiálem.

Paradoxní je, že k objevu v Haikendorfu došlo skoro náhodou. Policisté totiž v domě onoho sběratele nehledali zbraně, ale předměty s nacistickou tématikou, na něž upozornilo anonymní udání. Přechovávání těchto věcí je v Německu (asi nikoliv nepochopitelně) vážným přečinem, a proto policie hledala důkladně. Žádné takové předměty nenašla, o to větší překvapení ovšem na policisty čekalo ve sklepě pod domem 78letého muže.

Na místě se poté začal vytvářet dav diváků, kteří s úžasem sledovali, jak se z hloubi země noří 45tunový tank PzKpfw V Panther, protiletadlové dělo („Flak“) ráže 88 mm, „okřídlená puma“ V1 (užívaná k útokům na Londýn) a sedmimetrové ponorkové torpédo. Velice paradoxní však je, že přinejmenším o některých exponátech sousedé věděli, neboť onen tank důchodce před časem provozoval mj. při odklízení sněhu!

Vlastnictví těžkých zbraní je v Německu pro sběratelské a historické účely legální, pokud jsou splněny potřebné náležitosti, zejména jejich demilitarizace (tzn. úpravy, jež zabrání tomu, aby mohly střílet) a pochopitelně vyřízení povolení. Zdá se, že onen německý nadšenec uskutečnil první krok, ale už nikoli druhý. Není jasné, jestli se mu jeho sbírka ještě vrátí, nebo zda zamíří do nějakého muzea. Fandy historie děsí představa, že by nějaký byrokrat nařídil, aby byl tento materiál v rámci zákonného postupu zlikvidován.

V České republice samozřejmě rovněž existuje mnoho sběratelů historické vojenské techniky. Někteří se mohou pochlubit sbírkami, jejich rozsah a kvalitu by jim zřejmě závidělo i nejedno velké muzeum. Jsou to obvykle zapálení fanoušci, kteří svým zeleným obrněným mazlíkům věnují spoustu času, sil a peněz. Nemálo z nich se zapojuje také do veřejných akcí, na kterých probíhají rekonstrukce bitev. Koneckonců, nedávné výročí konce II. světové války znamenalo velkou příležitost právě pro události tohoto druhu.

S nadšením diváků těchto akcí ale kontrastuje postoj, jenž se u jiné části české veřejnosti stále udržuje. Řada lidí totiž na sběratele vojenské techniky pořád hledí jako na exotické podivíny a podezřelá, ne-li přímo nebezpečná individua. Copak „normální“ člověk sbírá tanky? Nezřídka to má i politický rozměr, neboť existuje představa, že každý, kdo obdivuje a schraňuje vozidla Wehrmachtu, přece „logicky“ musí být zakuklený nacista.

Nelze vyloučit, že právě to byl i skrytý motiv přijetí výše zmíněné novely zákona, která začala platit 1. ledna 2014 a sběratelům zbraní výrazně zkomplikovala život. Nařizovala jim totiž mj. absurdní podmínky uskladňování jejich majetku, a to údajně z důvodu, že by mohl být zneužit pro teroristický útok! Novela představovala mimořádný paskvil dokonce i na poměry českého zákonodárství a pro řadu sběratelů by měla zřejmě likvidační účinky, a proto se nelze divit, že se proti ní okamžitě zvednul velmi silný odpor.

Scénář, v němž se teroristé zmocňují sbírky obrněnců z II. světové války (jež ostatně ani nemá funkční zbraně) a posléze s nimi táhnou na Prahu, by mohl být zajímavým nápadem pro akční komedii, zdravý rozum ale asi napovídá, že o příliš vážnou hrozbu nejde. Kupodivu i poslanci poté uznali, že vytvořili zmetek, takže s účinností od 1. listopadu 2014 přijali další novelu, jež podmínky skladování upravila na celkem rozumnou úroveň.

Není to ale jediný klacek, který byl těmto nadšencům hozen pod nohy. Za zmínku stojí rovněž postoj Úřadu pro civilní letectví (ÚCL), jenž z jakéhosi důvodu trpí averzí vůči ex-vojenským letadlům soukromých majitelů. Vyřízení povolení na takový stroj je záležitostí i na několik let a podle některých majitelů jsou bitvy s úředníky ÚCL mnohem horší než získání, udržování a provozování samotného letadla. Není divu, že někteří z nich rezignovali a zaregistrovali svůj stroj v některé sousední (a zejména vstřícnější) zemi.

ÚCL obvykle argumentuje tím, že klade důraz na bezpečí. Tato starost je zajisté pochopitelná, nevysvětluje však jeden paradox. Získat papíry pro perfektně udržovaný ex-vojenský letoun je ohromně náročné, ale zato jako na běžícím pásu dostávají povolení od ÚCL (doslova) doma stavěné ultralehké stroje, které evidentně nespoléhají ani tak na fyziku jako spíše na Boží vůli. Pojem bezpečí lze opravdu užívat velmi selektivně.

Sběratelé vojenské techniky jednoduše nejsou potenciální zločinci a teroristé. Jsou to nadšenci s neobvyklým koníčkem, ale samotný fakt, že se zajímají o „velké“ zbraně, neznamená, že jde o cosi společensky nebezpečného. Ať se nám to líbí nebo ne, vojenská technika je významnou součástí historie a její uchovávání je součástí historické paměti.